Online archiv

V posledních letech přibývá žen, které si uvědomují, že jejich vztah k alkoholu začíná být problematický. Pomáhá jim zvládat stres a obavy ze selhání, pijí na uklidnění i ve chvílích pohody, na oslavách, ale také při obyčejných setkáních. Alkohol se stal běžnou součástí jejich života.

„Prosím, posaďte se, pane inženýre,“ usmál se přívětivě ředitel. Muž v šedém, nevýrazném svetru se beze slova posadil. Nezvedl oči a vypadalo to, jakoby se zaměřil pouze na jeden bod na podlaze. „Pane inženýre, možná víte, proč jsem vás sem pozval. Chci vám osobně poděkovat za práci na projektu, kterou jste dokončil. Velice si vážím úsilí, které jste odvedl.“ Žádná reakce. Nebylo vůbec zřejmé, jestli slova dorazila k uším toho, komu byla určena. „Chci vám poděkovat a předat vaše záznamy, abyste mohl pokračovat. V příští výplatě, prosím, čekejte odměnu jako moje uznání. Udělal jste pro firmu opravdu kus práce,“ usmál se co nejsrdečněji ředitel. „Ano. Dobře. Děkuji,“ pronesl inženýr bez náznaku intonace a polkl naprázdno. S očima stále sledujícíma podlahu přijal objemnou složku. Ředitel se nemohl ubránit dojmu malé, šedé, plaché myšky. Svět umí být neuvěřitelně podivný, napadlo ho. Dobře věděl, že před ním sedí jeden z nejchytřejších lidí firmy. Mezi lidmi byl ale zároveň jaksi „mimo“ a byl až nápadný svou nenápadností. Jakoby v ostrém kontrastu se řediteli na malou chvíli mihl v mysli obraz jeho bývalé sekretářky a přišlo mu, že tihle dva byli jak černá a bílá. Marry - jak chtěla, aby ji oslovoval, protože Marie jí přišlo moc přízemní - byla okázale dramatická ve všech ohledech, nápadná svým oblečením, líčením i parfémy, přehnaně afektovaná a teatrální. Občas mu připadlo, jakoby potřebovala na sebe strhávat sto deset procent pozornosti všech. Vzpomněl si, jak rychle a intenzivně se uměla rozplakat, a jak rychle její slzy zase oschly i za co všechno ho pak obviňovala… Muž naproti nesměle zvedl obočí, jakoby nevěděl, co se od něj dál chce, a poprvé se krátce podíval na ředitele. „Jestli ke mně nic nemáte vy, pane inženýre, tak ode mne je to všechno,“ zvedl se ředitel a automaticky se chystal podat ruku. Inženýr však již stál zády k němu a tiše odcházel - do bezpečí své pracovny daleko od lidí, ke své práci a ke svým přístrojům… V dnešním díle se dotkneme dalších variant z kategorie specifi ckých poruch osobností - schizoidní a histrionské. Vedle sebe jsou tyto formy v mnoha aspektech kontrastní a dokládají různorodou pestrost duševních poruch. I v těchto případech nacházíme atypický profil osobnostních vlastností a dispozic, který přináší řadu problémů a komplikuje život dotyčným i jejich okolí.

Co byste měli vědět, než začnete s meditováním - 1. díl

Homosexuální chování, byť někdy jen náznakové, bylo popsáno u celé řady druhů obratlovců. Otázkou je, proč k takovému chování dochází.

Genderové či feministické organizace ani jednotlivé ženy podle mých zkušeností neusilují nijak vědomě či cíleně o netradiční formy soužití. To, že existují alternativy tradiční rodiny a že jsou častější než v minulosti, souvisí s tím, jak se česká, respektive západní společnost jako celek vyvíjí a role žen i mužů se mění. Ženy jsou celkově emancipovanější, vzdělanější a logicky tak aspirují na odpovídající profesní uplatnění, které jejich nezávislost dále podporuje, a to zejména v ekonomické rovině. Ženy, které jsou takto nezávislé, vstupují do partnerských vztahů s jinými očekáváními než generace jejich matek či babiček. Od vztahu primárně neočekávají ekonomické zajištění, zpravidla již neodvozují svůj status od statusu manžela či partnera. Vztah také nepotřebují legitimizovat před svým okolím svatbou, a vzhledem k tomu, že česká společnost je převážně ateistická, není zde nijak silný tlak na sezdávání partnerství. Další rozvolňování tradičních modelů soužití je možné a je i žádoucí v tom smyslu, že lidé, ať už ženy, či muži, budou svobodnější a méně svázaní předsudky a stereotypy ve svých životních volbách. Nebezpečí zejména pro ženy může ale spočívat v ekonomických důsledcích zániků partnerství, ať už jde o rozvody, či rozchody. Ženy jsou častěji v roli samoživitelek, velmi častým problémem je neplacení výživného ze strany otců. I zde ovšem platí, že žena, která byla v partnerství či manželství emancipovaná, měla svůj vlastní příjem, ale i okruh svých přátel a prostor pro svůj osobní život, zájmy či koníčky, se s rozpadem manželství či partnerství i případnými ekonomickými důsledky vyrovnává lépe, než ta, která svůj život podřídila výhradně péči o partnera a děti. Mnoho párů s dětmi, které se rozejdou, se i po oddělení nadále často setkává. Pokud ještě nemají nové partnery, kvůli dětem a také částečně kvůli sobě se navštěvují, nebo spolu dokonce jezdí na dovolenou. Znamená to další důkaz, že vztahy jsou prostupné, nemají již pevné kontury a rozpíjejí se do mnoha forem.

Vnitřní motivy, proč lidé žijí „spolu, i když zvlášť“, vysvětlují jako svoji volbu. Mezi vnitřní motivy řadíme pocity nejistoty ve vztahu anebo obavu se vázat, dočasné upřednostnění kariéry nebo studia a potřebu autonomie. Pokud partneři zmiňují vnější motivy, jedná se většinou o případ, kdy jeden nebo oba partneři mají menší děti a nechtějí se sestěhovat právě kvůli nim. Další model představují starší páry, které to nechtějí z důvodu emočních vazeb ke svému bydlišti, svému předchozímu, zesnulému partnerovi a ke svým rodinám. Třetím důvodem jsou specifi cké pracovní pozice nebo studijní závazky, které drží pár nedobrovolně ve dvou domácnostech. V rámci dostupné literatury se ale objevuje otázka, co vlastně tento model vztahu znamená z hlediska společenského vývoje. Zda se jedná o novou formu partnerství, kde lidé mohou zároveň být i nebýt spolu, respektive být v partnerství a zároveň si uchovat vysokou míru autonomie. Nebo zda jde pouze o jednu fázi vztahu, která předchází nesezdanému soužití, manželství nebo rozpadu vztahu. Z hlediska socioekonomického statusu volí tuto formu spíše skupiny s vyšším vzděláním a profesním zařazením bez ohledu na věk. Podle výzkumu v americké populaci bylo mezi nimi téměř dvakrát více vysokoškoláků než u párů sdílejících jednu domácnost. Shodné zjištění přináší srovnávací studie tří západoevropských a čtyř postkomunistických zemí, kde mingles mají opět výrazně častěji vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání než singles nebo kohabitující a manželské páry. Intimní vztahy, kdy partneři nežijí ve společné domácnosti, patří k nejméně prozkoumaným formám soužití. Autoři a autorky zabývající se vztahy v pozdně moderních společnostech mluví o individualizaci životních drah v důsledku snižování významu tradice a rozvolňování rodinných vazeb. Snižuje se stabilita manželství, téměř polovina dětí se dnes rodí do nesezdaných partnerství. Zdá se tedy, že vnímání partnerského soužití se mění a posouvá k větší diverzitě jeho forem. Na druhou stranu výzkumy zaměřené na postoje říkají, že nukleární rodina stále zůstává normou a potvrzuje se to i v našem výzkumu. Současní lidé si tedy přejí žít v partnerských svazcích, ale zároveň usilují o větší autonomii a nezávislost. Potřebují mít pocit, že do partnerství vstupují a zůstávají v něm dobrovolně, a že jim tyto vztahy umožňují zůstat autentickými. Vztahy „spolu, i když zvlášť“ sice poskytují vysokou míru autonomie a zároveň zajišťují větší či menší míru intimity a citové opory, nemyslím si ale, že by se v následujících letech staly součástí mainstreamu, jako se před lety stalo nesezdané soužití.

Nové podoby partnerství

1. díl

Rozhovor s Ludmilou Čírtkovou o kriminalitě bílých límečků a mladistvých