Online archiv

Milá redakce, ráda čtu Váš časopis a spolu s maminkou ho již pátým rokem pravidelně odebíráme. Jsem terapeutka, pracuji metodou EFT. A protože se zabývám problematikou ADHD, mé pozornosti neunikne jediný článek o tomto tématu, ani ten, v němž paní Smékalová popsala potíže, s nimiž se potýká jako máma syna s ADHD (PD 5/2015). Jako terapeutka se při práci s ADHD nezaměřuji pouze na dítě, ale také na rodiče. Pomáhám jim v přijetí dítěte takového jaké je, a snažím se jim „odpomoci“ od všech negativních prožitků, které mají s diagnózou ADHD spojené. Například když jedna moje klientka ztrácí nervy a je doslova beznadějně vyčerpaná bez možnosti lepší vyhlídky a hovoří o tom, že její kamarádky mají hodná, poslušná a tichá dítka a ona jim jen závidí. Ona to své přece ale miluje - a pokud by tohle všechno někde vyslovila nahlas, určitě by byla špatná matka. Nebo když malý Tomášek nosí domů samou poznámku, je ve škole nepozorný a paní učitelka naznačuje, že jsou s ním samé problémy. V takových situacích dokáže být rodič jen těžko nad věcí. Často u něj propuká řada emocí, a i když je před dítětem skrývá, dítě vycítí, jak se věci mají. Má pocit, že rodiče zklamalo, že selhalo, že rodiče trápí. Ono to ale přece neudělalo naschvál, a tolik se snažilo, aby to tak zase nebylo. Rodič a dítě jsou určitým způsobem propojeni. A tak k nápravě nestačí jen „opravit“ dítě, ale především rodiče. Dítě se jen zřídka kdy vnímá jako špatné, pokud mu to nezačne naznačovat okolí. Rodina, pedagogové i vrstevníci. Rodič, po opakovaných stížnostech ze školského zařízení a návštěvě pedagogicko-psychologické poradny, si často říká, co si to ti učitelé a psychologové vymysleli. Jejich dítě možná jen více poskakuje nebo se méně soustředí. To oni, pedagogové, mohou za to, že tak je, kdyby se k Tomáškovi chovali jinak, kdyby… Nehodnotím jednu ani druhou stranu. Jen poukazuji na to, že dokud daný fakt nepřijme rodič, jen těžko ho přijme dítě, a přestane se uzavírat do sebe, když ho vrstevníci nepřijímají, smějí se mu apod. Tím nemám na mysli, abychom dítěti honem sdělovali, co má za diagnózu, jak se projevuje apod. Ale abychom si sami v hlavě srovnali slova odborníků se skutečnou situací, zdali skutečně na tom není špetka pravdy. A pokud je, abychom se za to nestyděli. Neschovávali tento fakt za něčí neschopnost. Ale prostě to přijali. Výskyt dětí s diagnózou ADHD přibývá a náš školský systém je zatím nastaven tak, že s těmito dětmi neumí vždy dostatečně pracovat. Položme si ale my, rodiče, otázku: může tento systém děti s ADHD chápat, porozumět jim, když jim často dostatečně nerozumíme ani my? Když my jsme často ti, komu projevy dítěte v první řadě vadí. S negativními emocemi, které jsou spojené s diagnózou a jejími projevy, jež nás tolik vyčerpávají, můžeme pracovat, můžeme je odstranit. Pokud dítě přestane z rodiče tato negativa snímat, bude-li z vás pociťovat lásku, bezpečí a bezpodmínečné přijetí, přestane mít pocity viny, že opět selhalo, přestane mít pocit, že nic neumí a že musí někomu stále něco dokazovat. Teprve potom může jeho sebevědomí, jeho sebehodnota začít zdravě růst. A přiznejme si i my dospěláci, neulevilo by se nám, kdybychom to všechno nevnímali tak kriticky? Kdybychom místo opětovného řešení výchovných problémů podporovali dítě v tom, co ho baví? A to i přesto, že nevydrží u jedné činnosti více jak měsíc a střídá jednu za druhou? Kdybychom měli z takového úspěchu radost, namísto abychom zkoumali, proč Tomášek nedostal ve škole jedničku?

Na jedné straně ilegální, obávaná droga, užívaná mladými na parties. Na straně druhé silná psychoaktivní substance, která je v současnosti předmětem výzkumu jako účinný terapeutický nástroj s mnohými přísliby pro úspěšnou léčbu například posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Řeč je o látce proslulé pod názvem extáze.

Je asexualita novou orientací?

Děti mají mnohem pestřejší paletu snů než dospělí -když s nimi budeme o jejich snech mluvit, máme šanci lépe porozumět jejich světu, poznat, co je trápí i co je láká. Můžeme s tím začít třeba právě teď, o prázdninách, kdy na sebe máme víc času.

Rozhovor Pěšky z Česka až do Jeruzaléma: o netradiční zážitky z cest se s Vámi podělí student Ladislav Zibura.

Do mé ordinace přišla poprvé před deseti lety, krátce po dosažení plnoletosti. Rodinné prostředí, v němž Monika vyrůstala a v němž dosud žije, je velmi nevlídné. Rodiče jsou rozvedeni a oba jsou alkoholici. Matka vůči mé pacientce nikdy neprojevovala nějaký vřelý vztah, naopak v posledních letech je jejich soužití pro ni vysoce stresující. V dětství byla Monice diagnostikována ADHD, dyslexie a dysgrafie, absolvovala základní vzdělání v běžné škole, vyučena ničím není. Snažila se sehnat zaměstnání, ale nikde neuspěla. Problémem bylo vždy to, že nebyla plně schopna pochopit, co se od ní chce, snadno se unavila, měla nedostatečný výkon a upadala do depresivních rozlad s pláčem a křikem, což vždy mělo za následek propuštění z práce.

Manželská krize, psychické zranění, ztráta sebeúcty a léčba prostřednictvím satirovské transformační systemické terapie - tak můžeme stručně shrnout příběh naší pacientky Věry, která psychicky nezvládla odhalení manželovy nevěry a vzájemné odcizení se. Seznamte se se specifiky terapie, která jí pomohla.

Schizofrenie patří k nejznámějším psychickým onemocněním. Postihuje přibližně 1 % lidské populace. Až třetina případů schizofrenie může souviset s environmentálními faktory městského prostředí.

Když neznáme svá genetická zdravotní rizika