Online archiv

Ministerstvo zdravotnictví chce učinit z českých pacientů, respektive z jejich organizací, partnery resortu. Cestou k tomu má být samostatné oddělení právního úseku MZ pro podporu pacientů a pacientských organizací oficiálně zřízené od 1. července a jeho poradní orgán Pacientská rada o 25 členech, nominovaných organizacemi a jmenovaných ministrem Miloslavem Ludvíkem během září. Jako každá novinka vzbuzuje i tento cíl zároveň naděje i pochybnosti. Takový orgán by měl jistě být reprezentativní, kompetentní a funkční. Problémem je, že tu zcela jistě nemohou být zastoupeny všechny diagnózy – dokonce ani základní medicínské obory. Především jsou ale celé skupiny pacientů s nejrůznějšími nemocemi, u kterých neexistují podmínky ke sdružování a zakládání organizací. MZ navíc požaduje účast pouze pacientských sdružení v pravém slova smyslu, tedy bez účasti profesionálů. (Kdo bude hájit zájmy seniorů s typickým souběhem více onemocnění?) V dubnovém rozhovoru Psychologie dnes o reformě psychiatrie odpovídal profesor Cyril Höschl i na dotaz k aktivitám pacientských (a rodičovských) organizací. Upozorňoval na jejich význam a úspěšnost v některých zemích, ale skepticky dodal: „To se u nás stále ještě příliš nedaří.“ Ne, nedaří. Samostatných pacientských organizací s právní subjektivitou není v České republice dohromady ani deset. Většinou jde o svépomocná společenství, pro která je právní forma jen nezbytnou podmínkou pro financování jejich klubové a volnočasové činnosti. V poslední době vznikají i organizace nejmladší generace pacientů, zatím bez historie a zkušenosti. Je jen těžko možné si představit, že by „zástupce duševně nemocných“ dokázal obsáhnout znalost problematiky celého širokého spektra duševních poruch s deseti typy zcela rozdílných diagnóz. Jistou pojistkou by snad mohly být články 9 a 10 Statutu Pacientské rady připouštějící možnost vzniku specializovaných pracovních skupin s účastí externistů, profesionálů a jiných expertů. Právě vzhledem k široké a složité problematice oboru psychiatrie by podobná skupina měla logicky vzniknout. Ale znovu: musí být kompetentní a funkční. Iniciátorem myšlenky je paní náměstkyně Teska Arnoštová. Podle její vize by se „kvalifikované“ pacientské organizace měly postupně profesionalizovat a vzhledem k významu své práce být i odpovídajícím způsobem financovány. Dovedu si představit pacientské organizace, které dokážou náročné požadavky splňovat. Obávám se ale, že organizace pomáhající (jen) vymezenému okruhu psychiatrických pacientů mezi ně objektivně patřit nebudou.

Aneb s Maxem Kašparů o tom, proč lidé po manželství touží, ale málo pro ně dělají. A také o tom, s jakými potížemi se setkává u svých pacientů, proč střídavou péči vymyslel někdo, kdo nemá rád děti, a jaké nebezpečí vidí v eutanazii.

Jak poznáte, že se vám někdo líbí? Asi nebudete jediní, pokud je vaším identifikačním faktorem šimrání, nebo jak se také říká, „motýlci“ v břiše či srdce tlukoucí jako o závod. Ale ukazuje nám pocit v břiše opravdu naše skutečné city? A jak moc se na něj spoléháme?

Znáte to taky? Jste s přáteli na večeři a už už se chystáte začít jíst, když se někdo (obvykle ženského pohlaví) ozve a vše zastaví. Je totiž nutno udělat fotku na „instáč“ neboli Instagram – sociální síť na sdílení fotek. Následuje i několik minut aranžování, focení, upravování fotky, než je výsledný produkt slavnostně umístěn na Instagramy, Facebooky a podobně. Pak se teprve může jíst. Inu, ne že by si jídlo nezasloužilo nějaké rituály. Jídlo je přece ta skoro nejzásadnější událost – bez něj bychom, jak známo, nepřežili. A doby, kdy se chléb náš vezdejší v potu tváře dobýval (a nikdy nebylo jasné, zda se ho podaří dobýt), jsou možná kdesi v našem podvědomí ještě uloženy. Jenže doby, kdy jídlo začínalo děkovnou modlitbou za ty skvělé dary (ať už to byly suché brambory, nebo filet mignon), jsou dávno pryč. Nahradilo je nic – tedy okamžité hltání jídla po usednutí. Ve slušnějších rodinách pak alespoň popřání dobré chuti. Až teď přišlo focení, umožněné samozřejmě neuvěřitelným pokrokem informačních technologií v posledních letech. Doby, kdy se film musel vyvolávat, zní dnešním mladým lidem asi jako připomenutí klínového písma. A právě ono aranžování, upravování, přerovnávání příborů a hledání správného světla je jakousi interakcí s jídlem na talíři, která oddaluje samotný akt konzumace a v konečném důsledku vede k tomu, že se na jídlo více těšíme a lépe nám chutná. Podle čtyři roky starého výzkumu magazínu Psychological Science krátký rituál zvyšuje náš požitek z jídla. Rituál to může být jakýkoliv – musí ale být pravidelný a opakovaný.

Většina z nás to zná až příliš dobře. Občas se vyskytnou období, kdy kvůli práci či jiným záležitostem spíme méně, než by nám bylo příjemné. Jenže kromě toho, že býváme protivní a ospalí, se nevyspanost nepříznivě odráží i na našem zdraví. Nedávný výzkum provedený akademiky z University of Pennsylvania ukázal, že nedostatek kvalitního spánku má vliv na více možných zdravotních neduhů, než bychom vůbec čekali. Tým kolem Ivana Vargase zjistil, že kvůli spánkové deprivaci máme tendenci být negativističtější a méně si všímat toho dobrého kolem nás. Což může v důsledku vést až k nárůstu deprese či úzkosti, a nakonec není vyloučeno ani spojení se sebevraždami; to potvrzují i výsledky, že lidé trpící nespavostí mají až třikrát častější myšlenky na sebevraždu (a obecně smrt) ve srovnání s těmi, kteří spí normálně. V zámoří aktuálně probíhá vícero výzkumů zaměřených na sledování propojení těchto dvou oblastí, tedy spánku a depresivních poruch. Jedna probíhající studie kupříkladu navrhuje léčbu deprese pomocí medikamentů podporujících zdravý a pravidelný spánek. Jiná zase spekuluje, že používání mobilního telefonu v posteli před spaním zhoršuje kvalitu spánku a nakonec tak ovlivňuje i spokojenost a duševní zdraví. Zatím nevíme, zdali se tyto předpoklady potvrdí, je ovšem zcela zřejmé, že vědecká obec v současnosti klade na kvalitu spánku velký důraz. Nepodceňte toto téma ani vy.

tělesná schránka něco společného? Podle všeho ano. Nová studie profesora Eda Dienera a jeho kolegů se zaměřila na revizi literatury z poslední doby a přišla s jednoznačnými výsledky: šťastní lidé jsou opravdu zdravější. Jako nejzásadnější faktor se ukazuje pozitivní myšlení; to totiž ovlivňuje jak prožívané štěstí, tak umožňuje jedinci, aby za své chování přijal odpovědnost. V důsledku tak díky pozitivnímu myšlení více dbáme o svou životosprávu, jelikož uznáváme, že se o své tělo musíme (a chceme) postarat sami. Podle profesora Dienera navíc úroveň spokojenosti, stresu a vnímané deprese ovlivňuje kardiovaskulární a imunitní systém. Čím jsme spokojenější a vyhýbáme se stresu, tím více síly má tělo na boj s nemocemi a zotavování se po zraněních. Rada „myslete pozitivně“ zní samozřejmě až banálně, je však užitečné si ji jednou za čas připomenout. A to obzvlášť ve chvíli, kdy tuto lidovou moudrost podporují i seriózní vědecké poznatky.

Jsme manželé 35 let, náš vztah je stále vřelý, stálý, plný respektu. Problém je v tom, že manžel nemá pocit žízně, pije velmi málo. Snad jen při sportu se množství blíží ke dvěma litrům tekutin, ne vody. Zdravotní problémy jsou v začátku, bolí ho ledviny a zvažuje vyšetření. Tento problém je sice jeho, ale já se tím trápím, probíhají mezi námi diskuse o pití a nepití. Předkládám před něj nápoje všeho druhu a nic se nemění. Přestávám s ním komunikovat i obecně, stále na věc myslím a dost se trápím, až se u mne objevují bolesti břicha. Prosím vás o radu, abych se o jeho problém nezajímala a vytěsnila ho z osobního života. Jitka D.

Jsou v první linii. Lidé, s nimiž se ve službě denně potkávají, jsou alkoholici, narkomani, bezdomovci a zločinci. Také často narazí na schizofreniky nebo lidi trpící různými typy psychických poruch. Pustit se s někým takovým ještě nabuzeným drogou do křížku jen ve dvou je předem prohraný boj, to vše již policisté znají. Zkrátka být (dobrým) poldou není vůbec snadné. Musíte být tak trochu i právník a psycholog. A také té práci hodně obětujete.

Lidé si stěžují na politiky a často právem pochybují nejen o jejich kompetencích, ale i o jejich duševním zdraví. Škoda že u nás není běžnou praxí podrobit ty, kteří nám budou vládnout, předem jakémusi psycho scanu. Nebo aspoň symbolické psychologické zkoušce, abychom měli k dispozici víc než jen předvolební sliby.

Kdysi, v časech předpsychologických, se rozvíjela frenologie, která se snažila poznat potenciálního násilníka podle velikosti a tvaru lebky. Jedním z cílů takového snažení bylo potenciálním zločincům dopředu protispolečenské chování znemožnit: možné sklony ke kleptomanii „léčit“ useknutím ruky, intriky vyříznutím jazyka. Frenologie úspěšná nebyla. Jsme na tom dnes, obdařeni sofistikovanými zobrazovacími technikami, lépe?

Klíčem ke spokojenosti v práci je sebepoznání