Když psychoterapie opustí místnost

Existuje druh času, který žije uvnitř terapeutické pracovny. Padesát minut. Hodiny na zdi. Jemná choreografie příchodu, židle, pohledů, kapesníků, odchodu. Je to člověkem vytvořené tempo, jemuž jsme přivykli – spolehlivé, opakovatelné a pro mnoho klientů ohraničující a uklidňující. Když je utrpení chronické, může se „čas v místnosti“ terapie jevit jako malá loď na velkém neklidném moři.

Ekopsychoterapie – tedy psychoterapie vedená ve vědomém vztahu ke klientovi a zároveň ke světu nejen lidskému, jehož je klient součástí – místnost neodmítá. Přidává však jiný druh času: koloběh ročních období, přílivový čas, dobu stěhování a zimování. Zve psychiku, aby rozšířila svůj zorný úhel. Postupně jsem začal chápat ekopsychoterapii v přírodním prostředí jako disciplinovanou improvizaci, při níž zachováváme etickou páteř naší práce, tedy souhlas, důvěrnost, hranice a záměr, a zároveň dovolujeme, aby do procesu vstupovaly krajina, světlo a pohyb.

Když Martin Jordan píše o přenášení terapie ven, popisuje, jak se „rámec“ stává tekutějším a musí být znovu aktivně vyjednáván. Nepředvídatelné počasí, terén a nečekaná přerušení se stávají součástí settingu, nikoli šumem prostředí, který je třeba eliminovat. Otázka nezní, zda je to „chaotické“. Otázka zní, zda může být tato chaotičnost v terapii přínosem. Přitažlivost ekopsychoterapie nemůže spočívat v romantizování přírody. Potřebujeme porozumění mechanismům, výzkumné důkazy a klinické řemeslo. Triáda čas–prostor–pohyb poskytuje způsob, jak přemýšlet o tom, proč se může psychoterapie v přírodě někdy dotknout toho, kolem čeho terapie v místnosti pouze krouží.

Živoucí rytmy

Psychické utrpení často deformuje vnímání času. Trauma stlačuje čas do věčného přítomného okamžiku; deprese táhne čas bahnem; úzkost jej katapultuje vpřed do představovaných katastrof. V terapeutovně tyto deformace pojmenováváme, zkoumáme jejich původ a trénujeme kognitivní, prožitkové i vztahové přeuspořádání vzorců. Venku to můžeme dělat také, a sice s dalším spojencem: živoucím rytmem. Přírodní prostředí nabízí cyklické podněty, které nervový systém registruje bez argumentace. Stálý metronom kroků, opakující se vzorec vln, sezonní gramatika stromů jako pučení, olistění, opad, klid. Někteří ekopraktici považují tyto rytmy za ústřední pro duševní zdraví. Zmiňují „zelenou péči“ (green care) v oblasti zdraví jako dynamický, rozvíjející se proces, nikoli pouze absenci nemoci.

Rozmanité výzkumy zabývající se přínosy intervencí založených na pobytu v přírodě systematický hodnotí zmíněné intervence u lidí s mírnou až středně těžkou úzkostí či depresí a stresem. Podtrhují účinnost, avšak jako obvykle kritizují heterogenitu a velikost výzkumných vzorků. Dále pak metaanalýzy uvádějí krátkodobé snížení úzkosti a depresivních příznaků napříč studiemi, opět s rozdíly v protokolech a kvalitě studií.

Čas trávený venku prožíváme jinak. Ordinace často zesiluje čas narativní – příběh, paměť, význam. Les zintenzivňuje čas smyslový – přítomnost dechu, teploty, svalového tonu a orientace. To je důležité, protože zkreslení času je mnohdy tělesně zakotveno dříve, než je verbalizováno. Gestaltovský pohled zaměřený na tělesný proces (širší tradice spojená s Jamesem Kepnerem a jeho důrazem na sledování tělesného procesu jako „toho, co se děje právě teď“ v oblasti vjemu, pohybu a kontaktu) nás zve, abychom s časem zacházeli nejen jako s tématem, ale i jako s prožívanou dimenzí kontaktu. Venku se k rytmickému času dostáváme snadněji: tělo se ladí na kadenci, oči se uvolňují do dálky, mysl může povolit svou potřebu lineárního vysvětlování.

Pokud se klienta zeptáme, co se právě teď děje s časem v jeho těle, nežádáme jen o introspektivní zprávu. Můžeme ho pozvat k mikroexperimentu: změnit tempo, změnit terén, zastavit se a zorientovat – a sledovat, co se promění.