Online archiv

Potkáme-li v setmělé ulici cizího člověka, okamžitě nám probleskne: „Co od něj mohu očekávat?“ Snažíme se odhadnout, zda jsou jeho úmysly dobré či zlé a zda má na to své úmysly realizovat, je-li pro mě nebezpečný. Psychology zajímá, čím se naše posuzování neznámých lidí řídí.

Muži jsou dobrými řidiči – své ženy nepouštějí za volant, aby se neukázalo, že řídí lépe… Za posledních třicet let vzrostl počet řidiček pětinásobně a mnohá dopravněpsychologická srovnání ukazují, že výše zmíněný motoristický vtip o řidičských kvalitách žen není daleko od pravdy.

V srpnu byl v médiích publikován výzkum mezi pacienty hospitalizovanými v psychiatrii, který zjišťoval, nakolik jsou informováni o svém zdravotním stavu a způsobech léčby. Téměř třetina pacientů prý netuší, co jim vlastně je, čtvrtina neví, jaké bere léky a proč. Na úskalí podobných výzkumů upozorňuje psychiatr Radkin Honzák.

Výzkumy vlivu toxoplasmy na lidský organismus přinášejí další překvapení. Na některé poznatky českých vědců jsme se zeptali evolučního biologa Jaroslava Flegra.

V rámci kognitivně-behaviorální terapie (KBT) využíváme několika ověřených způsobů léčby specifické fobie, přičemž terapeuty nejčastěji využívaná metoda je tzv. odstupňovaná expoziční léčba „in vivo“, která je považovaná za nejefektivnější. Díky ní se 80-90 % pacientů zbaví fobie po 5-10 sezeních. Podmínkou je, že fobie není dále vázána na jiné problémy, je dobře specifikován její podnět, pacient je k léčbě motivován a je ochoten snést při expozici zvýšenou úzkost. Expoziční léčba znamená pro pacienta postupné „otužování se“ v situaci konfrontace s obávaným podnětem či situací. Pacient spolu s terapeutem sestaví žebříček jednotlivých kroků expozice od nejjednodušších po nejtěžší tak, aby dosáhli stanoveného cíle. Při sestavování jednotlivých kroků expozice využíváme informace o modifikujících faktorech, které situaci zlehčují či činí obtížnější (např. velikost, barva, ochlupení pavouka, vzdálenost pacienta od obávaného předmětu, přítomnost další osoby). První expozice provádí terapeut s pacientem společně, dále je pacient procvičuje již samostatně. V dané situaci setrvává do té doby, dokud jeho úzkost neklesne. Na škále úzkosti před danou expozicí odhadne míru úzkosti, jakou bude prožívat. Po ukončení expozice si zaznamená, jak velká úzkost skutečně byla a jak se mu ji podařilo zvládnout. Po úspěšném zvládnutí jednoho kroku můžeme jít o krok dále. „In vivo“ znamená, že se pacient přímo exponuje v konkrétní situaci či s reálným obávaným podnětem. Při odstupňované expozici po předem dohodnutých krocích tak, jak je popsáno výše. Dalším způsobem expoziční léčby je tzv. zaplavení, intenzivní a náročná metoda, kdy se pacient dostává bez postupných kroků do přímé konfrontace s obávaným podnětem či situací. V této situaci zůstává, dokud míra jeho úzkosti nepoklesne. Může jít až o několikahodinovou expozici. Tato metoda vyžaduje od pacienta velké odhodlání, motivaci i dostatek sebedůvěry, neboť je zde riziko, že pokud by pacient situaci nezvládl a expozici ukončil dříve, jeho strach se tak ještě více posílí a jeho sebedůvěra a odhodlání k léčbě poklesne. Pokud pacient v situaci vytrvá až do konce, podaří se mu fobii zvládnout. Zaplavení je velmi účinná metoda, jak odstranit fobii ve velmi krátké době. Jen málo pacientů je však ochotno tuto metodu podstoupit. U silně úzkostných pacientů se využívá expozice v imaginaci, v představách. Stejně jako u odstupňované expozice in vivo si předem s terapeutem sestaví jednotlivé kroky expozice od nejlehčích po nejtěžší. Jednotlivé kroky si pak se zavřenýma očima představuje, nahlas popisuje tyto představy a své prožitky. Terapeut napomáhá klientovi se sugestivními představami i navozením pocitu reálně prožívané situace. Používá se rovněž při práci na zvládnutí specifických fobií, kdy není možná expozice in vivo fobie z bouřek, z létání apod. U velmi úzkostných pacientů je možné zpracovat zážitky nejprve expozicemi v imaginaci, a pak přejít na postupné expozice in vivo. Mimo expoziční léčbu využíváme i tzv. systematické desenzibilizace, a to hlavně u silně úzkostných pacientů a dětí. Jde o velmi šetrnou metodu, jemnější variantu odstupňované expozice v imaginaci. Před zahájením terapie se pacient postupně učí relaxační techniku. Ve chvíli, kdy je uvolněn a zrelaxován, je vybídnut, aby si představoval detaily obávané situace. Imaginace postupuje krok po kroku a díky relaxačním technikám nejsou tělesné prožitky tak silné a nepříjemné. V rámci léčby specifických fobií lze použít i metodu kognitivní restrukturalizace či metodu tzv. behaviorálních experimentů, v níž je zakomponován i určitý prvek expozice. Tyto kognitivní metody jsou však pouze podpůrné, nemohou nahradit expozice prováděné pacientem, při kterých dochází k postupnému otužování se vůči situacím/podnětům tím, že se jim člověk postupně opakovaně vystavuje.

Ve 20. století se podařilo podstatně prodloužit délku lidského života, v 21. hledáme způsoby, jak udržet tělesnou a duševní vitalitu. A stárnoucí populace vyspělých zemí se ochotně chytá každé naděje…

I v novém trestním kodexu zůstala zachována hranice trestní odpovědnosti na 15 letech. Přesto se názory odborníků na vhodnost či nevhodnost snížení na 14 let liší. I s ohledem na to, že znamená rovněž snížení věkové hranice ve vztahu k trestnému činu pohlavního zneužívání a de facto by legalizovala časnější sexuální život mladistvých.

Letos uplynulo dvě stě let od narození Charlese Darwina a sto padesát od vydání jeho klíčového díla „O původu druhů cestou přírodního výběru aneb Zachování zvýhodněných odrůd v boji o život“. Jen nemnoho vědeckých knih ztratilo za tolik let na významu tak málo. Jaké odpovědi nabízí dnešní evoluční biologie?

„Pořádek je pro debily, inteligent zvládá zmatek!“ odsekávali jsme coby děti rodičům na výzvu po úklidu pokojíku. S léty se však většina z nás naučila považovat pořádek za důležitou hodnotu, a pokud druhého člověka shledáme nepořádným, máme tendenci přisuzovat mu i jiné negativní vlastnosti. Přesto například úspěšný kalifornský guvernér Schwarzenegger má pověst chaotika, nejeden vynikající vědec či umělec na tom není o mnoho lépe…

Když se narodí dítě s postižením, život rodiny se v mnohém změní. Psychologicky poměrně dobře prozkoumaným terénem jsou postižení sama, chování a prožívání postižených dětí i jejich rodičů. Poněkud stranou zájmu však stojí jeho zdraví sourozenci. Co cítí? Co je trápí a jak to všechno ovlivňuje jejich další život?