Online archiv

Vykradli vám nebo někomu z vašich blízkých byt? Říkali jste si: Proč právě já? Proč moji blízcí? Jakkoli náhodný se může zdát tento čin oběti, chování pachatelů vloupání zcela náhodné nebývá.Někteří pachatelé vykradou i své sousedy, pro jiné je to"zóna bezpečí", na kterou nezaútočí.

Přátelství patří v životě člověka k nejdůležitějším vztahům. Muži a ženy jej obvykle prožívají trochu jinak. Diskutovanou formou přátelství pak bývá přátelství mezi mužem a ženou.Muži a ženy spolu tráví daleko víc času než dřív. Společensky ale není jejich role ve vzájemném přátelství nijak definovaná.

Vědcům se daří získávat stále nové informace o tom, jak temperament člověka souvisí s jeho obranyschopností vůči nemocem. Nedávno provedená studie prokázala, že introverti mají mnohem menší rezistenci vůči viru HIV nežextraverti. Přestože propojení psychiky a tělesných nemocí předpokládali lékaři již ve druhém století našeho letopočtu, vědcům se teprve nyní postupně daří objasňovat biologické principy těchto souvislostí. Mezi mozkem arůznými částmi těla existuje množství drah, jimiž putují oběma směry velmi komplexní chemické signály. Důsledky mohou být dramatické. Ve studii, kterou vedl Steve Cole z University of California, se např. zjistilo, žeintroverti nemocní AIDS mají přibližně osminásobně vyšší množství viru HIV v krvi ve srovnání s extraverty nemocnými AIDS. Ani osmnáctiměsíční antiretrovirální léčba neměla na obě skupiny stejný účinek. Zatímco u extravertůdošlo k výraznému poklesu hladiny viru, u introvertů byl pokles po stejné léčbě několikanásobně menší. Podle vědců existuje souvislost mezi psychologickým profilem pacienta a reagováním jeho organismu na virus HIV (apravděpodobně i na jiné viry). V jiných výzkumech byla prokázána podobná souvislost mezi duševními poruchami (jako je např. deprese) a AIDS, osteoporózou a dokonce onkologickými onemocněními. Např. jeden výzkum zahrnující 5000lidí trpících depresí prokázal, že je u nich dvojnásobné riziko vzniku rakoviny ve srovnání s lidmi bez duševní poruchy. V jiné studii bylo zase zjištěno, že ženy, které jsou v období krátce před menopauzou depresivní, majízvýšené riziko vzniku osteoporózy. V současné době se v odborném tisku stále častěji objevují také výzkumy, které přinášejí konkrétní poznatky o mechanismech působení psychiky na organismus a jeho imunitní systém.

Jsou pro zvládání školy důležité stejné schopnosti jako pro úspěch v zaměstnání? Odpověď na tuto otázku hledali autoři metaanalýzy, která byla uveřejněna v lednovém čísle časopisu Journal of Personality and Social Psychology.Jednotný g-faktor obecné inteligence je v psychologii kontroverzním konceptem již od doby svého vzniku před téměř 100 lety. Výzkum prokázal, že tento společný faktor predikuje úspěšnost člověka v širokém spektru činností,včetně školního prospěchu, úspěchu v zaměstnání, kreativity či zdravého způsobu života. Přesto si mnoho lidí (včetně některých sociálních vědců) myslí, že schopnosti důležité pro úspěch v pracovní oblasti se významně liší odschopností podmiňujících školní úspěšnost. Nathan R. Kuncel z University of Illinois se svými spolupracovníky analyzoval 127 studií, které zahrnovaly celkem 20 352 účastníků. Zaměřili se na výzkumy, v nichž byl použit test MAT(Miller Analogies Test). Tento test je užíván od roku 1926, a to jak při přijímacích řízeních na vysoké školy, tak i v pracovní oblasti (např. při výběrových řízeních apod.). Autoři metaanalýzy zjistili, že test je validní jakpro předpovídání úspěchu v akademické, tak v pracovní sféře. Predikční validita MAT byla prokázána u sedmi z osmi sledovaných kritérií školního výkonu, u pěti z šesti kritérií přechodu ze školy do zaměstnání a u všech čtyřsledovaných kritérií pracovního výkonu. Toto zjištění podporuje koncept g-faktoru souvisejícího s úspěšností v mnoha různých oblastech života.

Zdá se vám, že porce jídla, které dostáváte ve své oblíbené restauraci, jsou čím dál tím větší? Patrně se nemýlíte. Porce jídla v restauracích i balení potravin v obchodech se totiž v posledních desetiletích neustále zvětšují.Dokonce i porce jídel v kuchařkách jsou čím dát tím větší. S velikostí porcí bohužel souvisí i to, kolik jídla celkově sníme. Tímto tématem se zabýval také Tori DeAngelis v lednovém vydání časopisu APA monitor. Podle KellyBrownella z Yale University, experta na problematiku obezity, se potravinářský průmysl snaží o to, aby lidé jedli co nejvíce. A jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je nabízet větší porce či balení jídla, a to často zavýhodnější cenu. Význam velikosti porcí byl opakovaně zkoumán. Např. přehledová studie Barbary J. Rolls, publikovaná v časopise Nutrition Today (březen/duben 2003), shrnuje výzkumná zjištění takto: (1) Když více jídladostaneme, také ho více sníme; (2) velikost balení ovlivňuje množství jídla, které sníme; (3) přejedení při jedné příležitosti není kompenzováno tím, že bychom při dalším jídle snědli méně; (4) máme-li přístup k velkým porcímjídla, může to vést k potlačení našeho přirozeného citu pro nasycení. Ve své studii publikované v roce 2002 v American Journal of Clinical Nutrition (Vol. 76, No. 6) např. Rolls se svými spolupracovníky předkládala v průběhuněkolika dnů 51 pokusným osobám různě velké porce makaronů se sýrem. Ukázalo se, že čím větší porce byla nabídnuta, tím více lidé snědli - v případě největších porcí byl kalorický příjem až o 30 % procent vyšší než v případěporcí nejmenších. Účastníci výzkumu měli navíc za úkol zhodnotit své pocity hladu a sytosti po jídle. Bez ohledu na množství zkonzumovaného jídla byly tyto pocity velmi podobné. Podobnou studii prezentoval v roce 2001marketingový specialista Brian Wansink v časopise Food Quality and Preference (Vol. 12, No. 1). Celkem 139 náhodně vybraným návštěvníkům divadla poskytl větší či menší porci popcornu. I nyní se ukázalo, že lidé, kteří dostalivětší balení, snědli více než ti s menším balením. Navíc se zjistilo, že lidé, kteří popcorn hodnotili nepříznivě, ho snědli více než ti, kteří ho hodnotili kladně. Podobné tendence se však netýkají pouze jídla. V jednomvýzkumu se například prokázalo, že pokud mají lidé k dispozici prací prášek ve velkém balení, používají také větší dávky prášku při každém praní. Zajímavá studie se objevila loni v září v časopise Psychological Science. Známýpsycholog z University of Pennsylvania Paul Rozin porovnával 11 dvojic podobných restaurací v Paříži a Filadelfii (řetězce fast-food, pizzerie, cukrárny, etnické restaurace apod.). Vyšlo najevo, že v Paříži jsou servírovanéporce v průměru o 25 % menší než ve Filadelfii. Může to být vysvětlením toho, proč jsou Francouzi ve srovnání s Američany relativně štíhlý národ, a to i přesto, že si víceméně pravidelně dopřávají i tučná jídla, jako jsoucroissanty nebo sýr brie. Existují různé strategie, jak se s problémem velkých porcí a velkých balení vypořádat. Může jít například o osvětové kampaně pro spotřebitele nebo o změnu způsobu označování určitých výrobků. Podleněkterých výzkumů je prospěšné, když se lidé naučí více vnímat a sledovat výživnost jídla (namísto jeho množství). V literatuře jsou popsány i nejrůznější praktické návody, jak postupovat - např. nahradit část masa v hamburgerusalátem či rajčetem. Rolls uvádí, že lidé by měli jíst uspokojivé porce jídel s nižší energetickou hodnotou (např. zeleninu, ovoce apod.). Pak pro ně nemusí být samotné množství zkonzumovaného jídla tak ohrožující. Pomoci mohoui producenti potravin - např. zvýšením obsahu vzduchu v nízkotučných potravinách. Výrobce tím sníží své náklady, spotřebitel nepřibere na váze. Oblíbená čokoládová tyčinka Snickers tak může mít o 10-15 % nižší energetickouhodnotu, aniž by kdokoli poznal rozdíl v chuti.

Arteterapie se v současnosti snaží o dosažení autonomního postavení, i když s psychoterapií je cosi jako"pokrevní příbuzná". Alena Koblicová ve sborníku Současná arteterapie z roku 2000 píše:"Psychoterapie aarteterapie pocházejí ze stejného ,hnízda', v němž se společně vyvíjely již od prvopočátků lidské kultury. Jako svébytné obory se však rodily až v moderní době v lůně pramáti psychiatrie a po ,oplodnění' poznatky filozofie,umění, pedagogiky i dalších oborů. V současnosti už obě tyto ,dcery' stojí na vlastních nohou, byť nejistě, a přejí si být soběstačné, nezávislé, respektované - zkrátka dospělé. Zatím se jim to však plně nedaří."Hlavnímproblémem je fakt, že obor arteterapie není nijak specifikován. Pokud se kdokoli rozhodne dělat arteterapii na živnostenský list s tím, že mu klienti budou platit"cash", nesetká se s žádnými speciálními podmínkami,které by byly kladené na jeho vzdělání či praxi. Tento obor spadá pod poradenství ve společenských vztazích. Člověk hledající u takovéto osoby pomoc se tedy může lehce setkat s šarlatánstvím."Myslím, že až tak mocrozšířené to naštěstí není, ale objevuje se to. Je to hodně o důvěře klientů. Stejná situace byla dříve v případě živnostenských listů u psychologů, kde už jsou dnes jasně daná kritéria,"říká psycholožka a arteterapeutkaMarjana Štefančíková. Jiné je to v soukromých zdravotnických zařízeních a soukromých ambulancích, kde arteterapeut nepřijímá od klientů platby v hotovosti a musí mít tedy uzavřenou dohodu s pojišťovnami. Platí pro něj stejnákritéria jako pro arteterapeuta zaměstnaného ve státním zařízení. Pokud chce terapeut provozovat arteterapii ve zdravotnickém zařízení systematicky jako psychoterapii, musí nejdříve složit atestaci buď z klinické psychologie,nebo z psychiatrie. Tu skládá po ukončení studia klinické psychologie nebo medicíny na univerzitě a po dvouapůlleté praxi ve zdravotnictví. K atestaci musí ještě získat tzv. funkční specializaci, která se týká vykonávánísystematické psychoterapie. Tu získává na základě absolvování dlouhodobého systematického výcviku v některé z psychoterapeutických škol a složení pohovoru v IPVZ. V rámci tohoto je pak oprávněn provozovat arteterapii. Vevýchovných nebo školních zařízeních jsou požadavky na vzdělání arteterapeuta jiné a liší se i místo od místa. Většinou záleží na řediteli konkrétního zařízení, jaké vzdělání bude od arteterapeuta vyžadovat. V současnosti taktaké vznikají pracovní místa pro arteterapeuty, na která většinou nastupují lidé s pedagogickým vzděláním, popř. absolventi specializovaných kurzů či výcviků, nebo přímo výcviku České arteterapeutické asociace. Obdobně tofunguje v domovech důchodců, dětských domovech apod. Dalším ožehavým tématem současné české arteterapie je problém se supervizemi. Ve Spojených státech existuje nezávislý orgán, který uděluje akreditační osvědčení a nárokykladené na budoucího arteterapeuta jsou poměrně přísné. Vyžaduje se 1000 hodin přímé práce s klientem, přičemž na 10 hodin práce připadá 1 hodina supervize. V České republice něco takového vůbec neexistuje a tento problém nenínijak legislativně ošetřen. Supervizorů je žalostně málo. Alena Koblicová v Současné arteterapii píše:"Kvalitních a vyškolených dostupných supervizorů je nedostatek a v arteterapii jsme v supervizních plenkách."Tento problém se řeší pod Českou arteterapeutickou asociací, která usiluje o zavedení systematických supervizí a vytvoření seznamu tak, jak to funguje v České psychoanalytické společnosti.

Denně sleduje u nás televizní vysílání 44 % dětí od 5 do 14 let, chlapců i děvčat bez rozdílu. Tyto děti sledují televizi v létě průměrně 2,3 hodiny denně v pracovní dny a ve volných dnech 4 hodiny. V zimě pak děti tráví uobrazovek o něco více času: 3 a 4,5 hodiny. Vyplývá to z loňského výzkumu, který prezentoval koncem roku na konferenci Člověk a média PhDr. Radek Mezuláník. Z výzkumu dětských diváckých zájmů dále vyplynulo, že přibližněčtvrtina dětí má vlastní televizor. Dále jenom pětina dětí sleduje pouze pořady, které jim rodiče povolí. Tato čísla jsou podle Radka Mezuláníka velmi blízká (především počet hodin strávených u TV) podobnému výzkumu provedenémumezi středoškoláky. Naopak výzkum u mladších dětí prokázal, že v nejnižší věkové kategorii (do pěti let) děti sledují pouze pořady, které jim rodiče pustí. První místo v oblibě zaujaly komedie, dále pak hudební pořady, seriálya zábavné relace. Při podrobnějším rozboru se ale ukazuje několik faktů. Jednak televize je pro děti a mládež zdrojem zábavy, informační a vzdělávací funkce se nesetkává s velkým ohlasem. Dále se ukazuje, že ČT lépe než NOVAodpovídá svým programovým složením zájmům dětského diváka; a co je paradoxní, struktura oblíbených pořadů se liší od struktury vysílaných relací, a to přesto, že dramaturgové často opakují, že"televize vysílají to, coděti nebo diváci chtějí vidět". Podle Mezuláníka je to dokladem toho, že je programů pro děti a mládež nedostatek:"Děti potřebují ty tři hodiny, které jsou u obrazovky, pokrýt, a jestliže tam nejsou pořady určené proně, sledují zkrátka to, co se právě vysílá. V tomto se naši dětští diváci neliší od vrstevníků v ostatních evropských zemích."Dalším důsledkem je, že děti fakticky sledují víc detektivek a reklamních spotů než např. filmůo rodičích a dětech, pořadů o ručních pracích, zahrádkaření či modelaření a vůbec vzdělávacích pořadů."Obecně stále platí, že kritériem všech televizí není spokojenost, ale sledovanost,"soudí Mezuláník a upozorňujena manipulativní dosah tohoto faktu."Evropská unie připravuje z iniciativy švédské ministryně kultury zákaz televizní reklamy pro děti do 12 let,"doplňuje."Tento návrh je podepřen mnoha studiemi, kterépotvrzují, že děti velmi často nejsou schopny odlišit reklamní vysílání od ostatních relací. Tuto schopnost získávají zejména v závislosti na rodinné výchově v různém věku, některé od čtyř let, jiné mnohem později. Většina dětídospívá k jasné diferenciaci ve věku okolo 10 let, ale teprve ve věku 12 let si jasně uvědomují, co je skutečným cílem reklamy. Reklama orientovaná na děti do 12 let tvoří ovšem v mnoha státech až 20 % celkového televizníhokoláče. Jde zejména o reklamy na hračky, potravinářské výrobky, ale i předměty běžné spotřeby. Tak například ve Francii až 43 % výdajů průměrné rodiny (v přepočtu jde asi o 600 až 700 miliard korun) souvisí s potřebami dětí do12 let. V Německu a ve Velké Británii se potvrdilo, že až 10 % výdajů pro děti souvisí přímo s televizní reklamou."

Vztah terapeut-klient je vždy reverzibilní. Aniž se nadějeme, stáváme se klienty, a je to věru dobře. Zalistujme dnes v paměti a připomeňme si několik pozoruhodných výroků našich dětských klientů. Na první pohled se může zdát,že jde jen o kratochvilné rozptýlení, ale dětské uvažováni skrývá kus opravdové člověčiny. Cůpkaté děvčátko komentuje rozmary počasí:"Lidi na počasí nadávají, já ne!""A pročpak ne?""Já mám počasíráda, protože si dělá, co chce."Jiné starosti má osmiletý kluk. Starosti s tatínkem. Když prý s ním jde na procházku, a nečiní tak rád, nemá z procházky žádné potěšení."Tati podívej, tamhle letí sojka!"Atatínek zívne:"No a co?"To dědeček je jiný kabrňák. Když se spolu procházejí, objevují mnoho nečekaného. Zaslechnou střízlíka, je to nejmenší opeřenec, ale největší křikloun."Když něco uvidíme, děda řekne: ,Tose podívejme' a ne ,no a co?'"Někdy taky přineseme babičce houby na polévku, kytici vlčích máků nebo sojčí pírko. Jeden desetiletý klientík trochu předvádivě líčí, co pro jeho dětský svět znamená paní učitelka."Jehodná, hezky zpívá a všechno ví. ...Počítač toho ví víc, ale paní učitelka je zato hezčí, mnohem hezčí."Lekci mi udělil malý pragmatik. Při předškolní prohlídce se zkoušelo, jak chlapec ovládá barvy."A jakou barvumá třeba nebe?""Bílou.""Snad modrou.""Tak se podívejte z okna."A měl pravdu, obloha byla bílá. Většina dětí z rozvedených manželství si přeje, aby se rodiče udobřili."Třeba by mohlizačít znovu. Já kdybych furt znova nezačínal, tak nezačnu nikdy!"Tvořiví žáčci to nemívají ve škole lehké."Naše paní učitelka neví, co mluví. Řekne, abychom byli zticha a odpovídali na její otázky. Jak můžemeodpovídat, když máme mlčet?"Nebo jiný klučina:"Paní učitelka mě otrávila. Zkoušela sčítání, ale přeřekla se - kolik prý je čtyři minus šest. Vykřikl jsem, že minus dvě. Paní učitelka se rozzlobila, ať prý mě tatínekneučí doma, abych se s tím mohl vytahovat. Kdepak tatínek, ten mě nic neučí, ten nemá čas ani opravit kapající kohoutek. Víte, jak jsem na to přišel? Podle teploměru. Když klesne teplota ze čtyř stupňů o šest, je to minus dvapod nulou."Jiný chlapec si stěžuje na nedovzdělanost paní učitelky:"Tvrdila nám s vážnou tváří, že knihtisk vynalezl Gutenberg. Vůbec jí nevadilo, že knihtisk znali Číňané dávno před Gutenbergem!"Velkéhouznání se mi dostalo od osmiletého Liborka:"Chtěl bych, abyste si mě brzy pozval na vyšetření.""A proč?""Mně se moc líbí ty blbinky, co se mnou děláte!"Jeden chlapec se vyznává:"Chtělbych být policajtem, ale asi nebudu. Je to moc nebezpečné povolání a pak, když někomu dáte pokutu, tak je z toho smutný, někdy až k slzám."Jiný klučina říká:"Nevím ještě, čím bych chtěl být, ale rozhodně nechci býtpodnikatelem. Ten doma s dětmi a s ženou nic nepodniká..."Jedna okatá dívka:"Mám ráda zvířata. Chtěla bych být zvěrolékařkou nebo učitelkou nebo řeznicí."Malý Rom má pod čepicí. Přechytračil i pana Wechslera."Proč olej na vodě plave?""Asi je to z kopce."A je to. Zastavme se ještě u jednoho všímálka."Je to hrozné, pane doktore, jak muži klamou své manželky, a ty chudinky o tom ani nevědí. Jako u nás.Tatínek podvádí maminku a ona to vůbec netuší."Nevím, jak vy, ale mě to vysmeklo z profesionální role."A jak to víš, Radku?""Vím to dobře. Jednou dávali v televizi fotbal, chtěl jsem se na něj koukat, aletatínek pořád luxoval a luxoval. Když nepřestával, vešel jsem, a co nevidím! Tatínek se dívá na fotbal a lux běží naprázdno. Mamince jsem nic neřekl, aby ji nemrzelo, jak je podváděna vlastním manželem. Takhle to dělá tatínekčasto, to byste nevěřil!"Jak vidno, antická moudrost má pravdu, že se vychováváním učíme sami. Docendo discimus.

Gamblerství - patologické hráčství - postihuje spíše muže, říká psycholožka Dobrila Hrůzová. Muži jsou totiž zvídaví a soutěživí tvorové. Také se daleko častěji pohybují v rizikovém prostředí hospod a restaurací s výherními automaty.

Kdyby otázka zněla, co čtu nejčastěji, musela bych říci, že referáty studentů, diplomové, rigorózní a disertační práce. Čtu o sobotách a nedělích, o svátcích a kdykoli ve volném čase. Mnohé z těchto prací mi dělají radost.Výzkum různých typů rodin, na který se zaměřují moji diplomanti, přináší zajímavé výsledky. Během posledních let vznikly dobré práce s těžištěm v kvalitativním přístupu - o rodinách s dětmi s epilepsií, o rodinách autistickýcha onkologicky nemocných dětí, o neplodných párech, o pěstounských rodinách, o resilienci ve vztahu k rodině, o rodinách mladých homosexuálů.Z odborné literatury se snažím shánět hlavně zahraniční literaturu z psychologie rodiny. Zaujala mě dvousvazková publikace Voices in Family Psychology, jejíž editorkou je Florence Kaslow. Do dubna roku 2002 bylaprezidentkou IAFP - the International Academy of Family Psychology. Podařilo se jí shromáždit profesní i osobní příběhy, zkušenosti a vize význačných představitelů oboru (Luciano L´Abate, William Nichols, Alan Gurman, DaleJohnson, David Olson aj.).Mám ráda výtvarné umění a zajímají mě životopisy slavných malířů. A tak se vracím k dílům Henriho Perruchota Cézannův život, Gauginův život, Život Toulouse-Lautreca nebo Život Edouarda Maneta. Historii a umění považuji zapokladnici psychologických postřehů a inspirací. Dobře napsané historické romány nás obohacují o příchuť doby, kterou bychom jinak neměli šanci poznat. Líbí se mi například knihy Jarmily Loukotkové barvitě líčící antickou dobu,jako Není římského lidu, Doma lidé umírají aj. Také básník středověké Francie, François Villon, jehož básnické dílo J. Loukotková přeložila, stojí za pozornost. Myslím, že je blízký mladým lidem, protože pronikavě odhalujemnohé stránky života - dychtivé, něžné, bolestné, nuzné i vzdorné. V poličkách s poezií však u mě převažuje Oldřich Mikulášek, jeho sbírky lyrické a milostné poezie. Je svěží, zpěvná, plná smyslových vjemů a emocí, oproštěná odintelektuálního redukcionismu.Když chci relaxovat a příjemně se naladit, sáhnu po odpočinkovém čtení. Je to třeba Jak se dělá chalupa od Františka Nepila nebo půvabná knížka Kočky mluví ze spaní od autorů a ilustrátorů Baliharové a Přibíka. Nutnododat, že jedna skutečná černá kočka je členem naší rodiny (jak říkají děti, je v pěstounské péči).Nejvíc vnitřní radosti a pohody ovšem načerpám z hudby. Hlavně z moravského, slovenského či romského folklóru - kdykoli je to možné, chodíme na cimbálovou muziku. Oprostím se od balastu zatěžujících momentů a mnohdyzbytečných starostí. Tato hudba je očistná, zvlášť je-li podána ve své syrovosti, nestylizovaná. Je prostá, a přitom velmi hluboká, s texty o základních věcech člověka. V souvislosti s folklorem doporučuji pěknou novouencyklopedii z Albatrosu České zvyky a obyčeje od Aleny Vondruškové. Ovšem také starý jazz a swing fantasticky povzbuzuje a harmonizuje... Je to můj lék na hektické tempo života.Autorka je psycholožka, vyučuje na FF UP, dlouhodobě se zabývá problematikou náhradní rodinné péče.

V minulém čísle nedopatřením vypadlo jméno autora recenze knihy Jennifer Mackewn: Gestalt psychoterapie. Autorem recenze byl Jan Roubal. Čtenářům i autorovi se tímto omlouváme.

Alena Vališová, Richard ŠubrtPraha, ISV 2004. 116 s.Zvládání sociálních kontaktů představuje jednu z klíčových způsobilostí požadovaných od jedince v pracovním i osobním životě. Přesto mnoho lidí negativně pociťuje jejich reálnou povrchnost a nevěrohodnost a usiluje o jejich obnovu.Autorita není tématem běžných diskuzí. Spíše patří ke stále přítomným, ale nereflektovaným pojmům. Původní latinské auctor - tvůrce, činitel a auctoritas - vážnost, vliv, moc, sice k intuitivnímu uchopení pojmu vybízí, alevšeobecně uznávané definice zdaleka jednotné nejsou.Cvičebnice sociálních dovedností, jak autoři svoji novou knížku charakterizují, nabízí průvodce všem zájemcům o budování či obnovu kvalitních mezilidských vztahů. V první kapitole je vysvětleno, co je a není autorita.Autoři se přiklánějí k jejímu vymezení v podobě sociálního vztahu mezi lidmi - mezi nositeli autority a jejími příjemci. Autoritu považují za antropologickou konstantu, která spoluvytváří pravidla skupinového života,organizační řád skupiny, spolupodmiňuje její biologické přežití, rozvoj jedinců i předávání zkušeností z generace na generaci.Obsahem druhé kapitoly jsou typologie autority a kritéria jejího členění. Rozlišuje se autorita v malých skupinách, obvykle neproblematická a přirozená, na rozdíl od společenských makroskupin, ve kterých může autoritanabýt podoby moci.Následující kapitoly se již obracejí k nositeli autority a charakterizují některé součásti jeho osobnosti, míru sebevědomí, odolnost vůči zátěži a empatii ve verbální i nonverbální komunikaci. Nechybí zmínka o negativníchosobnostních modelech, k nimž patří například autoritářství.Důležitou součástí knížky jsou testy s otevřenými a uzavřenými položkami, jimiž může čtenář postupně procházet a opakovaně se k nim vracet. Může posoudit míru individuální aktivity v životní pozici, schopnost odolávatnáročným životním situacím, zamyslet se nad vlastním sebevědomím nebo ochotou přiznat vlastní chyby."Na čem závisí sociální úspěšnost? Co podmiňuje, že si nás lidé váží, že nás respektují, či naopak? Lze rozvíjet přiměřené sebehodnocení a sebevědomí? Jak se bránit zneužití moci?Skutečná autorita myslí, cítí i koná. Autorita není bez svobody a odpovědnosti."To jsou některé příklady otázek a výroků, s nimiž je možné se v knížce setkat.Autoři nepředkládají osvědčené návody, spíše naznačují obecná doporučení s otevřeným koncem. Přemýšlivější čtenář si jednotlivá cvičení může individuálně ověřovat, doplňovat a přizpůsobovat na základě osobní reflexe.Charakteristika přirozené autority maminky je pouze jedním z příkladů.