Online archiv

Myslíte si, že je člověk racionální bytost? Předpokládáte, že se jako lidstvo rozhodujeme v rámci možností vždy pro tu nejlepší variantu? Sondování příčin ekonomické krize ukázalo opak. Velký úspěch proto celosvětově slaví nový obor behaviorální ekonomie, která odhaluje skutečné způsoby lidského spotřebního chování. A klasickým ekonomickým modelům, které lidské rozhodování přirovnávaly k počítači, dává pěkně na frak.

Cizopasníci mají na svědomí jedny z nejzávažnějších chorob světa, například malárii, která zabíjí jeden milion lidí ročně. Někteří parazité si počínají mnohem nenápadněji, ale o to rafinovaněji. Pohrávají si s mozkem své oběti a promění ji v poslušnou loutku. Psychické manipulaci cizopasníkem se nevyhnul ani člověk.

Když mluvíte před mužem o setkání mužské skupiny, skoro určitě narazíte na nedůvěru. Tohle nepotřebuji. Svoje věci si zvládnu vyřešit sám. Zajímavé, ale proč bych tam chodil? Takové jsou nejčastější reakce. Chlapi nejsou ženský, aby se scházeli a sdíleli. Leda že by byli na hlavu…

Psychowalkman neboli audiovizuálně stimulační přístroj (AVS) je přístroj, který světelnými záblesky a zvukovými šumy stimuluje mozek, a tak ovlivňuje jeho chování. Působí tedy na dva lidské smysly, zrak a sluch. Frekvence a typ stimulace se mění podle specifického cíle. V průběhu ní dochází v mozku k efektu strhávání rytmů, které způsobuje postupné přela?ování z jednoho stavu vědomí do jiného. Ovlivňuje především výskyt úrovní frekvenčního spektra, které vysílají jednotlivé části mozku. Někteří odborníci předpokládají, že je možné stav mysli ovlivnit působením AVS stimulace, a domnívají se, že psychowalkmany pomáhají při stresu, při chronickém únavovém syndromu a jejich používání zlepšuje studijní výsledky. Jiní pohlížejí na psychowalkman jako na výnosný obchodní artikl a tvrdí, že jeho efekt je neprokazatelný.

Jak se posádka kosmické lodi při meziplanetárním letu vypořádá s rok a půl trvající izolací? Na to má odpovědět rozsáhlý mezinárodní experiment evropských odborníků, jehož první část nedávno úspěšně skončila. Výsledky napověděly, nač se zaměřit ve druhé fázi experimentu.

Jedno lze říci s jistotou: není zbytečné slovo – ať je jakkoli zhůvěřilé, pomáhá diferencovat svět. Mateřský jazyk se vší bohatostí významů, symbolickými odkazy, zažitými metaforami a šifrou ironie je tím nejdůležitějším klíčem, který nám otvírá vnitřní svět druhého. Zaplaťpánbůh za tento klíč – pomocí jazykového kódu můžeme totiž velmi rychle selektovat, aniž dotyčného vidíme či o něm cokoli dalšího víme (což je v době internetu důležité). Slova, která pro mě slouží jako jasné negativní selektory, jsem rozdělil do čtyř kategorií: 1. Výrazy, jejichž cílem je propašovat blízkost, event. infantilizovat: ahojky, ahojda/čauky, atmoška, človíček/lidičky, člověčina, dovča, hoďka, holčina, kafčo/pivčo, nashle, nazdárek, srdíčkovské povídání (rozhlasový pořad), přijďte pobejt, sváča, véča, žíža; kancelářské „hodnej/hodná“, u starších lidí „děkuji ti, dobrá vílo“. 2. Dealerské optimistické amerikanismy: (mějte) hezký den/víkend, užívat si, něco je báječné, event. manažerský slang – ofis, dýl, ejč ár, badžit, keš, exklamace typu „Wau!“, „Shit!“. 3. Erotika: bejvalka, sexovat, udělat se, zaláskovat se (a pochopitelně všechny vulgarismy). 4. Klišé: dopadlo to, jak to dopadlo, to pravé ořechové, hodit řeč, moje krevní skupina. Uvedené příklady lze použít pouze ironicky, jsme „in“ a zároveň nad věcí. Bohužel je v posledních letech slýchávám stále častěji. Děti a mladí lidé se v tom ocitli nevinně. A navíc každá generace má potřebu se jazykově profilovat, odlišit. Co si však myslet o starších, kteří tyto výrazy převzali, podobně jako různé módní doplňky (např. baseballové čepice štítkem dozadu) – je to hra na „cool“? Pro dítě či mladého člověka může být těžké nenechat se k takové mluvě časem strhnout, zejména pokud je v kolektivu takto hovořících jedinců. Udržet si správnou (neinfikovanou) řeč v takovém případě vyžaduje značné úsilí – a tím i osamělost, separaci od ostatních, posměch apod. Abych zjistil, jak z mého pohledu problematická slova vnímá nastupující generace, zadal jsem skupině studentů obchodní akademie (n = 43) seznam slov. Úkolem respondentů bylo posoudit na škále + 5 (oblíbený výraz) až – 5 (velmi mi vadí) dvacet slov. Nejlépe se umístila slova narozky (3,6), hezký den (3,5), užívat si něco (3), ahojky (2,9) a nashle (2,6). Nejhůře dopadla slova přijďte pobejt (-2,4), mít buben (-2,1), člověčina (-2), sexovat (-1,4) a bejvalka (-1,2). Vsadil bych se, že páry budou mít k estetice jazyka velmi podobný vztah – možná to dokonce bude nejsilnějším prediktorem, zda se dají dva lidé dohromady. Dále by bylo užitečné zkoumat například „stavovské“ rozdíly, rozdíly městovenkov, gendrové rozdíly, podobný trend infantilizace v jiných jazycích.

V řadě zemí došlo v posledních letech ke zpřísnění podmínek pro kouření s cílem chránit zdraví nekuřáků. Průběžně se objevuje stále větší množství odborných prací, které vyhodnocují výsledky takové legislativy. Rovněž u nás prezident Václav Klaus v srpnu podepsal novelu takzvaného protikuřáckého zákona, podle níž restauratéři mohou sami rozhodnout, zda bude jejich zařízení kuřácké či nekuřácké. Na přísnější návrh zakázat kouření v pohostinských podnicích zákonem reagují čeští kuřáci jako na projevy šikany a psychického teroru, mnozí restauratéři se pak obávají poklesu tržeb. Podívejme se tedy na zahraniční zkušenosti z restrikce kouření. Skotské zkušenosti Podle dat z roku 2008 vedlo zpřísnění předpisů týkajících se kouření k nižšímu počtu přijetí do nemocnice pro akutní koronární syndrom, kam patří i akutní infarkt myokardu. Pokles nastal o 14 % u kuřáků, o 19 % u bývalých kuřáků a o celých 21 % u nekuřáků. Italské zkušenosti Franchini a spol. (2008) dokládají, že zákazy týkající se kouření jsou účinnou strategií, jak chránit před tabákovým kouřem těhotné ženy a novorozence. Novozélandské zkušenosti Edwards a spol. (2008) uvádějí, že po zavedení zpřísňující legislativy se podstatně zlepšila kvalita vzduchu v pracovních prostředích i v restauračních zařízeních. Ekonomický efekt těchto opatření na cestovní ruch a pohostinství byl přibližně nulový. Wilson a spol. (2007) zjistili, že zákazy týkající se kouření vedly k většímu počtu telefonátů na linku telefonické pomoci pro kuřáky. Zkušenosti z USA Rayensovy výzkumy dokládají, že zákazy kouření vedly k nižšímu výskytu astmatických záchvatů. Omezení kouření souvisejí s poklesem počtu dospělých kuřáků. Zákaz kouření vedl ke zlepšení ovzduší v pohostinských zařízeních, aniž by zhoršil jejich ekonomické výsledky. Menzies a spol. (2006) zjistili, že zákaz kouření vedl u pracovníků v barech ke zlepšení plicních funkcí a snížení zánětlivých ukazatelů. Kanadské zkušenosti Shields a spol. (2007) zjistili, že kuřáci, kteří se ocitli v nekuřáckém bytě nebo na nekuřáckém pracovišti, přestanou v průběhu příštích dvou let kouřit s větší pravděpodobností nežli ti, kdo se s podobnými omezeními nesetkali. Švédské zkušenosti Zákaz kouření na pracovištích vedl k tomu, že na polovinu poklesly obtíže týkající se dýchacího systému u pracovníků pohostinství a kasin, aniž by se zákaz kouření projevil na návštěvnosti.

stručně

Risk a neustálé vzrušení mohou být v určité životní fázi příjemné a lákavé. Přesto většina lidí potřebuje stálost a bezpečí. Totéž platí i pro naše milostné vztahy. Člověk je schopen žít s jediným partnerem po celý život a být s ním šťastný – pokud ovšem nezapomene, že každý vztah potřebuje trvalý pohon, tvrdí psycholog Michael Chytrý.

Já a vztahy? Jednoduchá odpověď: jsem závislá. Moje závislost není droga ani alkohol, ale dobré vztahy. Bez nich by se mi asi hodně těžko žilo. Dobrými vztahy nemyslím jen hluboké dlouhodobé citové vazby, ale i každodenní „drobnosti“ – úsměv, pár prohozených slov, zažertování, slůvka „prosím“ a „děkuji“. Podělím se o pár příhod, které jsem zažila a které se tohoto tématu nějak týkají. Dobíhala jsem navečer elektriku, řidič už měl zavřené dveře, dokonce už kousek popojel, ale otevřel a pustil mě. Poděkovala jsem mu a on odpověděl: „Víte, že jste dnes první, kdo poděkoval?“ Zažertovala jsem, že jsem asi první, na koho počkal, a pak jsme si povídali. Inspiroval mě k rozsáhlému „psychologickému výzkumu“ o děkování řidičům a já s velkým překvapením zjistila, že měl pravdu: bez ohledu na pohlaví, věk a další v elektrice pozorovatelné parametry byla opravdu převaha těch, kteří neřekli nic. Druhá příhoda – tentokrát z metra. Jeli jsme s manželem, bylo léto, oba jsme zcela náhodou byli oblečeni do béžova. Proti nám seděla nějaká paní, usmívala se na nás, a když vystupovala, řekla: „Nezlobte se, že jsem na vás tak koukala, ale moc se mi líbilo, jak k sobě ladíte.“ Uvědomila jsem si, jak i takováhle maličkost může způsobit radost. Za chvíli proti nám přisedla paní, která měla krásné dřevěné náramky. Dlouho jsem na ně obdivně zírala, než mě napadlo, že mohu udělat to, co udělala před chvílí jiná paní nám – pochválit a udělat radost. Třetí příhoda bude opět z elektriky, tentokrát z přeplněné. Před prostředními dveřmi seděl mladík a byl ho kus: dvoumetrový svalovec, v černém tričku s lebkami a hnáty, otetovaný a opiercingovaný, kde to jen šlo, a ořetězovaný i tam, kde už to snad ani nešlo. Za jeho zády nastoupila drobná stará paní a zůstala stát u vchodové tyče. Já visela na tyči velký kus od mladíka, ale v jeho zorném poli. Nevím, co mě to napadlo, ale když se na mne podíval, zašmidlala jsem prosebně rukama a ukázala za něj. Nejdřív se zamračil, pak se otočil, uviděl tu starou paní – a ochotně vyskočil a ještě jí pomohl si sednout. Pak se na mne podíval, já mu němě odartikulovala „děkuju“, on přikývl hlavou – a byl zas dál olebkovaný frajer. Že by ještě jedna historka z přeplněné elektriky? Jela jsem kolem parku. Stál tam hoch s dívkou a živě se pohybovali. Mohlo to být stejně milostné škádlení, jako konflikt – elektrika projela a konec neznám. Všichni jsme viděli totéž a já přemýšlela, kolik lidí si v té elektrice řeklo: „Ta dnešní mládež, oni se rvou i na veřejném prostranství.“, a kolika lidem zvlhl zrak: „Ti milenci zamilovaní...“ Profesionálovi ve mně bylo líto, že nezná počet kladných a záporných hodnotících znamének vznášejících se v elektrice, mně samotné zůstalo přemýšlení. A o čem si na základě těchto prožitých situací přemýšlím? O tom, jak máme svůj život a pohled na něj a na vztahy s lidmi kolem nás víc ve svých rukách, než si sami myslíme. Jak snadno můžeme vidět to, co chceme vidět – ať zlé, nebo dobré. Nejde jen o to, zda dokážeme vidět a vyzobávat to dobré, ale i to, zda dovedeme i rozdávat – třeba „jenom“ tím, že pustíme sednout, usmějeme se, pochválíme. Vzdávám hold Karlu Čapkovi: ve sloupku nazvaném Dva světy v Lidových novinách z roku 1931 tohle všechno pojmenoval jasně, stručně – a dokonale.