Online archiv

StručněScházet se pravidelně u jídla v rodinném kruhu má význam z hlediska rizika vzniku poruch příjmu potravy. Američtí vědci zjistili, že dívky, které absolvují v průměru 3-5 společných jídel v příjemné atmosféře své rodiny, majívýznamně nižší pravděpodobnost, že se u nich později vyskytne nadměrné sledování vlastní tělesné hmotnosti. Proto je u nich i riziko vzniku anorexie či bulimie nižší. U chlapců sice takováto souvislost rovněž existuje, ale vevýrazně nižší míře. Studie byla publikována v listopadovém čísle časopisu Journal of Adolescent Health.

StručněČasopis, který vydává dvakrát ročně Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii, se zaměřuje zejména na psychoanalýzu, psychoanalyticky orientovanou psychoterapii a dynamickou psychiatrii. Uveřejňuje původní práceklinické a teoretické, překladové práce, kazuistiky, recenze nových knih, diskuze, ohlasy, dopisy a informace o připravovaných odborných a vzdělávacích akcích z oblasti psychoanalytické psychoterapie. Aktuální číslo je zaměřenona problematiku terapie a vývoje dětí a adolescentů.

U žen s nádory prsu, které využívají psychologického poradenství, dochází nejen k redukci stresu a úzkosti, ale mění se i jejich způsob života. Stravují se zdravěji, přestávají kouřit a posiluje se jejich imunitní systém.Vyplývá to z výsledků nové studie vědců z Ohio State University (Comprehensive Cancer Center), která byla uveřejněna v zářijovém vydání časopisu Journal of Clinical Oncology. Výzkum byl zaměřen na vliv stresu na imunitní systémpacientek s nádorovým onemocněním prsu. Autoři také zjišťovali, zda redukce stresu a změna životosprávy ovlivňuje četnost a časový odstup relapsu onemocnění. Autoři sledovali 2700 žen s rakovinou prsu (ve stadiu 3 a 4) po dobu10 let. Ženy byly náhodně rozděleny do dvou skupin - jedné skupině byla poskytována psychologická intervence (poradenství), druhá absolvovala pouze psychologická vyšetření. Účastnice výzkumu odpovídaly na otázky týkající sejejich emočního stresu, sociálního fungování a životosprávy (zdravého životního stylu). Ukázalo se, že ženy, kterým bylo poskytováno psychologické poradenství, uváděly v průměru lepší náladu a nižší míru prožívaného stresu.Uváděly, že cítí větší podporu ze strany svých přátel a rodiny. Autoři studie analyzovali také vzorky krve všech účastnic. Při sledování hladiny krevních markerů, které souvisejí s imunitním systémem, se ukázalo, žepsychologické poradenství objektivně vedlo k posilování imunitního systému (změny byly zjištěny s odstupem přibližně 6 měsíců).

Článek K. Brejchové a J. Klimeše Sexuálním zneužíváním trpí dívky i chlapci (Psychologie dnes 4/2004) vzbudil pochvalnou reakci amerického psychiatra českého původu George O. Krizka (Psychologie dnes, 7-8/2004), chválil za věcnýpostoj k sexuálnímu násilí. Ve Spojených státech to prý se zdůrazňováním zneužívání a jeho důsledků přehánějí, každý se tím ohání. Vidí tu podobnost situace v současných Spojených státech se situací v Československu v doběautorova mládí, kdy se každý musel zaklínat Pavlovem. Zdá se, že autor leccos z 50. let pozapomněl. Krizek pak referuje poměrně obsáhle o medializovaném případu ze Spojených států, který vyvolával podle autora nepřiměřenérozhořčení. Učitelka měla sexuální styk s dospívajícím žákem a z tohoto vztahu měla dítě:"Leč všemi litovaný nedospělec, ubohá oběť pohlavně úchylné učitelky, všechny zvědavce odmítl a nikomu se nepodařilo jej přimět kvýkřiku: Paní učitelka mne znásilnila', naopak, při zmínce okolností, za nichž došlo ke zplození dětí, se na jeho tváři vždy rozhostil výraz hrdosti a vzpomínky na prožité sexuální blaho ..."V závěru vzpomíná Krizekvlídně na svého amerického kolegu, rovněž původem z Čech, a cituje pobaveně jeho výrok:"Ženský, která by byla ochotna to dělat se čtrnáctiletým klukem, tý bych zaplatil."Nevím, kde a kdo by ve Spojených státechtakový text Georgi O. Krizkovi otiskl. Zdá se mi nejen morálně neúnosný a pokleslý, ale také nebezpečný. Implikuje totiž, že sexuální vztahy s dospělými si děti leckdy užívají, a tím jim tedy neškodí. To je ovšem scestnáargumentace. Ovšemže jsou děti sexuální bytosti, dokonce v mladším věku nežli v dospívání. Ovšemže dospívající chlapec je biologicky schopen oplodnit ženu a může být na to pyšný. Dospělí však mají legální a morální povinnostpsychologicky a sociálně nezralé dítě před takovou zkušeností chránit. O to víc, když jsou vůči dítěti ve zvláštní pozici moci a odpovědnosti, jakou představuje učitelství. Z tohoto hlediska opravdu byla paní učitelka úchylná.V referovaném případě došlo nejen k legálně a kulturně předčasnému začátku koitální sexuality, ale také k rodičovství dospívajícího chlapce. Jaký z něj byl asi otec a partner? Nevím, zda si G. Krizek položil otázku po kvalitětakového rodičovství. Ať už bychom morální normy jakkoli relativizovali, G. O. Krizek zlehčuje legální normu, a to je nepřípustné. Kladu otázku, proč časopis Psychologie dnes takový příspěvek přijal?

StručněVědci z Colorado University zjistili, že neurotransmiter dopamin je mimořádně významnou látkou, která pomáhá lidem dělat taková rozhodnutí, která vedou k dobrým výsledkům. Studie, kterou vedl Michale Frank, byla publikována včasopise Science. Původně byli v rámci výzkumu sledováni pacienti trpící Parkinsonovou chorobou, kteří užívali léky podporující tvorbu dopaminu. Parkinsonova choroba, degenerativní onemocnění mozku, ovlivňuje mentálníschopnosti, ne vždy však v negativním směru. Pacienti se zpravidla zhoršují v kognitivních úlohách, které jsou založeny na učení na základě pozitivních a negativních reakcí (odměn a trestů). Tito pacienti se dokáží učit nazákladě trestů (resp. negativní odpovědi). Při podávání léku zvyšujícího tvorbu dopaminu u nich došlo ke zlepšení schopnosti učit se na základě odměny. Podobně jako zdraví lidé pak byli lépe schopni předvídat důsledky svéhochování (budoucí odměnu). Léky ovlivňujícími tvorbu dopaminu bylo u sledovaných pacientů možno zvýšit jejich citlivost na pozitivní odpovědi (odměny) a snížit citlivost na reakce negativní (tresty). To u některých z nich vedlok epizodám hráčské vášně.

StručněPokud se člověk naučí druhý jazyk, vede to ke změnám v mozku, konkrétně v části mozkové kůry, která souvisí s verbální fluencí. Zjistili to britští vědci z University College v Londýně. Pomocí zobrazovacích metod prokázali, že ubilingvních lidí je rozvinutější šedá kůra mozková ve spodní části levého temenního laloku. Nejvýraznější změny byly zjištěny u lidí, kteří si druhý jazyk osvojili v předškolním věku. Čím později se jazyk učili, tím byly změnymozkové kůry méně výrazné. Výzkumu se účastnilo 25 Britů, kteří hovoří pouze anglicky, a stejný počet těch, kteří jsou bilingvní již od předškolního věku. Dále bylo do studie zahrnuto 33 Britů, kteří si druhý jazyk osvojili vevěku 11 až 15 let.

StručněDánští vědci provedli výzkum, v němž zjišťovali, jak souvisí index BMI (Body Mass Index) mužů s kvalitou a počtem jejich spermií. Výzkumu se účastnilo 1558 mužů (průměrný věk 19 let). Výsledky prokázaly, že nejvyšší hustotu apočet spermií mají muži, jejichž hmotnost a BMI se nacházejí v pásmu průměru (BMI 20-25). Muži s vyššími hodnotami BMI (s nadváhou) měli v průměru o 21,6 % nižší počet a o 23,9 % nižší hustotu spermií. U mužů s výrazněpodprůměrnými hodnotami BMI byl zjištěn o 28,1 % nižší počet a o 36,4 % nižší koncentrace spermií. Podle autorů studie je možným vysvětlením to, že BMI souvisí s celkovou kvalitou životního stylu lidí, a ten může ovlivňovatkvalitu a počet spermií.

StručněVýsledky nového výzkumu, který byl publikován v říjnu v časopise Annals of Neurology, ukazují, že mozky autistických chlapců s poruchou řečového vývoje se významně liší od mozků chlapců s normálním řečovým vývojem. Rozdíly sekonkrétně týkají Brockova řečového centra v čelním laloku mozkové kůry. Ukázalo se, že autističtí chlapci s řečovými problémy mají odchylky v mozkové struktuře velmi podobné těm, které byly identifikovány u neautistickýchchlapců trpících poměrně vzácnou specifickou poruchou řeči (Specific Language Impairment - SLI).

StručněJeště před nedávnem se odborníci domnívali, že depresivní onemocnění nemůže postihovat děti v předškolním věku. Ukazuje se však, že u dětí, které již např. ve věku 3, 4 či 5 let uvažují o sebevraždě, může o depresivní onemocněnískutečně jít. Psychiatra Joan Luby z Washington University School of Medicine publikovala v roce 2002 v časopise Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry jednu z prvních studií na toto téma (PreschoolMajor Depressive Disorder). Kromě deprese byly v posledních letech u předškolních dětí identifikovány i jiné duševní poruchy, které byly dříve přisuzovány jen dospělým.

StručněVýznamem smíchu v průběhu psychoterapie se zabývali vědci z Massachusetts General Hospital. V rámci svého výzkumu, který publikovali v říjnovém čísle časopisu Journal of Nervous and Mental Diseases, zaznamenali a analyzovali 10individuálních psychoterapeutických sezení. V jejich rámci identifikovali 145 epizod smíchu, přičemž v některých se smáli současně jak pacient, tak terapeut. Pacienti se v průměru smáli dvakrát častěji než terapeuti. Nejčastějibyl smích pacientů reakcí na jejich vlastní komentáře. Pokud se smáli pacient a terapeut současně, zvyšovalo to podle autorů studie pocity vzájemného porozumění.

StručněV časopise American Journal of Public Health byla publikována studie, z níž vyplývá, že američtí černoši mají ve srovnání s bělochy nižší sklon začít kouřit; pokud však již kouří, je pro ně obtížnější se tohoto návyku zbavit.Studie se účastnilo celkem 240 000 Američanů. Bylo zjištěno, že asi 59 % černochů, ale jen 49 % bělochů nikdy nezačalo kouřit. S kouřením ale skoncovalo jen 15 % černochů, v bílé populaci to bylo 26 %. V průběhu studiepředstavovali kuřáci přibližně 26 % (v obou rasových skupinách). Podle autorů jsou nejpravděpodobnější příčinou rozdílné četnosti osob, které s kouřením skončí, ekonomické a sociální faktory.

Příspěvek P. Procházky ("Uvědomují si klienti svá práva?", Psychologie dnes 9/2004, str. 8) je vzorovým příkladem rizika, které s sebou přinese právo pacientů (klientů) volně prohlížet (a příp. i fotografovat)dokumenty, které o práci s nimi psycholog vede. Jde především o psychodiagnostiku, kde budou, obávám se, reakce velice podobné zveřejněnému dopisu. Mnozí klienti nebudou diagnostické závěry vnímat (když se jim nebudou líbit)jako odborný materiál, ale jako osobní útok na sebe či své blízké, jako nepřátelský kádrový posudek, proti kterému je nutno bojovat. A to, jak ukazuje článek P. Procházky, třeba ironií (viz"všemocný a vševědoucí psychologs rentgenovýma očima"), osočováním (např. z neslušného chování), demagogickým bojem za práva, která klientům nikdo neupírá (např. za právo"něco říkat a něco si myslet"), ale mohou to být i stresující a nekonečnátrestní řízení a soudní pře. Nevýhodou psychologie je zde mj. to, že pracuje s termíny, které se používají i v běžném jazyce, a proto se mnohý laik mylně domnívá, že jsou totožné s jeho pojetím. Naproti tomu zase řada původněodborných termínů časem"zlidověla"a dostala zcela jiný, nezřídka pejorativní obsah (hysterie, psychopatie aj.). Patrně i z těchto důvodů je odborná terminologie opouští a vytváří pojmy"neutrální", kterése ale časem dostanou do stejné pozice (např. od hysterika k histrionovi není zase tak daleko atp.). Podráždění ale mohou u laika vyvolat i cizí odborné termíny (jako např. hostilita v uvedeném příspěvku), u nichž lze sicenajít ve slovníku jejich překlad, ale ne obsah. Pro neinformovaného čtenáře tak mohou být psychodiagnostické závěry v"surovém stavu"šokující; zvláště když budou odporovat obrazu, který si o sobě a svých blízkýchudělal. Paradigma, které zmiňuje pisatel ("neškodit"a"pozitivní diagnóza"), totiž musí ustoupit paradigmatu"objektivní diagnózy". A její formulace, struktura a rozsah se ovšem liší dle účelu,pro který byla provedena. Jinak budou vypadat závěry psychologického vyšetření určené zaměstnavateli, který si chce vybrat mezi novými uchazeči a dosavadními pracovníky ty nejlepší. Jinak bude formulovaná, strukturovaná adlouhá diagnostika určená lékaři, učiteli, příp. psychoterapeutovi. A jinak sdělím a vysvětlím závěry vyšetření samotnému klientovi. Takže, bude-li mít pacient (klient) právo nahlížet do všech písemností (a časem jistě bude),může snadno objevit údaje, které budou pro něj na první pohled zraňující. Ideální by samozřejmě bylo, aby se nejprve zamyslel, zda v nich není kus pravdy, potom aby hledal vysvětlení, a teprve až na závěr příp."odvetná"opatření. Psycholog se samozřejmě může mýlit, a tedy být i neobjektivní, ale neměl by být chápán jako nepřítel, s nímž je třeba bojovat a umlčet ho. Lze přece jednoduše požádat o vyšetření revizní. Takideálně ale řada lidí určitě postupovat nebude; bohužel. Z toho, co jsem napsal, je jasné, že nechci obhajovat z kontextu vytržené věty napadeného psychologického vyšetření, příp. je zatracovat; vím toho o nich příliš málo.Chtěl jsem jen upozornit na to, co nás zřejmě v nejbližší době očekává. Co s tím?