Online archiv

StručněAmerické děti trpí podle nejnovějších průzkumů odborníků z National Sleep Foundation nedostatkem spánku. Studie se účastnilo 1473 dětí od kojeneckého věku do 11 let. V průměru jim chyběla 1-2 hodiny spánku denně. Ve věkovéskupině 3-11 měsíců byla zjištěna průměrná délka spánku 12,7 hodiny denně, odborníci přitom doporučují 14-15 hodin. Batolata ve věku 12-35 měsíců spí v průměru 11,7 hodiny denně, doporučovaná délka je přibližně 12-14 hodin. Udětí ve věku do 6 let doporučují experti 11-13 hodin, zjištěná průměrná délka spánku dětí této věkové skupiny byla 10,4 hodiny. Děti navštěvující první stupeň základní školy spí v průměru 9,5 hodiny, odborníci doporučují 10-11hodin. Z této studie vyplývá, že děti nespí dostatečně dlouho, což může souviset s častým výskytem poruch spánku (ve zkoumaném vzorku asi 75 % dětí vykazovalo poruchy spánku vyskytující se několikrát do týdne). Alarmujícípřitom je, že problémy často začínají již v nejranějším věku.

StručněVědci zjistili, že každá hodina, kterou předškolní dítě stráví denně před televizní obrazovkou, zvyšuje asi o 10 % riziko, že se u tohoto dítěte vyvinou v pozdějším životě poruchy pozornosti. Výzkum uveřejněný v dubnovém vydáníčasopisu Pediatrics byl zaměřen na dvě skupiny dětí, a to ve věku 1 a 3 roky. Celkově bylo zkoumáno 1345 dětí. Uvedené zjištění je v souladu s doporučením Americké pediatrické akademie, aby děti do dvou let vůbec televizinesledovaly, a podporuje starší výzkumy, které prokázaly, že sledování televize zkracuje dobu, po kterou je dítě schopno soustředit pozornost. Je mnoho důvodů, proč by se děti neměly dívat na televizi: existují třeba výzkumyprokazující souvislost sledování televize s obezitou a agresivitou.

StručněU zdravých lidí ve věku nad 75 let, kteří mají geneticky zvýšené riziko vzniku Alzheimerovy choroby, je nižší hladina vitaminu B12 spojena se signifikantně horšími výsledky v paměťových testech. Toto zjištění publikovalbritsko-švédský výzkumný tým v dubnovém čísle časopisu Neuropsychology. Vědci již dlouho vědí o tom, že Alzheimerova choroba má významnou genetickou komponentu. Je také známo, že s touto chorobou souvisí nízké hladiny vitaminuB12 a folátů. Minimum výzkumů se však dosud věnovalo společnému působení genotypu a výživy na kognitivní funkce ve stáří.

StručněPodle pilotní studie vědců z Yale University v USA může fototerapie (léčba pomocí intenzivního světla) těhotným ženám, které trpí depresemi, pomoci stejnou měrou jako antidepresiva. Studie byla publikována v dubnovém číslečasopisu Journal of Clinical Psychiatry. Podle jejích autorů mohou být dávky světla (čas strávený před světelným zdrojem) určovány pro každého člověka individuálně, podobně jako bývají dávkována antidepresiva. Podle hlavníhoautora studie C. Neilla Eppersona postihuje deprese přibližně 13 % všech těhotných žen. Jejich léčba je však obtížná, protože užívání antidepresiv může ohrozit zdraví plodu. Proto zůstávají tyto ženy často neléčeny. Novástudie avšak prokázala, že již po 10 týdnech aplikování fototerapie dochází u většiny žen k významnému zlepšení jejich stavu.

Profesí nejsem psycholog. Spíše se v této oblasti považuji za"poučeného laika". Osobně neznám ani pana Humhala, ani Z. Vybírala, ani T. Nováka; znám je z jejich publikací, v případě pana Humhala z jeho mediálníchvystoupení a z ojedinělé zkušenosti mého přítele, který absolvoval jednu návštěvu v jeho soukromé ordinaci. Příspěvek pana Vybírala mi promluvil přímo z duše. Znám mnohá televizní vystoupení pana Humhala a naprosto seztotožňuji s tím, že K. Humhal je schopen (a zřejmě ochoten) okomentovat téměř kdeco a určitě spoluvytváří masmediální obrázek psychologa jako žvaniče, brouka Pytlíka, rádoby experta a znalce na vše. Dovolil jsem si tutocharakteristiku opakovat, protože je výstižná a přesná. Nejde však pouze o pojmenování věcí a pouze o etiku. Spíše jde o to, že taková veřejná vystoupení jako vystoupení dr. Humhala výrazně podlamují důvěru k psychologovi jakok někomu, kdo by měl umět pomoci s psychickými problémy nebo poruchami. Všiml jsem si zajímavé skutečnosti. Před lety se lidé vyhýbali hledat pomoc u psychiatrů se slovy"přece nejsem blázen"a raději vyhledávalipsychology, kdežto dnes, zdá se mi, se dává přednost psychiatrovi či psychoterapeutovi a ani za návštěvu bohnické PL se lidé nestydí. Osobně jsem přesvědčen, že k určitému despektu lidí k psychologům přispívají právě podobnéprezentace, jaké předvádí pan Humhal. Ve vaší anketě se zmínil i jiný účastník (K. Netík) o nekompetentnosti některých vyjádření psychologů: uvedl příklad z televize v souvislosti s teroristickým útokem 11. 9. Nevím, koho mělpan Netík na mysli. Vzpomínám si ale, že já sám jsem bezprostředně po tomto útoku sledoval v televizi kulatý stůl k tomuto teroristickému aktu. Za psychology tam byl právě pan Humhal. Jeho vyjádření a vystoupení bylo (mírněřečeno) skutečně tak nekompetentní, že na ně pohotově a pregnantně odmítavě reagoval další účastník kulatého stolu senátor Michael Žantovský (původní profesí psycholog, nemýlím-li se). Reakce pana T. Nováka v dubnovém číslevašeho časopisu mne překvapila z několika důvodů. Pan Novák v úvodu konstatuje, že si nevzpomíná na žádné televizní vystoupení pana Humhala. Předpokládá, že i jiní ho z obrazovky neznají, a proto nárokuje mít možnost posoudit"konkrétní, přesně specifikovaný, doložený a citovaný příklad"a"uvést přesně kdy a jak tak činil"(divím se, že ještě nemluvil o důkazním břemenu). Účastním-li se diskuse, tak se přirozeně předpokládá, ževím, o čem je řeč. Být pobouřen a odmítat kritiku něčeho, co vůbec neznám, je vskutku tristní. Zažil jsem ve svém dlouhém životě mnoho diskusí, mnoho oponentur, mnoho kritik. Ani jednou jsem se nesetkal s tím, že by často velmitvrdá a příkrá slova byla chápána jako"stigmatizace živého člověka"! Pojmenovat věci pravým jménem je snad spíš přednost - a je to něco, co v současnosti chybí. Pokud jde o etické soudy, zdá se mi, že by pan Novákměl být opatrnější. Vzpomenu-li na jeho příspěvek z května 2003 (Odlišně o Tabu...) a přečtu-li si znovu poslední tři odstavce jeho příspěvku, napadá mne ono moudré"Si tacuisses, philosophus mansisses"- Kdybysmlčel, zůstal bys filozofem (a také mne napadá něco o nestoudnosti). A dovolím si ještě jednu malou poznámku: tenkrát, po uveřejnění Novákova článku (Odlišně o Tabu...), jsem nemohl pochopit, že nenásledovalo jasné aodpovídající stanovisko redakce - škoda.

Pochází z Ekvádoru, kde je populární jejich muzika - samozřejmě v latinskoamerickém rytmu. Poznáte je podle dlouhých tmavých vlasů a milých úsměvů. Nikoli z nedostatku práce či peněz se rozhodli změnit"zaběhnuté"apoznat jiné země. Nabídka v Americe nevyšla, zkusili tedy Evropu. Tři roky žili v Německu, ale když zjistili, že větší úspěch slaví jejich muzika v Česku, přesídlili sem a kromě hraní prodávají zajímavé exotické zboží. Původněpro ně Čechy měly být jen"přestupní"stanicí, ale nyní zde začínají zakládat rodiny a možná se tady usadí. Jaký je rozdíl mezi lidmi v Čechách a u vás? I když v sobě vaši lidé mají více temperamentu než"studení"Němci, zpočátku pro nás byl velký problém poznat a pochopit vaše jednání a kulturu. My jsme totiž svým založením veselí a otevření, ale s tím jsme se u vás setkávali velmi málo. Než jsme se naučili alespoňtrochu češtinu, měli jsme občas nějaké to nedorozumění. Například jsme byli v jednom pražském hostinci a jak je naším zvykem, bavili jsme se a smáli. Jenže k nám přišla servírka, kterou jsme do té doby naprosto nevnímali, avelmi nepříjemně řekla, ať se jí přestaneme smát. Situaci jsme tehdy nechápali, ale vzali jsme si z ní poučení - od té doby s Čechy příliš nevtipkujeme. Také jsme, bohužel, poznali, že zde hodně lidí závidí. Na oko se s vámipřátelí, ale když mají příležitost, pomluví vás. To bylo pro nás nemilé překvapení. Jsme totiž zvyklí na bezprostřední chování, které nic nepředstírá.

Míra organizace času a činností v osobním životě a v práci, ve vztazích a činnostech je individuální. Ať už pramení z naučených vzorců, nebo je podmíněná geneticky, nelze zpochybňovat její vliv na identifikaci osobních cílů aúspěšnost při jejich dosahování. Plánování času a činností může probíhat spontánně, náhodně, nesystematicky, anebo nemusí probíhat vůbec. Lze si ho však také osvojit a systematicky využívat a s touto nabídkou přicházejí autořiplánovacího systému, který vychází v obnovené podobě."Každá cesta někam vede, ale ne vždy k vašim cílům. (...) Času máme sice všichni stejně, ale někteří z nás stihnou dojít dál."Takto Marcela Rolfíková uzavíráprůvodce pro uživatele plánovacího systému, který v šesti kapitolách seznamuje čtenáře nejen s používáním předtištěných formulářů, ale i se základy sebeřízení, plánování úkolů a činností, plánování času a práce s informacemi.Definováním životních (strategických) cílů a jejich rozfázováním do dílčích kroků na základě reálných životních rolí se může čtenář/uživatel přiblížit k jejich naplnění, k realistickému sebehodnocení, jež odráží podstatu anávratnost investic, které vkládá do činností a vztahů v rodině, práci a osobním životě. S pomocí odkazů na zahraniční i tuzemskou literaturu, věnovanou sebeřízení a organizaci času a činností, se plánovací systém řadí ksoučasnému trendu propojování organizace práce a osobního života. Právě v tom spočívá jeho silná stránka, tedy ne řízení, ale sebeřízení jako pevný základ motivace, směřování, naplňování osobních cílů v rovnováze mezi osobnímživotem a prací. Koučování, ne jen vyučování jako silný nástroj v rozvoji lidských zdrojů. Ocenit lze členění a návaznost jednotlivých kapitol, které se zrcadlí i v organizaci plánovacího systému: definování životních rolí aživotních cílů, určení prioritních, a tedy strategických cílů a jejich rozčlenění na cíle dílčí. Následuje reflexe pravidelných činností podle kritérií důležitosti a naléhavosti, a jejich systematické sledování, rozpoznánívlastních denních a týdenních cyklů a jejich zabudování do plánování času a činností. Důležitou součástí systému je i týdenní, měsíční a roční hodnocení činností a sebeřízení jako užitečná pomůcka při vytváření návykůsebeřízení. Systém obsahuje nově i stručný popis metody myšlenkových map při řešení problémů, rozvíjení tvořivosti, desatera zvládání stresu, akutní únavy a vyrušení. Poněkud carnegiovsky jsou nastolena desatera zásad dobréhovyjednávače a zdrojů vyjednávací síly, jejichž slepé dodržování zavání nereflektovanou manipulací v mezilidském kontaktu. Seznam použité literatury odkazuje na další užitečné zdroje v oblasti sebeřízení. V souhrnu lze říci, žepro vedoucí pracovníky, osoby zatížené mnoha rozmanitými činnostmi s pevnými uzávěrkami, ale i pro ty, kdo chtějí svou organizaci času a činností v osobním životě i práci zpřehlednit, může být plánovací systém ADK Classic velmiužitečnou pomůckou.

Téměř celé desetiletí usilovali vědci firmy Pfizer o to, aby prokázali, že viagra může zlepšovat sexuální funkce také u žen. Letos v únoru své úsilí podle deníku New York Times vzdali. Testy na tisících žen jasně ukázaly, žepilulka viagry sice může povzbudit vzrušení, málokdy však u ženy vyvolá sexuální touhu. Vědci se proto zaměřili na vysvětlení této odlišnosti mezi muži a ženami. Selhání viagry u žen souvisí s málo překvapivou skutečností: ženya muži jsou v oblasti sexuálního chování jinak nastaveni. U mužů bývají vzrušení a touha vzájemně propojeny, u žen jde často o dva odlišné aspekty. Vědci se nedávno pokusili zmapovat tyto rozdíly také na úrovni fungování mozku.Mužské vzrušení je silně vizuálně orientované, a pokud muž zahájí sexuální aktivitu, nebo ji dokonce pouze očekává, začnou být aktivní mozkové struktury, které nemají se sexuálními funkcemi žádnou spojitost. U žen však jsoutyto oblasti mozku v situaci sexuálního vzrušení prakticky nečinné. Klíčovou roli v prožívání sexuality hraje podle vědců amygdala - malá struktura tvaru mandle uložená v limbickém systému (jakémsi mozkovém centru emocí). Vnedávném výzkumu vědců z Emory University bylo požádáno 28 mužů a žen, aby si prohlíželi erotické fotografie, zatímco jim byla snímána mozková aktivita magnetickou rezonancí (MRI). U mužů byla v této situaci pozorovánamimořádně silná mozková aktivita, zvláště v oblasti amygdaly. Nicméně obě skupiny (muži i ženy) uváděly obdobnou míru subjektivně prožívaného vzrušení. Podle Stephana Hamanna, hlavního autora studie, která vyšla v dubnovémvydání časopisu Nature Neuroscience, byla amygdala v dosavadních výzkumech přehlížena. Největší zásluhu na prozkoumání role amygdaly přitom mají výzkumy provedené na zvířatech. V roce 1989 byl například proveden výzkum, v němžse samci potkanů naučili mačkat páčku, která jim umožňovala přístup k samicím. Poté byla těmto samcům odstraněna amygdala, což způsobilo vymizení zájmu o mačkání páčky. Zajímavé však bylo, že páření těmto samcům nedělaloproblém, pokud byly samice umístěny do jejich klece. V jiné studii, publikované loni, nizozemští vědci sledovali mozkovou aktivitu mužů během pohlavního styku. Zjistili, že amygdala vykazuje pokles aktivity během vyvrcholení. Vjiných výzkumech se zase prokázalo, že větší amygdala může znamenat silnější sexuální drive. Podle Hamanna je amygdala známá svým složitým vztahem ke zrakovému systému primátů. Jeden z důvodů její reaktivity na vizuálnípodněty u mužů může být kulturní. Muži mají totiž sklon k imaginaci se sexuální tematikou.U mužů bývají vzrušení a touha vzájemně propojeny, u žen jde často o dva odlišné aspekty.

Na jednu ženu u nás připadá v současnosti jedno dítě. Z evolučního pohledu nemá podle sociobiologa Daniela Frynty taková populace perspektivu. Pro lidský druh nepředstavujeme prakticky žádnou budoucnost a je zbytečné se námi ztohoto pohledu zabývat.

David NivenPraha, Portál 2003. 215 s.Manželství bylo a je předmětem mimořádného zájmu jak čtenářů, tak i psychologů. Není divu, že množství publikací, které ve světě i u nás k tomuto tématu vycházejí, je veliké. Otázkou je však kvalita těchto publikací. Dávat radyje ochoten téměř každý. Hlubší průzkum udělování rad o tom, jak se chovat a co dělat v manželství, ukázal, že 92 % takových rad vychází z osobních zkušeností rádců (Protinsky a Coward, 2001). A výsledek? Ten je obdobný tomu,jako když se někdo snaží, aby jeho vlastní šaty oblékl druhý. Jak z toho ven? David Niven je profesionální psycholog. V této knížce zvolil jinou cestu. Nepodává ucelený názor na problematiku manželství - kniha není ani"učebnicí psychologie manželství", ani"učebnicí psychoterapie manželství", ale stovkou na sobě relativně nezávislých dvoustránkových kapitolek o přerůzných otázkách manželského soužití. Všechny tytokapitolky mají však stejnou strukturu. Tvoří ji tři části. V prvé se autor zamýšlí nad zvoleným tématem, které je vyjádřeno pregnantně v nadpisu kapitolky. Ve druhé části podává příběh ze života. Ve třetí na 3-5 řádcích citujehlavní závěr z některého výzkumu. Je možno říci, že pro profesionální psychology jsou právě ty nejkratší třetí části kapitolek nejdůležitější. Proč? Je v nich informace o výzkumných projektech, které byly v posledních pětiletech publikovány v odborných psychologických časopisech - a ty nejsou u nás běžně dostupné. Kladem je, že tyto odkazy na literaturu - na poznatky z výzkumu - jsou v závěru knihy dobře dokumentovány. Na str. 207 - 215 jeuvedena citovaná literatura v rozsahu celkem 169 článků. Jde při tom většinou o výsledky dotazníkových šetření. Tímto způsobem se autorovi daří překonat snahu dávat rady o tom, co a jak dělat v přerůzných situacích manželskéhoživota z vlastních zkušeností nebo negativních osobních zážitků a přiblížit čtenářům výsledky výzkumů, které nabízejí o stupeň serioznější zdroj informací. Je možné, že laického čtenáře zaujme nejvíce střední část všech 100článků. Je až s podivem, jak se autorovi podařilo shromáždit takové množství příběhů z manželského života. Ne z psychoterapeutických sezení. Spíše ze zveřejněných událostí. Jde o nepředstavitelně pestrý a bohatý"narativní"materiál, který ilustruje témata jednotlivých kapitol. Autorovo zamyšlení nad vybraným tématem, vždy v první části jednotlivých kapitolek, je poměrně krátké. Má obvykle 10 - 15 řádek. V podstatě jde ovolné úvahy autora o tom, co sděluje povídka ve střední části, a o tom, oč šlo v citovaném výzkumu. Sladit tyto dvě věci není však vždy snadné. Celkově je třeba knihu uvítat. V chaosu odborné i laické literatury o manželstvíjde o serioznější pokus umožnit čtenářům odbornější vhled do přediva psychologických otázek manželského soužití.

Brian McNairPraha, Portál 2004. 184 s.Na obálce knihy se dočteme, že předností publikace je její stručnost a srozumitelnost. A kniha skutečně je stručná a srozumitelná. Domnívám se však, že zmiňovaná stručnost je zde spíše kamenem úrazu než předností. Může totižčtenáře zmást, protože mu neumožní proniknout do zvolené problematiky hlouběji. Tím mimochodem místy začíná trpět i avizovaná srozumitelnost. Méně je někdy více, a tak snaha dostat do útlé publikace téměř všechny tematickéokruhy, kterými se zabývají teorie masové komunikace, je poněkud bláhové. Hned na prvních stranách mě vyvedla z míry autorova definice žurnalistiky:"Jakýkoli vytvořený text v písemné, zvukové nebo vizuální podobě, kterýje publiku předkládán jako pravdivé oznámení nebo záznam jisté, až dosud neznámé (nové) skutečnosti existující v současném společenském světě."Tato definice by se hodila docela dobře na zprávu jakožto základnízpravodajský žánr, ale žurnalistických žánrů existuje mnohem více. Též slovo pravdivé přináší jisté nesrovnalosti, neboť nárokuje si novinář skutečně beze zbytku sdělení"pravdivé"? Nelíbí-li se autorovi slovo"objektivita", co třeba"ověřenost"zprávy? A copak všechny žurnalistické žánry pracují s novou informací? Kniha je rozčleněna na dvě části, přičemž první z nich se nazývá"Základy a kořeny".Důvod, proč je právě do této části zahrnuta i kapitola o účincích žurnalistiky, mi zůstává utajen. Pokud nicméně pomineme tento fakt, potom rozhodně nemůžeme pominout, že účinkům médií na jednotlivce je věnována jen jednastránka a je popisován pouze jeden model účinků. Druhá a rozsáhlejší část knihy pojednává o faktorech ovlivňujících žurnalistickou produkci a je (alespoň z mého pohledu) více sociologická. Podtrženo a sečteno, hodnota knihyspočívá především v úhlu pohledu autora, v jeho zkušenostech a postojích, na základě kterých se mimo jiné poměrně často vymezuje proti jiným definicím, postřehům a názorům na současný stav mediálního světa. Publikace jeskutečně čtivá, a to i díky tomu, že je doplněna o mnoho osobních postřehů a konkrétních příkladů nejnovějších i populárních událostí, které se v médiích za poslední dobu objevily. Může tak proto velmi dobře rozšířit obzorylidem, kteří o žurnalistice (médiích či masové komunikaci, chcete-li) již něco vědí. Taková konfrontace je velmi podnětná a důležitá. Pro ty, kteří se však teprve ponořují do znalostí souvisejících s uvedenou tematikou, budenejspíše zdrojem poněkud nepřehledným a matoucím. Prakticky vzato, ke zkoušce z masové komunikace studentům patrně stačit nebude. Za základní kameny diskutované problematiky proto ještě stále považuji např. díla Kunczika,McQuaila či DeFleura a Ballové. Knihu Briana McNaira oproti tomu vnímám jako třešničku na dortu, která zachutná především poučeným. Ti se potom mohou sami rozhodnout, jakou chuť si radostně ponechají v paměti, a jaká v nichvyvolá další možné konfrontace a postoje.

V četbě odborné literatury mám již svých pět vyhraněných preferencí a rád o nich povím čtenářům Psychologie dnes. Čítám si i docela namátkově - tu v čítárně časopisů Národní knihovny ČR, jindy orientačně v některém většímknihkupectví. Systematicky si čítávám knihy o otcovské tematice, která je však u nás hodně zanedbávaná a i programově zpochybňována. Rád si také čítávám knihy o rozdílech mezi pohlavími, zejména v psychické výbavě. Velicezajímavá kniha v tomto směru se jmenuje Proč muži nežehlí od Anne a Billa Moirových. V ní jsem se poprvé dozvěděl ve srozumitelném podání o rozdílném působení hormonů na muže a ženy a také o tom, proč a jak se lišíme. Vsoučasné učebnici pro nejvyšší třídu gymnázií Biologie člověka, naleznete o hormonech tři čtyři řádky. Za základní a souhrnnou studii o rozdílech mezi pohlavími však považuji Sex Differences, Developmental and EvolutionaryStrategies od L. Mealeyové. V kritice ideologie militantního feminismu vynikají ženské autorky - ty také lépe prohlédnou přetvářky, manipulace a lži jiných žen, posedlých ideologií. Muži jsou v tomto směru dosti naivní.Čítávám tyto knihy dosti pozorně, dovídám se, o co ve skutečnosti jde - a co by mě jinak ani nenapadlo. Přiznávám se, že jsem vážně znepokojen. Realizátoři ideologie sovětského socialismu rozdělili svět na dva nepřátelskétábory. K válce nakonec nedošlo a expanzivní militantní ideologie se odbourala. Pokud by realizátoři té prvně zmíněné ideologie byli úspěšní, pak by cesta nazpět nebyla tak snadná, pokud by vůbec byla možná. Tak alespoň pravízasvěcené autorky: Sacred Cows od Rosalind Coward. Domestic Tranquility, A Brief Against Feminism od Carolyn Graglia, The Sex - Change Society, Feminised Britain and the Neutered Male od Melanie Phillips. Z knihy se dozvíme,jakými hesly ideologové klamali ve Velké Británii a k jakým koncům sociální politika dospěla. Další zajímavá kniha s touto problematikou je The War Against Boys, How Misguided Feminism Is Harming Our Young Men od ChristineSommers - knihu by si měli povinně přečíst rodiče, kteří mají syna nebo vnuka, nebo je očekávají. Čtvrtý okruh literatury se týká syndromu zavrženého rodiče, společensky velmi negativního průvodního jevu rozvodu rodičů. Zdebych čtenářům doporučil nedávno vyšlou knihu u nás již známého Richarda Warshaka Rozvodové jedy. Poslední tematický okruh se týká evoluční psychologie nebo také jak se říká nové vědy o psychice pro třetí milénium. Usuzovánítímto směrem dovede vysvětlit mnoho dosavadních záhad lidské povahy či psychiky. Bohužel se tato disciplina stále ještě nepřednáší na katedře psychologie FF UK, nýbrž jen nepravidelně na jiných institucích. Za základní knihu otomto vědním oboru považuji Evolutionary Psychology, The New Science of the Mind od D. Busse. Týž autor napsal The Evolution of Desire, Strategies of Human Mating, což je pozoruhodná studie partnerských vztahů z hlediskaevoluční psychologie.