Online archiv

Rozhovor s Vladimírem Tukou

Opakujeme vzorce staré půl miliardy let

Obvyklý směr interpretace snu se nese ve čtení významů symbolů. Když opustíme navyklé bezpečí psychologického diskursu, nalezneme přímočarý způsob interpretace snu, který vychází z propojení kvantové fyziky a šamanismu. Pokud přijmeme, že sny jsou přírodním a přirozeným jevem, nemusíme se omezovat jen na zkoumání a pochopení jejich sdělení z hlediska psychologie, ale lze na ně aplikovat také přístupy známé z fyziky - jak atomové, tak kvantové. Podobnosti s těmito disciplínami můžeme nalézt už v předmětu zmíněných oborů, který není viditelný. Podle Hanse Dieckmanna, autora knihy Sny jako řeč duše, „můžeme v obou oborech objekt interpretovat prostřednictvím viditelných obrazů, ale jen tak, že určitou konstelaci znázorníme obrazy, které vypadají jako protiklady.“ Různé modely atomů však mohou posloužit jen v určité situaci, z určitého hlediska. Jeden model slouží ke zjištění chemických vlastností, jiný se zase vztahuje k popisu pohybů elektronů. Navzájem si odporují, což Dieckmann nazývá komplementaritou. Podobně komplementární se jeví sen a bdělý život. Skutečnosti a názory, které jsou zakotvené v jednotlivých modech života, si navzájem mnohdy odporují. Na nás pak je, abychom je porovnali a uvedli do rovnováhy, nebo abychom náš vědomý postoj zkorigovali.

Znamená sen o smrti, že se mám bát o zdraví svých blízkých? Je had, který se mi ve snu vplazil pod deku, opravdu svědectvím o potlačovaných sexuálních touhách, nebo to může znamenat něco úplně jiného? A když se mi zdají samé obyčejné sny, dokládá to, že jsem taky jen „tuctovka“? A na co dát, když různé terapeutické směry vidí jeden sen úplně jinak?

Rozpad vztahu bývá bolestný. I když si říkáme, že život jde dál, s pocitem samoty a opuštění se těžko vyrovnává… Jak poznáme, že jsme už překonali smutek a že jsme připraveni se znovu zamilovat?

Nový seriál o tom, co všechno umět, abychom dokázali být v partnerství potřebujeme šťastní.

Hladinu odborného i veřejného mínění rozvířily kauzy spojené s odebíráním dětí biologickým rodičům - v Norsku i u nás. Diskutuje se o výchovných stylech, rozdílech v kultuře, ale především o úloze sociálních pracovníků a míře, v jaké mohou s posvěcením státu zasahovat do života jednotlivých rodin. My jsme o názor požádali psycholožku Václavu Masákovou.

* Pořizujete si kromě digitálních fotografií i klasická fotografická alba nebo tištěné fotoknihy?

Vážená paní doktorko, se zájmem jsem si přečetl několik vašich článků o meditaci v časopisu Psychologie dnes. Psala jste o přínosech meditace, abyste nakonec v lednovém čísle popsala rizika? Z předchozích textů jsem měl dojem, že se skutečně meditací nějak víc zabýváte, sama jste meditační techniky delší dobu praktikovala a jste s nimi skutečně seznámena a došlo u vás skutečně k hlubším vhledům a pochopení. „Rizikem meditací“ jste mne však nemile překvapila a došlo mi, že meditaci znáte jen zvenku, jen z pohledu pozorovatele, psychiatra, který možná vidí nějaké projevy, možná mluvil s mnoha lidmi, ale sama jste podstatu vůbec nepochopila. Evidentně jste v zajetí konvenční psychiatrie a starého newtonovsko-karteziánského modelu světa, do kterého samozřejmě hluboké prožitky z meditace nemohou zapadat. Popisujete poměrně dobře stavy, ke kterým při meditaci dochází, avšak zcela chybně (jako většina psychiatrů) jim přisuzujete patologický ráz. Ano, při meditaci skutečně dochází k tomu, co psychiatrie považuje za patologii a nazývá to derealiace, depersonalizace, ztráta časoprostoru atd. Není to ovšem v tomto případě (v drtivé většině případů) duševní porucha, ale právě naopak schopnost uvědomění si skutečné reality světa. Dokud budete stále vycházet z představy, že vědomí je vytvářeno hmotou (tedy mozkem), do té doby bude vše pouze výplod chorého mozku, halucinace a bludy. Hluboká meditace vás donutí zcela přehodnotit systém vnímání světa, systém hodnot, systém reality. Je to ta nejhlubší transformace, jaké je člověk schopen a málo komu se do ní chce, většina lidí se jí zalekne. Z tohoto titulu oceňuji váš záměr -ukázat rizika meditace pro nepřipravené, nepoučené, nemocné. Považuji také za nezodpovědné dovolit duševně narušeným lidem bez zkušeností, znalostí, možností konzultace s terapeutem, aby jeli například na měsíční meditační pobyt do kláštera. Je do nebe volající nezodpovědnost současné psychiatrie považovat vše za patologii a všechny, kteří se snaží o sebepoznání a sebeléčení utvrzovat v tom, že jde o patologické projevy mysli nebo mozku. Samozřejmě může i k tomu dojít, skutečně může dojít ke schizofrenii nebo jiným těžkým psychotickým stavům, které se zvrhnou v neřízený rozpad osobnosti, na jehož konci nebude transformace, ale trvalá nemoc. Naučte se rozlišovat stavy skutečné duševní choroby a stavy psychospirituálních krizí, ke kterým u nepřipravených jedinců při meditaci často dochází. Než budete lidi strašit meditací, zpracujte systém, jak jim skutečně pomoci. Vůbec netvrdím, že mistři meditace, z českých bohužel již nežijících mystiků třeba Eduard Tomáš, Květoslav Minařík, Fráňa Drtikol, z dosud žijících například známý Vlastimil Marek, jsou zároveň ideální terapeuti pro duševně nemocné nebo narušené pacienty, ale rozhodně jejich zkušenosti a jejich prožitky nelze považovat za patologické. Velmi dobrou rozlišovací diagnostiku zpracoval světoznámý výzkumník na poli rozšířených stavů vědomí Stanislav Grof, který rovněž přinesl pojem psychospirituální krize. Je velkou nezodpovědností až zvěrstvem konvenční psychiatrie 21. století, že stále toto rozlišení a vůbec jeho padesátiletou vědeckou práci odmítá přijmout. Bylo by více než žádoucí, kdyby konečně konvenční psychiatři pochopili význam těchto krizí a naučili se s nimi zacházet, naučili se využívat jejích potenciál. Zatím se chovají jen jako „automat na psychofarmaka“, díky kterým potlačují veškeré „nežádoucí“ duševní projevy a považují to vítězství moderní vědy.