Online archiv

Řada výzkumů a zkušeností prokazuje nesporná zdravotní pozitiva chůze. Účinky jsou patrné na psychické i fyzické rovině, u mladých i starých. Bez téměř jakýchkoli výdajů a rizik. Tělesný pohyb je přirozenou lidskou potřebou, podobně jako spánek nebo příjem potravy. Odpírat si pohyb znamená zvyšovat riziko zdravotních problémů. Přiměřená tělesná aktivita např. mírní deprese nebo úzkosti, zlepšuje paměť i další kognitivní funkce a vede k větší životní spokojenosti. V Evropě si chůzi oblíbili i lidé z vyšších socioekonomických skupin, pro něž bylo typické, že téměř všude jezdili autem. Údajně někteří finančníci z londýnské City ráno vyrážejí v obleku a chodeckých botách do práce. Tam pak schovají boty do zásuvky psacího stolu, obují polobotky a věnují se obchodování. Na konci pracovní doby pak vrátí do psacího stolu polobotky a vyrážejí v opačném směru.

Přestože máme parlamentní systém, prosadili jsme si, že budeme svého prezidenta volit přímo. Říká se, že lidé byli znechucení tím, jak probíhaly poslední dvě prezidentské volby, že si myslí, že volba bude důstojnější, když si prezidenta zvolí sami. Je to možné. Nicméně já se domnívám, že důvody, proč bychom měli v naší zemi mít přímo voleného prezidenta, jsou i jiné, psychologické. Lidé si již v dětském věku vybírají své vzory. A právě prezident (nebo třeba policista atd.) je hlavním z nich. Snad každé aspoň trochu ambiciózní malé dítě si někdy přálo být prezidentem. „Až vyrostu, budu pan prezident,“ říkají rodičům. Prezidenta u nás i dospělá populace do značné míry bere jako vzor. Češi si až naivně myslí, že prezident je nějaký spasitel, a když tam bude slušný a morálně vyspělý člověk, i druzí se snad začnou chovat tak, jak by se na vyspělou a demokratickou zemi slušelo. Určitě je to i námět pro nějaký výzkum, v němž by se zkoumaly korelace mezi morálními kvalitami prezidenta a morální vyspělostí daného národa během jeho pobytu ve funkci, případně i krátce po ní. Prezident podle mého názoru tedy musí být spíše takový „volený král“ (nebo královna). Zkrátka ctnostný člověk, který půjde celému národu (a třeba i těm ostatním) příkladem. Měl by to být ten nejslušnější, nejkvalitnější a nejschopnější člověk v zemi. A toho bychom si z nás 10,5 milionů měli vybrat. A je pak otázkou, proč se zrovna Češi tak moc potřebují upínat k onomu tatíčkovi prezidentovi. Někdo by za tím hledal Freuda, jiný zase chybějícího Boha. Ale třeba je za tím jen ona tradice vycházející z naší historie – sv. Václav, Karel IV., Jiří z Poděbrad, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel. Otázka je, nakolik je výběr toho nejctnostnějšího z nás, té skutečné hlavy (ale snad i srdce) našeho národa jen marketingovou bitvou zákulisních hráčů za spolupráce médií a výzkumných agentur. Nicméně máme před sebou ty nejúspěšnější z vybraných a teď půjdeme volit…

Experiment potvrzující teorii kognitivní disonance

Existuje intuice? A může rozumně uvažující člověk něco takového brát vážně? Lze intuici důvěřovat? Po celá desetiletí pokládali vědci intuici za něco iracionálního a nevěrohodného. Studium lidského rozhodování a také kreativity je však znovu přimělo se tématem intuice zabývat. Představa, že se v životě rozhodujeme racionálně, vyvolává u většiny psychologů samozřejmě shovívavý úsměv již dávno. Od dob Freudových a Jungových je zřejmé, že pudy, emoce nebo v Jungově pojetí archetypy ovlivňují lidské chování mnohem víc, než si obvykle připouštíme. Jak ale smířit emoce a rozum, když emoce nás přece tak zaslepují? Nedávné výzkumy rozhodovacích procesů ukazují, že ne vždy. Prvotní pocity, dojmy i „tušení“ někdy bývají správné. A i když takové „někdy“ našemu rozumu jistě nepostačí, vědci tento fenomén vysvětlují, stručně řečeno, takto: Mozek přijímá v bdělém stavu okolo 11 milionů smyslových podnětů za vteřinu. Naše vědomé myšlení, sídlící v mozkové kůře, je schopné zpracovat jen asi 40 až 60 z nich. To je cca 0,00045%. Nepatrný zlomek. Zbytek podnětů mozek také registruje, ovšem ne vědomě. Přesto podle kognitivních vědců mozek tyto informace zpracovává a využívá. Děje se tak prostřednictvím dvou nezávislých, vzájemně interagujících systémů, které oba ovlivňují náš úsudek a rozhodování. Jsou označovány jako systém 1 a 2.

zemřel ve věku 62 let neurolog a psychiatr Richard Freiherr von Krafft-Ebing

Poštu tady roznášejí policisté. Bílý člověk sem nevkročí. Zbijí každého, kdo jim nedá cigaretu. To jsou některé „ověřené údaje“ slovenského tisku z jedné romské osady, kam jsem se vydala nahlédnout do světa skutečných „cikánů“.

Rituály se vyvíjejí a mění nejen v rámci jedné rodiny či dané kultury, mění a ovlivňují se globálně.

Nejen láska, i tradice prochází žaludkem