PLÁN MINISTERSTVA A PACIENTI S PSYCHIATRICKOU DIAGNÓZOU

Ministerstvo zdravotnictví chce učinit z českých pacientů, respektive z jejich organizací, partnery resortu. Cestou k tomu má být samostatné oddělení právního úseku MZ pro podporu pacientů a pacientských organizací oficiálně zřízené od 1. července a jeho poradní orgán Pacientská rada o 25 členech, nominovaných organizacemi a jmenovaných ministrem Miloslavem Ludvíkem během září. Jako každá novinka vzbuzuje i tento cíl zároveň naděje i pochybnosti. Takový orgán by měl jistě být reprezentativní, kompetentní a funkční. Problémem je, že tu zcela jistě nemohou být zastoupeny všechny diagnózy – dokonce ani základní medicínské obory. Především jsou ale celé skupiny pacientů s nejrůznějšími nemocemi, u kterých neexistují podmínky ke sdružování a zakládání organizací. MZ navíc požaduje účast pouze pacientských sdružení v pravém slova smyslu, tedy bez účasti profesionálů. (Kdo bude hájit zájmy seniorů s typickým souběhem více onemocnění?) V dubnovém rozhovoru Psychologie dnes o reformě psychiatrie odpovídal profesor Cyril Höschl i na dotaz k aktivitám pacientských (a rodičovských) organizací. Upozorňoval na jejich význam a úspěšnost v některých zemích, ale skepticky dodal: „To se u nás stále ještě příliš nedaří.“ Ne, nedaří. Samostatných pacientských organizací s právní subjektivitou není v České republice dohromady ani deset. Většinou jde o svépomocná společenství, pro která je právní forma jen nezbytnou podmínkou pro financování jejich klubové a volnočasové činnosti. V poslední době vznikají i organizace nejmladší generace pacientů, zatím bez historie a zkušenosti. Je jen těžko možné si představit, že by „zástupce duševně nemocných“ dokázal obsáhnout znalost problematiky celého širokého spektra duševních poruch s deseti typy zcela rozdílných diagnóz. Jistou pojistkou by snad mohly být články 9 a 10 Statutu Pacientské rady připouštějící možnost vzniku specializovaných pracovních skupin s účastí externistů, profesionálů a jiných expertů. Právě vzhledem k široké a složité problematice oboru psychiatrie by podobná skupina měla logicky vzniknout. Ale znovu: musí být kompetentní a funkční. Iniciátorem myšlenky je paní náměstkyně Teska Arnoštová. Podle její vize by se „kvalifikované“ pacientské organizace měly postupně profesionalizovat a vzhledem k významu své práce být i odpovídajícím způsobem financovány. Dovedu si představit pacientské organizace, které dokážou náročné požadavky splňovat. Obávám se ale, že organizace pomáhající (jen) vymezenému okruhu psychiatrických pacientů mezi ně objektivně patřit nebudou.

Placená zóna

Martina Přibylová