Online archiv

„Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti,“ řekl podle Bible Ježíš. Ukazuje se, že tato zlidovělá moudrost platí nejen pro dospělé, ale i pro batolata. Popisují to ve své studii tři psychologové z University of British Columbia. Dokazují, že i batolata mladší dvou let jsou šťastnější, když dárky dávají, než když je dostávají. Navíc se zjistilo, že děti jsou šťastnější, když jako dárek dají někomu svoji vlastní věc, než když dávají stejnou věc, která jim ale nepatří. Tento výzkum podporuje závěry nedávných studií sledujících pocity dospělých, které jsou spojené s obdarováváním. Větší pocit štěstí, když obdarováváme, je spojován s prosociálním chováním, které přináší uspokojení, dokonce i když takové jednání vyžaduje osobní oběti. „Lidé si obvykle myslí, že batolata jsou sobecká,“ říká Dr. Lara Aknin, spoluautorka studie. „Tyto závěry ale ukazují, že když děti dávají, jsou šťastnější,“ dodává. Děti v experimentu dostaly sušenku a po chvíli ji měly dát štěněti. Jejich reakce byly nahrávány na video a odborníci je posuzovali na sedmistupňové škále. „Když děti daly psíkovi sušenku, kterou jim dal výzkumník, byly méně šťastné, než když mu daly sušenku, kterou si dříve přivlastnily,“ upozorňuje Lara Aknin. Studie publikovaná v PLoS One, časopisu z Library of Science

Proč:

Málokdo tuší, že za projevy školní neúspěšnosti, dětského neklidu nebo třeba strachu z výšek v dospělosti mohou být narušené refl exy. Britský výzkum potvrdil, že na život jedince negativně působí, když se v kojeneckém věku příslušné refl exy nerozvinou, stejně jako to, když včas svou činnost neutlumí.

V posledním čtvrtletí letošního roku vaši firmu možná osloví asociace Hapi s nabídkou změření infexu firemního štěstí a nabídkou programů, které ho mohou zvýšit. Abych zjistila, oč se jedná, vypravila jsem se za Jiřím Vokáčem Čmolíkem z Inner winner institutu, který je jedním ze zakládajících členů zmíněné asociace. A hned na úvod mě zajímalo: Je dnes vhodná doba měřit štěstí v práci, když mnozí lidé jsou šťastní už jen proto, že nějakou práci mají? „Právě naopak, ta nejvhodnější,“ ujistil mě. „Všiml jsem si, že hodně lidí chodí do práce, jako dříve chodili do školy - ráno se probudí zpruzení, snaží se překlepat těch osm hodin, protože přece musejí vydělávat peníze na hypotéku. Občas je něco z pracovní náplně baví - stejně jako určitý předmět ve škole - i některý šéf je fajn - podobně jako bývalá učitelka dějepisu. Když je náhodou ve čtyři ráno cestou na toaletu přepadne nenadálá myšlenka, jak něco v práci vyřešit či zlepšit, hned ji zaplaší, protože teď mají volno - a ráno si už nevzpomenou. Pokud má firma většinu takových lidí, může se jí v dnešním těžkém konkurenčním prostředí klidně stát, že ji převálcuje začínající nováček jen proto, že zaměstnává lidi, kteří vědí, proč dělají svou práci. Manažerům, kteří si tohle uvědomují, je jasné, že je lepší mít šťastné, zodpovědné zaměstnance, protože to přináší jasné ekonomické výsledky.“ Četné průzkumy z oblasti pozitivní psychologie, kam fenomén štěstí (nejen v práci) patří, ukazují, že štěstí není záležitostí, kterou lze člověku dodat zvenčí (i když jej vnější okolnosti také ovlivňují), ale že jde v první řadě o vnitřní stav bytí, o pocit autenticity a že významnou roli v něm hraje pocit flow, který zažíváme při zaujetí tím, co nás baví.

Pro typického Čecha je spojení slov „štěstí“ a „zaměstnání“ neobvyklé. Můžeme v práci vůbec prožívat štěstí? Nepatří takové pocity především do sféry soukromí? Výzkumy dokazují, že to jde -a příklady z praxe dokládají, že lidé, kteří pracují s radostí, se zaměstnavatelům opravdu vyplatí.

Děti vojáků z povolání mají méně problémů s drogami

Narodil se roku 1887 v Chicagu. Pocházel ve švédské rodiny a základní vzdělání získal ve švédštině i angličtině. Od mládí jej zajímala matematika a fyzika a jeho první dvě publikace ve věku 18 a 25 let se zabývaly tím, jak získat „zelenou energii“ z Niagarských vodopádů. Při studiu elektrické energie objevil způsob, jak přiřadit zvuk k hranému filmu a vyvinul kameru a projektor, které při promítání omezovaly mihotání. Tento nápad zaujal T. Edisona, který roku 1912 nabídl Thrurstonovi místo ve své laboratoři. Thurstone studoval na Cornellově univerzitě a doktorát získal roku 1917 na Chicagské univerzitě. Do roku 1924 potom působil na Carnegieho technologickém institutu v Pittsburgu a od roku 1924 potom více než čtvrt století na Chicagské univerzitě. V letech 1952 až 1955 byl ředitelem Psychometrické laboratoře na univerzitě v Severní Karolíně; laboratoř dnes nese jeho jméno. Kritický k dosavadní teoretické psychometrické teorii a banálnosti většiny psychofyzických výzkumů začal Thurstone vyvíjet teorii a metody pro škálování psychologického kontinua u jevů, pro něž neexistují fyzikální dimenze (např. postoje ke zločinnosti, náboženství, filmu nebo kouření) a využíval přitom metodu párového srovnání. Párové srovnávání neboli metoda nepřímého škálování je nejpřesnější a nejpropracovanější posuzovací metodou. Princip byl znám už dříve, ale první ucelený výklad podal až Thurstone. Spočívá v tom, že se odborníkům předkládá náhodně uspořádaná množina dvojic podnětů. Mají za úkol určit, kterému z podnětů v každém páru vzhledem ke zvolenému kontinuu dávají přednost, který dominuje, který je vhodnější, větší apod. Toto posouzení je prostředkem ke stupňovitému uspořádání na kontinuu. To proto, že zpravidla neexistuje jiné vhodné (objektivní) kritérium, které by umožnilo spolehlivě tento krok uskutečnit. Thustone ukazoval, že odlišnosti nebo „rozptyl“ z rozložení testových skórů nabízejí jednotu psychologického měření. Teorie, metody a zákon srovnávacího usuzování založené na koncepci srovnatelného rozdílu byly publikovány v sérii jedenácti prací mezi lety 1927 a 1934. Thurstone s kolegy rozvinuli tuto práci vytvořením vícerozměrného škálování za užití maticové algebry. Thurstonovou další inovací byla metoda faktorové analýzy. Pracoval na ní od roku 1929 a základní řešení přednesl r. 1932. Podobně jako Spearman použil faktorovou analýzu k rozboru výsledků mnoha testů inteligence. Zjistil, že se inteligence neskládá z jediného generálního faktoru g, ale ze sedmi základních duševních schopností, jimiž jsou: slovní porozumění, slovní plynulost, práce s čísly, rychlost vnímání, prostorová představivost, paměť, usuzování. Zemřel v Severní Karolíně ve věku 68 let.

Aktivní sportovní fanoušci mnohdy dostávají od „nefandící“ populace nálepku výtržníků, rváčů, zkrátka těch, kterým jde v první řadě o vyvolání konfl iktu, o agresivní projevy a stadion je prostě jen prostředím, které jim takové chování maximálně umožňuje. Profesor Pavel Slepička, který se na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK zabývá psychologií sportu, uvádí ve své publikaci Sportovní diváctví první zdokumentované případy diváckého násilí už při hrách v Byzantské říši, kdy mezi lety 491 až 523 byla císařská garda několikrát povolána k potlačení výtržností diváků, kteří dokonce čtyřikrát zapálili Konstantinopolský hipodrom při závodech vozatajů. Odborníci na psychologická a sociologická témata sportovního fandovství (např. A. Sekot, J. Smolík) rozdělují fanoušky do tří kategorií, které se částečně liší motivací (tedy silou svého „zápalu“), projevy i potenciálně rizikovým chováním. Sportovní diváci - těch je nejvíc a jsou nejméně náchylní k vyznávání skupinových charakteristik fandovství. Příslušníci této velmi heterogenní skupiny jsou v hledišti takříkajíc „sami za sebe“ a jsou schopni objektivně posoudit sportovní výkony. V této skupině se prakticky nevyskytují nacionalistické či rasistické projevy ani násilné chování. Sportovní fanoušci - poměrně homogenní skupina, pro niž je důležité zaměření především na jeden určitý sport a příslušnost ke klubu je atraktivní hodnotou. Utkání vnímají subjektivně v rámci vzorce „my“ a „oni“. Pro tuto skupinu jsou typické nacionální projevy (včetně silného lokálního patriotismu), naopak nízká je úroveň rasismu a násilného chování. V této skupině se kolem klubů formuje „skalní jádro“ fanoušků, v jejichž řadách vznikají skandovaná hesla, k jejichž fandění patří transparenty i problematická pyrotechnika. Přesto pro ně nejsou typické projevy násilí, ničení a agresivní útoky. Jsou těsně spjati s činností klubu a dodržují klubové rituály. Hooligans - skupina nejméně početná, ovšem spolehlivě nejproblematičtější a typická výrazně subjektivním vnímáním dění na hřišti. Vyznačuje se vysokou mírou homogenity, stability, autonomie, ale i násilnického chování, vandalismu, rasismu a xenofobie. Hlavním cílem této skupiny je vyvolat konfl ikt s podobnou odnoží fanoušků druhého týmu. Přestože s oblibou nosí klubové barvy (vlajky, šály, šátky, znaky), klubový život je nezajímá. Není tajemstvím, že nejagresivnější fanoušky najdeme i v Česku mezi přívrženci fotbalových klubů. Fotbaloví fandové sami přiznávají, že se občas necítí na stadionu bezpečně, zjistil ve svém výzkumu k bakalářské práci i student Petr Píža. Hokejoví fandové naopak uvedli, že nemají větší obavy o svoji bezpečnost a že na tribunách dochází jen k menším, zpravidla slovním konfliktům. Naprosto bez obav jsou v tuzemsku fandové basketbalu.

Sonda do psychologie sportovních fanoušků

Rokem 2013 mají zaniknout kojenecké ústavy, o děti by se měli začít starat dočasní pěstouni - placení profesionálové. O chystaných změnách a jejich úskalích hovoříme s odbornicí na náhradní rodinnou péči, ředitelkou institutu NATAMA Petrou Vrtbovskou.