Online archiv

Kategorie: TERAPIE

Život je moc krátký na velké kompromisy

Marie Těthalová, 6/2016
Tvrdí to terapeut a také autor řady úspěšných knih Hans Rath, jehož román A Bůh pravil: Musíme si promluvit se před nedávnem objevil na pultech českých knihkupectví. Příběh poněkud neobvyklého terapeutického vztahu, kde je klientem sám Bůh, otevírá témata lidské existence. A také pobaví a potěší.

Odborníci na rozhovor

6/2016
Umíte léčit deprese? S touto otázkou se ve své terapeutické praxi setkávám pravidelně. Bývá to vlastně jedna z těch nejčastějších, s nimiž se na nás klienti obracejí v prvním telefonickém nebo e-mailovém kontaktu. Anebo s jejími obměnami, které vesměs mají za cíl zjistit, na jaké obtíže nebo diagnózy se v našem centru specializujeme. Klienti se totiž při hledání léku na potíže často v první chvíli zaměřují na pátrání po té správné odbornosti. A je to asi přirozené. Žijeme ve světě, který se stále ještě dost opírá o koncepty expertnosti, kde každý je odborníkem na úzce vymezenou oblast, kde jednotlivost dostává přednost před komplexností.

Online terapie jako vzájemná návštěva

Tereza Baltag, 6/2016
Stejně jako mnohé mé klienty, tak i mne přivedla k online terapiím nečekaná životní změna. Tou bylo v mém případě přestěhování se do Berlína, a snaha pokračovat v práci se svými klienty i za nových životních okolností.

Psychedelika znovu na scéně

Daniela Kramulová, 6/2016
Dredy, kristusky, batika, džíny, dlouhé sukně a batůžky byly k vidění podstatně víc než obleky a elegantní pracovní kufříky nebo kostýmky s lodičkami. Účastníci České transpersonální konference zaplnili koncem dubna Národní dům na Vinohradech do posledního místečka.

Proč? Seriál o tělesných projevech a pocitech, které si často neumíme vysvětlit

6/2016
6. část

Hora, která požírá lidi

Daniel Mádr, 6/2016
Hledím do temné díry zahloubené v okrově zbarvené skále. Skulina velká sotva tak, že se jí protáhne dospělý člověk. Někde v tmavé hlubině se pomalu ztrácí obrysy Rodriga, který do šachty vlezl bez sebemenšího zaváhání, jako před tím už stokrát.

Kdy ženy útočí?

Daniela Kramulová, Eva Kubová, 6/2016
Je-li řeč o násilí, nebo dokonce vraždě, jako pachatel se nám obvykle vybaví muž. Podle statistik kriminality to tak skutečně bývá. Nicméně přibližně deset procent závažných násilných činů spáchají ženy a jejich obětí jsou většinou ti nejbližší – partner a děti. Takže přehlížet, zlehčovat nebo zametat téma ženského násilí pod koberec rozhodně není na místě.

Jak se cítí český doktor? Stresovaný a vyhořelý…

Radek Ptáček, Jiří Raboch, 6/2016
Intenzivní kontakt s lidmi, stres, dlouhodobá zátěž, kontakt s utrpením, které lze často jen málo ovlivnit. To jsou faktory, které zvyšují pravděpodobnost vyčerpání či vyhoření. Právě ty často stávají v pozadí lékařských chyb…

Je čas dýchat dietněji

Marta Dostoupilová, Kateřina Verni Pavelková, 6/2016
Dýchej zhluboka! Kolikrát jsme to už slyšeli, přesto to není vždycky nejlepší rada. Někdy dokonce neumíme správně dýchat, přestože dýchání zcela automaticky považujeme za něco naprosto samozřejmého.

Haló, tady jsem a mám zájem!

Lucie Hanzlíková Hrdličková, 6/2016
Úspěch při navazování známostí je přímo úměrný schopnosti vysílat signály dvoření. A tak é přijímat ty, které jsou vyslány jako odpověď. Někdy to děláme cíleně, jindy naprosto nevědomky. Není jasné, jak se jim naučíme, a podle některých badatelů jsou dokonce vrozené.

Jednoduchý recept neexistuje

Roman Pešek, 6/2016
Nedávno jsem přednášel na semináři s názvem „Jak se nezbláznit z dítěte s Aspergerovým syndromem“. Aspergerův syndrom je zjednodušeně řečeno lehčí forma autismu. U dětí s touto poruchou se často objevují různé druhy problémového chování, např. se vztekají, nadávají, jsou vzdorovité, negativistické, neodbytné. Na konci semináře jsem se ptal asi patnácti účastníků z řad rodičů a odborníků, co si ze semináře odnášejí. Znovu jsem si uvědomil, že pro rodiče je často důležité, že jim nějaká autorita potvrdí, co si sami už dlouho myslí, a dovolí jim se podle toho chovat. Pro jednu maminku bylo třeba důležité dovolení, že nemusí být ke svému handicapovanému dítěti připoutaná jako ke „středobodu svého života“, na který musí myslet, starat se o něj a trápit se s ním od rána do večera, ale že k němu může přistupovat jako k „milovanému, svébytnému doplňku vlastního spokojeného života a fungujícího partnerského vztahu“. Řada rodičů dětí s Aspergerovým syndromem však prožívání velmi rozporuplné emoce. Dvě maminky sdělily, že jsou ze semináře zklamané, že se vlastně vůbec nic nedozvěděly o tom, jak se nezbláznit ze svého náročného dítěte. Jedna z nich se rozplakala a řekla, že nenávidí svého syna. Přemýšlel jsem o tom, kde se stala chyba, protože několik hodin předtím jsem mluvil mj. o faktorech, které určují odolnost člověka, o změně škodlivého myšlení, které vede k silným emocím, uvedl jsem konkrétní příklad a rodiče měli možnost během několika praktických cvičení se sami zamyslet nad sebou, nad svým vztahem k dítěti, k partnerovi a k životu. Vybavil jsem si jednu psychoterapeutku, jíž klient říkal, že se jeho problémy nelepší, ať mu tedy už konečně poví, co má dělat. Odpověděla mu: „Mirku, já vím, vy byste chtěl recept na bábovku. Ale on žádný neexistuje. Musíte se s tím smířit. Jediný recept je pouze ten, který si vytvoříte sám.“ Co vlastně ty dvě ženy potřebovaly, já to nepoznal? Jednou z mých hypotéz je to, že chtěly rychlou, zázračnou, konkrétní a jasnou radu, jak trápení se svými dětmi vyřešit. Tu radu nedostaly, a tak jejich frustrace, zklamání, a možná i naštvanost, byly pochopitelné. Mnozí rodiče zažívají vnitřní konflikty a v jejich nitru vřou rozporuplné emoce. Své dítě milují, a zvláště matky k postiženým dětem hodně přilnou, i když je to často iracionální chování, protože pohledem ekonoma by bylo rozumnější věnovat více času a energie zdravému sourozenci (pokud další dítě mají), u něhož je vyšší pravděpodobnost, že se vložená energie více zúročí. Na druhou stranu mohou někteří rodiče pociťovat biologické, evolučně podmíněné tendence postižené dítě odmítnout nebo odvrhnout, jak tomu bývalo v minulých dobách. Jsou i pod velkým psychologickým tlakem vyhovět svému svědomí a nadměrnou, až perfekcionistickou péčí mírní pocity viny, že za postižení svého dítěte nějakým způsobem mohou. Překotným úsilím se někdy snaží dostát své zodpovědnosti za dítě, mají strach, že dítě v životě neobstojí a budou v budoucnu zažívat pocity rodičovského selhání. Navíc by rodiče měli vyhovět současnému sociálnímu tlaku, který je postavený na kultu dítěte, mateřství, rodičovství a na postoji, že hodnota člověka, zejména ženy, je určována především tím, jestli má děti, jaké má děti a jak se o ně stará. Tento tlak rodiče nutí věnovat svému dítěti, zvláště handicapovanému, maximální péči, a přikazuje jim dusit v sobě negativní emoce, které někdy přirozeně cítí. Jinak by byli veřejností, mnohými odborníky a konečně i sami sebou považováni za špatné rodiče.

FOTO - FOTO MĚSÍCE

5/2016