Online archiv

Ivo Plaňava, psycholog a manželský poradce

Také si myslíte, že ideální pracovník je ten, kdo bere svou profesi jako poslání a nic od ní nechce získat jen pro sebe? Jste na dobré cestě k vyhoření.Profesionálové, kteří jsou opakovaně přítomni traumatizující události, potřebují k tomu, aby profesně nevyhořeli, své emoce ventilovat. K tomu může pomoci debriefing vedený psychologem, na němž může hasič nebo záchranářotevřeně mluvit o tom, co prožívá.

Syndrom ustrnutí nebo stagnace je určen těmito příznaky: zástava vývoje osobnosti, uváznutí v minulosti, ztráta smyslu života a životní radosti, rozmrzelost, ochromenost rozhodování. Stojatost osobního vývoje vede až kneurotickým poruchám, řečeno s Franklem k noogenním. Může jít o trvalejší stav, jen v tom případě lze hovořit o syndromu stagnace. Negativní epizody kratšího trvání známe přece důvěrně všichni, a mohou být i pozitivníminkubačním stadiem k novému rozmachu. Syndrom ustrnutí je vývojové vyhasnutí, stagnace na vývojovém stupni.Syndrom profesního ustrnutí (vyprahlosti, vyhoření, burn-out) je obdobný, může iradiovat na ostatní životní role. Syndrom ustrnutí se nicméně nemusí vždy dotýkat profesní stagnace, ač tak bývá často.Anglické pojmenování (syndrome of stagnation) ukazuje na latinský původ (stagnum = neproudění, zástava toku). Podle Oxfordského slovníku"stagnate"znamená"přestat téci, být nečinným", ale i"stávat se otupělým, zůstat na jednom místě". V angličtině lze tohoto slovesa užít i v případě, že došlo ke ztrátě motivace. Američané tu používají slova"zest"- to původně značí"příchuť, koření,motivovanost, radost z tvoření plánů". Jak vidět, konotace dokreslují výstižně stav ustrnutí. Ztrácí se pocit"ještě to není hotovo".Bez nadsázky lze říct, že vše, co existuje, se vyvíjí, odvíjí v čase. Z toho nelze vymanit ani osobnost, všechny psychické potence jsou plné jen tehdy, jsou-li ve vývoji, lépe řečeno v pokroku. Ustrnutí si člověk nemusíuvědomovat v celém rozsahu.I v duševním životě člověka lze pozorovat jakousi entropii, sklon proti vzmachu"elán vitale". Pobyt ve světě může být jen tehdy plnohodnotný, napomáháme-li realizaci pozitivních dispozic - stojatost je zhoubná.Proti této entropii není imunní ani láska, opravdová je, pokud se rozvíjí, roste. Platí-li postřeh středověké filozofie, že ctnost je právě poloha mezi oběma krajnostmi (statečnost střed mezi zbabělostí a nezodpovědnýmhazardem, spravedlnost centrální poloha mezi nespravedlností a shovívavostí či neangažovaností), o lásce to neplatí, ta může jen růst, nikdy není dovršena.Moderní člověk má mnoho nectností (v tom byl člověk vždy"moderní"), ale přesto se zdá, že touha po dokonalosti, po vývoji a po smyslu je u něho zachována.Syndrom ustrnutí odkazuje na základní pocit radosti z toho, že jsem, že existuji. Údiv nad darem bytí (i nad vnímáním zázraku reality) je živnou půdou pro lidské plány i prosociální chování. Je orientován nejenhorizontálou, ale i vertikálou. Životní prožitky a zkušenosti posilují jeho vývoj a právě syndrom stagnace představuje ztroskotání.Mohlo by se zdát, že uvažovaný syndrom není nijak patologický, jako by šlo o stav marginální, jen o nároky zjemnělé diagnostiky, o ochuzení vnitřní dynamiky. Někdy však je to stav trýznivosti, bezradnosti. Každá věc, má-libýt k něčemu, musí být schopna rozvíjení. Ve zdání, jako by byl syndrom stagnace okrajovou záležitostí poruchovosti osobnosti, je ovšem i kus pravdy. Není nijak daleko k pozitivnímu rozhodnutí.Smyslem naší úvahy jsou implikace pro praktickou psychologickou práci. Vždy je třeba začít u sebe. I pouhý nástin uvažovaného syndromu může naši odbornou praxi nepříjemně ovlivňovat. Jsme nebo bychom měli být citlivější vautoreflexi; vsaďme na stálou tvořivost, odolávejme zaběhané rutině, inovujme své postupy, zkoušejme nové programy, nebojme se objevovat. (Vzpomínám s vděčností, jak mě překvapila efektivita dereflexních skupin Lukasové.)Syndrom ustrnutí ukazuje, že každý kousek radosti, který se podaří vnést do prožívání našich klientů, je pozitivním lidským prosociálním přínosem. Pro klienta i pro mne. A to není málo.

Psychologie dosud nemá všeobecně uznávanou definici spirituality, tématu se však poslední dobou intenzivně věnuje. Inspiraci přinášejí neurologické výzkumy i východní filozoficko-náboženské systémy.Spiritualitu chápeme jako niterný duchovní prožitek: zakoušení vztahu s něčím, co nás přesahuje.

Rozvoj osobnosti, seberealizace, práce s emocemi. Tyto i jiné psychologické roviny rozvíjí buddhismus. Praktické výsledky ukazuje i výzkum: buddhisté působí klidněji a spokojeněji než ostatní lidé.Buddha řekl, že existuje utrpení, ale také řekl, že existuje jeho konec, a předal metody, které k tomu vedou.

Mnoho lidí touží alespoň po chvíli, kdy by mohli být jen sami se sebou. Zároveň se samoty bojí a obklopují se moderními technologiemi, aby jim dělaly společnost. O co přicházejí? A proč je samota ke zdravému duševnímu životu potřebná?Přítomnost velkého množství lidí posiluje u člověka potřebu samoty. Proto se ve velkých městských aglomeracích zvyšuje anonymita a sociální izolace. Obyvatelé jsou množstvím sociálních kontaktů přesyceni a od ostatníchlidí se izolují.

StručněOvlivňuje stres vznik onkologických onemocnění? U myší pravděpodobně ano. Vědci z Johns Hopkins Kimmel Cancer Center zjistili, že chronický stres může urychlit vznik nádorového onemocnění u jedinců s vysokým rizikem. Jejichstudie, která byla uveřejněna v prosincovém čísle časopisu Journal of the American Academy of Dermatology, prokázala, že u myší, které byly vystaveny stresujícím podmínkám a karcinogennímu ultrafialovému záření, došlo ke vznikunádorového onemocnění kůže v polovičním čase ve srovnání se skupinou myší, které nebyly vystaveny chronickému stresu. Pokud by podobná souvislost existovala i u lidí, bylo by vhodné doporučovat lidem s vyšším rizikem vznikurakoviny kůže absolvování nejrůznějších antistresových programů, jako je jóga, meditace apod. Francisco Tausk, hlavní autor studie, však upozorňuje, že pro využití těchto poznatků pro léčbu onkologických onemocnění bude třebaprozkoumat především mechanismy, jakými stres ovlivňuje průběh nemoci.

Je psychowalkman technologií budoucnosti, díky níž budeme schopni lépe zvládat stres a vyřešíme své psychické potíže, nebo se jedná jen o trochu drahou relaxační pomůcku využívající naivity uživatelů?Základní funkcí AVS přístroje je navodit u uživatele stav relaxace. Je otázkou, zda ke stejnému stavu nemohou pomoci i jednodušší přístroje, poslouchání hudby nebo návštěva přírody.

Zraková vada často upoutá veškerou pozornost vidících lidí a zastíní všechny ostatní vlastnosti zrakově postiženého. Toto zkomolené vnímání ve spojitosti s různými předsudky pak řídí jednání vidících vůči takto postiženémučlověku.Tereza Laryšová (1978) - Psycholožka. Působí na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Ve své diplomové a rigorózní práci se zabývala psychologickými službami pro děti a dospělé se zrakovým postižením. Tétoproblematice se věnuje i ve své disertační práci.

Umět dobře vzájemně komunikovat, mít spolehlivého partnera či cítit porozumění v manželství, to vše jsou faktory, které podle odborníků posilují naše zdraví. Naopak pokud mezi manželi převažují negativní interakce nadpozitivními, může to být příčinou zdravotních komplikací - zejména pokud tato situace trvá dlouho. Vyplývá to z nové studie, jejíž výsledky byly prezentovány na 112. výročním zasedání Americké psychologické asociace v Honolulu.Určité dlouhodobé způsoby chování jednoho partnera mohou přispívat k tomu, že druhý z partnerů se začne potýkat s chronickými zdravotními problémy. Studie se účastnilo 729 dospělých lidí nad 50 let, kteří žili v prvnímmanželství. Autoři zkoumali celkem pět dimenzí kvality manželství (nesoulad, negativní a pozitivní partnerské chování, celkovou kvalitu vztahu a manželskou komunikaci) a čtyři indikátory fyzického zdraví (fyzické příznaky,chronické zdravotní problémy, invaliditu a vnímané zdraví). Výsledky studie prokázaly, že kvalita vztahu významně souvisí s výskytem zdravotních problémů. Konkrétně výskyt negativních vzorců partnerského chování (nadměrnépožadavky na druhého partnera, přílišná kritičnost, nespolehlivost, časté rozčilování apod.) byl spojen s častějším výskytem zdravotních obtíží. Autoři studie dbali na to, aby výsledky nebyly ovlivněny možnými intervenujícímifaktory (socioekonomický status, vzdělání apod.). Autoři upozorňují na to, že negativní chování manželů vůči sobě lze ovlivnit v pozitivním směru. Např. manželská terapie se může zaměřit na zmírnění vzájemné kritiky, nadměrnýchpožadavků a eskalujících negativních emocí. Pokud se podaří snížit manželský distress, může to mít za následek nižší riziko zdravotních problémů v pozdějším věku.

Dr. Mirko Frýba - Kusalananda Thera - nyní mnich, dříve univerzitní profesor psychologie, dnes žije převážně na Srí Lance, kde je mistrem nauky Dhamma a svým žákům nabízí postupy k zvládání všedního života. Z jeho knih jenejznámější"Umění žít šťastně".

Peter Hawkins a Robin ShohetPraha, Portál 2004. 216 s.Kniha dvou amerických autorů pojednává o supervizi v oblasti psychologické a sociální práce. Je určena všem, kdo supervizi praktikují nebo se k ní teprve odhodlávají. Oba autoři celkem správně předpokládají, že v pomáhajícíchprofesích jsou okamžiky, kdy člověk při své práci sám na sebe nestačí, kdy potřebuje dobít"baterky", aby mohl ve své práci lépe pokračovat. A právě supervize mu může pomoci nabrat nové síly a chuť do práce. Výchozípředpoklad, že pomáhající profese patří k velmi namáhavým povoláním, je správný. V takových povoláních potřebuje každý tu a tam korigovat sám sebe, postavit se sám před zrcadlo a zjišťovat, jak na tom vlastně je, kolikpsychické síly má k dispozici. Pomáhající člověk totiž potřebuje mít dost sil nejen pro sebe, ale i na to, aby mohl rozdávat, tedy pomáhat těm, kteří jsou na tom mnohem hůře než on sám. Publikace je zaměřena na konkrétní praxisupervize v oblasti pomáhajících profesí, jimiž podle autorů knihy jsou: sociální pracovníci, alternativní zdravotníci, lékaři, učitelé, zdravotní sestry, manželští poradci. Všechny odborné supervize bazírují na tom, že člověk,ani ten nejušlechtilejší a nejpřipravenější, sám na sebe v plném slova smyslu nestačí, neboť při práci v náročném terénu potřebuje každý čas od času posílit, případně pokračovat ve výměně zkušeností s ostatními kolegy. V těchtopovoláních hrozí ve značné míře náhlé či pozvolné vyhoření. To znamená stav, kdy i dobře připravený jedinec v pomáhající profesi nemůže dál a začne pozvolna podléhat nástrahám a problémům v prostředí, v němž pracuje. Supervizenám může pomoci ve snaze o trvalý a plynulý růst. V rámci pomáhajících profesí patří k nutnostem. V knize nejsou pomáhající povolání ve vztahu k supervizi blíže specifikována, aby bylo zjevné, že při supervizi si např. lékař vpodrobnostech nemá mnoho co říci s některými jinými profesními povoláními. To pro mne znamená, že se supervize má vést v rámci často odlišných specializací. Publikace amerických autorů je věcná a také zcela přímo uvádí dosupervize. Řekl bych, že se jedná o užitečnou a praktickou pomůcku pro ty, kteří ji potřebují pro svou praxi. Tím se liší od knihy jiných dvou amerických autorů (Ekstein a Wallerstein,1972), která v sedmdesátých letech kolovalav odborném samizdatu. Ta byla plná úvah, poukazování na možné vztahy a odpovědí na otázky, proč je supervize nutná. Naproti tomu Hawkins a Shohet věcně instruují zájemce, jak postupovat, když někdo potřebuje podstoupitsupervizi.