Psychologické vyšetření je víc než vyšetření

Setkání klienta s psychologem se jeví jako rutinní, divně technická záležitost, ale jde vlastně o setkání člověka s člověkem. Některé těžko měřitelné faktory příběhu psycholog-klient mají pro diagnostický závěr nesamozřejmévýznamy, jaksi mimo nebo nad použité techniky. V žádném povolání nepostačí jen erudice, ale ve hře jsou vždy i potřebné dovednosti. V aplikované psychologii tomu není jinak.Psychologické vyšetření zanechává v klientovi intenzivnější odezvu, než se zdá. Může mít vliv na klientovo sebepojetí. Závěry vyšetření determinují i klientovo sebehodnocení i hodnocení druhých, u dětských klientů případněi postoje rodičů, někdy i učitelů. Není to experiment, který absolvuje klient často. Někdy u klienta dochází k rozhodnutí takřka životnímu (jedna má klientka pochopila při vyšetření, že má výtvarné nadání, a později sevýtvarnou prací začala živit).Klasik klinické metody Watson klade svým kolegům na srdce, aby se snažili vytěžit z diagnostické fáze případu co nejvíce relevantních informací, vedoucích k rozvaze o další psychologické intervenci. Watson vypočítává, čehovšeho si má psycholog všímat, některé proměnné se nabízejí jakoby samy (postoj k vyšetření, motivace, kooperace, koncentrace na úkoly, kreativita apod.), jiné by neměly unikat naší pozornosti, např. flexibilita, reakce naprojevené uznání nebo i na selhání, sebekritičnost, styl uvažování. Pozornost si zasluhují i další indikátory, jako jsou irelevantní či bizarní formulace, emoční ladění až euforie, inhibovanost, zcela osobní asociace.Je známým faktem, že by měl psycholog rozhodnout po ukončení testových materiálů, nakolik jsou klientovy výkony reprezentativní. Krajní případy jsou nabíledni, např. nízká reprezentativnost u depresivních klientů nebopochybná validita u impulzivních. Jestliže aplikuje testy nebo dotazníky sociální pracovnice (nebo počítač), je to výrazné ochuzení o všechny zmiňované indicie.Někdy klient už podle svého dojmu či odhadu, jak"zabodoval", sám koriguje představy o svých schopnostech nebo sklonech. To rozhodně nelze podceňovat; hodnocení je vždy součástí vnímání. Kritickou rozvahu nadvlastními výkony nemůžeme nicméně od klienta vyžadovat; ochotněji přijímá to, co je pro něj žádoucí. Buď jak buď, klient má odcházet klidnější, s větší nadějí a s vírou v sebe i ve smysl dalších konzultací.Na dospělých klientech dobře rozpoznáme, navštěvují-li nás rádi a s reálnou nadějí, děti to vyjadřují bezprostředně. Může se zdát, že by intuice psychologa měla být vzdálena exaktnímu vyšetření, ale každé psychologickévyšetření je víc než jen exaktní činnost. Intuice je legitimní kognitivní funkce, nevynořuje se jaksi ze vzduchoprázdna, rodí se v podvědomí; takové intuitivní signály je ovšem třeba kriticky hodnotit v dalším průběhu příběhu,ale vyhýbat se jim je nemoudré.Je-li tomu tak, máme psychologické vyšetření pojímat také jako korektivní zkušenost klientova sebepojetí. Na tento vedlejší produkt bychom neměli zapomínat. (Svéráznou korektivní zkušenost měl jeden asi osmiletý klučina:"Chodím sem rád, všichni na mě nadávají, ale vy ne.")Každá konzultace je tedy osobitý příběh, má svůj vývoj, své peripetie a krize, specifické postojové a hodnotové konotace a vyústit by měla v katarzi. To je to, co léčí. Vycházíme z toho, že klient má více vnitřních sil,než si uvědomuje, v tom je koneckonců smysl terapie. Stimulace tvořivé samostatnosti, jakoby nad rolí vyšetření, je už v diagnostické fázi příběhu užitečná. Jako psychoterapie přináší informace pro diagnostiku, tak diagnostickáfáze nese zároveň i terapeutické aspekty. Jakákoli izolace té či oné složky je neopodstatněna. Problém psychologického vyšetření je sice mnohem komplikovanější, ale jsme na dobré cestě, uvědomujeme-li si to, co bylo řečeno,stále na šachovnici společného příběhu.