Online archiv

Noční procházka parkem. Zkratka neosvětlenou ulicí. Nečekanému útoku však můžete čelit i za bílého dne. Být připravený platí v případě vlastní obrany dvojnásob. Zná to spousta z nás. Nervózně se ohlížíte, trhnete sebou při každém podezřelém zvuku. V ruce svíráte pepřový sprej. A pokud ne, tak byste měli. Rčení „lepší je být připravený“ platí v případě vlastní obrany dvojnásobně. „Říká se tomu pre-systém, v podstatě to znamená řídit se selským rozumem. V noci se vykašlete na nebezpečné zkratky a raději si připlaťte za taxíka. Pokud před sebou vidíte podezřelou osobu, vydejte se opačným směrem. A rozhodně s sebou noste alespoň pepřový sprej,“ radí trenér sebeobrany a bojových sportů Lubomír Medo. Všem ženám navíc důrazně doporučuje navštěvovat kurzy sebeobrany. Jenom z knížek se ubránit nenaučíte. Pro sebeobranu je důležitá i práce s psychikou. „Konfl ikt je z 80 % otázka psychologie,“ zmiňuje Lubomír Medo. Ve svém klubu Streetsurvival v Brně a Rosicích tak učí své svěřence, jak pracovat se stresem, strachem a agresí. Neznamená to ale, že fyzická připravenost není potřeba. „Říká se, že jen silní mohou vyhrávat. A je to pravda. Pohybové schopnosti jsou hodně důležité. Cvičíme proto výbušnost, rychlost a snažíme se, aby během třiceti vteřin, kdy konfl ikt může trvat, ze sebe člověk dostal maximum,“ dodává. A protože přepadení se většinou neděje v tělocvičnách, vyráží Medo se svými studenty a studentkami i do terénu. „Cvičíme v podchodech, v akvaparku, snažíme se ukázat, jak reagovat v reálných situacích,“ popisuje. Při výuce představuje i práci s nožem, boxerem, paralyzérem, pepřovým sprejem, teleskopem či jinými improvizovanými zbraněmi, které můžete najít kolem sebe. Absolvovala jsem u něj svůj první kurz sebeobrany. Dodnes se na něj dobře pamatuju.

Trápí vás „cestovní kocovina“?

Věrnost patří k jedné ze základních křesťanských hodnot. Tedy těch hodnot, kterými se v poslední době často zaštiťujeme tváří v tvář nezvládnuté muslimské imigraci. Mít paralelní vztah, nebo dokonce dvě rodiny současně, a pobývat chvíli s jednou ženou a dětmi, a pak zase s druhou – to rozhodně není jen rodinný model muslimů. Můžeme se s ním setkat i u nás. Dokonce má i své mediálně známé tváře, například odsouzeného expolitika Ratha nebo zakladatele Nadace proti korupci Janečka. Jedna klientka mi v úvodu setkání oznámila: „Máme doma krabičku s prezervativy. Ty se ztrácejí a já vím jistě, že ne se mnou.“ „Dobrá, a co my s tím?“ ptám se. „Uspořádáme společné setkání – já, vy, on a vy mu dokážete, že je mi nevěrný.“ „A co bude pro vás přidaná hodnota?“ „On s tím skončí.“ Nezbývá než se otázat: „Tu jistotu odvozujete z čeho?“ Usvědčit z nevěry – to je intuitivní jednání řízené tím, co nám srdce velí. Při tušené nevěře je spontánní reakcí lidí bez ohledu na pohlaví zpravidla intenzivní špionáž a po potvrzení obav ataka na nevěrného partnera a následná konfrontace se zjištěnými fakty. Tento vzorec chování je tak univerzální a automatický, že asi nechybíme, když jej budeme považovat za evoluční adaptační mechanismus. O to více však překvapuje, že v praktickém poradenství se často setkáváme s případy, kdy odhalení nevěry vůbec nevede k ukončení mimomanželského vztahu, tedy žádná výhodná adaptace, ale naopak to bývá začátek vleklé bigamie. V lepším případě pak může podváděná manželka ustlat milence na gauči v obýváku, v horším případě to dopadne takto: „Ten rozhovor o nevěře jsem vyprovokovala já, protože jsem už o nich nějakou dobu věděla a myslela jsem si, že když na něho houknu: Vím o vás! Tak se zarazí a začne se omlouvat, že to všechno skončí. Bohužel místo toho jsem se dozvěděla, že už má pro mě vymyšlené bydlení…“ Ani v úvodním případě to nedopadlo o moc lépe. Žena to nakonec nevydržela a vyzradila muži, že o jeho nevěře ví. On též reagoval vcelku vzorově – oddechl si. Místo ukončení nevěry došlo k jejímu faktickému legalizování. Dřív, když o víkendu chtěl jet na výlet, žena řekla: „Počkej. Jak na kola? Vždyť jsme se domluvili, že tento týden jedeme k našim.“ „Ach jo.“ „Žádný ach jo. Víš to už dva měsíce.“ A on volá naštvané milence, že „jako sorry“. Po odhalení nevěry to vypadalo takto. On: „Jedu o víkendu na kola.“ Ona: „A bude tam taky ta pipina?“ On: „Ale Jani, nezačínej s tím zase. Vždyť už jsme si to řekli…“ Najednou jdou rodiče stranou, milenka jako by měla na muže stejná práva jako manželka, jinými slovy nevěra se začala přetvářet v jistý druh bigynie čili dvouženství. V podobných případech se ženě vyplácí, když dělá, že o ničem neví, protože dokud muž s milenkou „lezou kanály“, ona se může s manželem hrdě procházet po ulici.

Opakovaně čtu a slyším, jak přibývá psychických problémů a že antidepresiva jednoznačně vedou v prodejnosti léků. Naše psychické zdraví je méně imunní. Postrádá životu důležitý „vitamín“ – zájem a upřímnou pozornost ostatních. Ztratili jsme sounáležitost se svým společenstvím. Nikdo se nebojí plivat na chodník, všímavost se stala drzostí. Bojíme se být všímaví. Z vyspělé společnosti se stává skupina izolovaných jednotlivců. Skupina nám neposkytuje nic víc než zvědavé pohledy. Na rušných ulicích jsou instalovány kamery, aby policie mohla hlídat pořádek. Tisíce očí nás, procházejících občanů, už dávno nejsou tím nejlepším strážcem. Mladý muž vchází do ordinace svého lékaře, nechává v čekárně kabát. V čekárně je desítka lidí, přesto nikdo neviděl, kým byl kabát odcizen… Na ulici bylo za bílého dne přepadeno dítě tlupou starších dětí, zbito a okradeno o mobilní telefon. Kolem procházeli lidé, jakoby nic. Nikoho nenapadlo blíže se zajímat, co se to děje, dítěti pomoci nebo zavolat policii. Kolektivní starost o obecné hodnoty se rozpadá. Naše společnost je moderní. Ctí individualitu. Pečovat a starat se sám o sebe – to je dnes podmínka pro pocit bezpečí, pro přežití ve společnosti. Nikdo už dnes neupomene cizí dítě, že nemá házet papírek na zem apod. Bojíme se. Našich neznámých, anonymních individualit. Starost a zodpovědnost o bezpečnost jsme raději předali do rukou hrstky členů místních policejních jednotek. Nebudeme se vměšovat do něčeho, co se nás přímo netýká. Chybí nám pocit „moje společnost“. Člověk hledající v čekárně svůj pravděpodobně zcizený kabát, bude alespoň zajímavostí, která naruší jinak nudné a dlouhé čekání. Se zájmem zvedneme oči a tiše budeme sledovat, co se bude dít. Je to jako divadelní představení, a zadarmo. Najde svůj kabát, nebo nenajde? Nenašel a odešel. My, „diváci“, sklápíme oči zpět ke svým časopisům a mobilům, bezděčně se vracíme do čekající nudy. Představení skončilo. Nevidíme, necítíme, že zrovna před našima očima se událo něco, co by nás mělo zvednout ze židlí. Není tu něco špatně? Společnost, okolí se o mě nestará, nezajímá se. Má vůbec cenu směrem k nim vynakládat svou námahu, energii a čas? Proč vůbec? Kruh se uzavírá. Roste i náš nezájem. Jestliže společenské vazby nefungují, ztrácí se cit pro společnou zodpovědnost a my, v roli oběti, pak budeme tuto netečnou lhostejnost přihlížejících vždy emotivně vnímat jako souhlas s tím, co se nám právě děje. Tedy jako pocity ponížení, zneuznání a vyloučení ze skupiny. Potrestání. A to i přesto, že tato netečnost, kterou projevujeme v roli pozorovatele, vůbec nemusí znamenat, že souhlasíme s probíhajícím dějem, ale většinou jen máme strach zasáhnout nebo nemáme dostatek času, spěcháme, říkáme si – je tu spousta jiných lidí, kteří určitě něco udělají, uchlácholíme své svědomí a s klidem jdeme dál. Nezájem o nás, zvyšuje naši osobní nespokojenost. Rozkolísává naši psychickou rovnováhu. Zvyšuje i potřebu upozornit na sebe, dát o sobě vědět, vyjádřit svůj názor jinak. Můžeme to vnímat i jako obranu a trest jednotlivce vůči společnosti za její nezájem. Přitom k malým, postupným změnám stačí tak málo. Pozdravit souseda, a prohodit pár slov. Věnovat trošinku času těm, vedle kterých žijeme, aby se nám s nimi a vedle nich žilo lépe.

Tvrdí to terapeut a také autor řady úspěšných knih Hans Rath, jehož román A Bůh pravil: Musíme si promluvit se před nedávnem objevil na pultech českých knihkupectví. Příběh poněkud neobvyklého terapeutického vztahu, kde je klientem sám Bůh, otevírá témata lidské existence. A také pobaví a potěší.

Dredy, kristusky, batika, džíny, dlouhé sukně a batůžky byly k vidění podstatně víc než obleky a elegantní pracovní kufříky nebo kostýmky s lodičkami. Účastníci České transpersonální konference zaplnili koncem dubna Národní dům na Vinohradech do posledního místečka.

6. část

Hledím do temné díry zahloubené v okrově zbarvené skále. Skulina velká sotva tak, že se jí protáhne dospělý člověk. Někde v tmavé hlubině se pomalu ztrácí obrysy Rodriga, který do šachty vlezl bez sebemenšího zaváhání, jako před tím už stokrát.

Je-li řeč o násilí, nebo dokonce vraždě, jako pachatel se nám obvykle vybaví muž. Podle statistik kriminality to tak skutečně bývá. Nicméně přibližně deset procent závažných násilných činů spáchají ženy a jejich obětí jsou většinou ti nejbližší – partner a děti. Takže přehlížet, zlehčovat nebo zametat téma ženského násilí pod koberec rozhodně není na místě.