Jsem to, co řídím
Daniela Kramulová, 5/2014Auto si oblékáme jako kabát. Když nám „padne“, je z nás sehraný tým. Jen těžko se pak dá odhadnout, jestli se ta fabia či BMW na silnici takhle chová proto, že ji řídí pan Novák, nebo jestli pan Novák řídí podle toho, zda sedí ve fabii, či v BMW. Zrovna jsem uklízela nákupní vozík do stojanu, když se za mnou ozvalo: „Jé, ahoj! Co tady děláš?“ Můj bývalý spolužák hned pokračoval: „Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?“ Začali jsme počítat roky od posledního třídního srazu. „Bylo tenkrát hrozný horko a dcera se na zahradě učila k maturitě - tak to musí být šest let,“ povídám. „Já měl jsem v té době starou audinu, hned po srazu jsem ji dal do bazaru a koupil jsem novou v trojkový řadě. S tou jsem jezdil pět let a loni jsem pořídil tohle,“ ukázal hrdě na černou limuzínu za sebou. „Máš pravdu, fakt je to už šest let.“ „Ženy si vybavují události podle osob, které kolem sebe v té době měly, muži podle aut, která tenkrát řídili,“ tvrdí Gina Barrecaová, profesorka angličtiny z Univerzity v Connectitu. „Nechci snad říct, že by muži nebyli schopni hlubokých emocí, ale pokud si mají pamatovat rok nějaké významné životní události, mají ho spojený s autem, které v té době měli. Ptala jsem se například svého přítele Joa, jak dlouho bydlí v Madisonu. ,Počkej, tou dobu jsem řídil VW autobus, je to 18 let‘, povídá. Nebo jsem se ptala kamaráda ze střední, jak dlouho už žije sám. Zamračil se, soustředil se na chronologickou správnost a pak řekl: ,Fakt nevím. Začalo to jít do háje, když jsem měl mustanga, ale neodešla dřív, než jsem si koupil seville‘,“ líčí své zkušenosti Barracaová a moje setkání před nákupním centrem jí dává za pravdu.
