Online archiv

Kategorie: VĚDA

Nejlepší šachisté se intuicí příliš neřídí

9/2012

Potvrzeno: vyučování začíná příliš brzy

9/2012

Steak je pro chlapy, zelenina pro slabochy

9/2012
Co patří k životu pravého muže? Podle některých jsou to rychlá auta, fotbal, pivo - a pořádná, hutná večeře. A který pokrm by měl hrát prim ve správné „chlapské“ večeři? Uhodli jste, steak. Vědci nyní vysvětlují, proč mají muži lásku právě k takovým jídlům a vyhýbají se zelenině, případně zdravým salátům. Ve Spojených státech a dvaceti dalších evropských zemích lidé vidí spojení mezi masem a muži. A tento pohled pak podle studie z časopisu Journal of Consumer Research ovlivňuje stravovací návyky i potravinářský průmysl. V experimentech, které zkoumaly, co si lidé podvědomě myslí o různých pokrmech a v rozborech receptů na jídla ve třiadvaceti n jazycích se objevila t jasná spojení. Červené j maso si většinou lidé m asociují se sílou, mužností, svaly. Zelenina n je naproti tomu podle j většiny respondentů v jídlem „slabochů“. Jeden z autorů studie Brian Wansink, tvrdí, že jde o pozůstatky z dnů, kdy se lidé k živili převážně lovem. „Ve vzdálené minulosti bylo maso spojeno t se sílou. Bylo důležité, aby muži měli dostatečně vyvinuté svalstvo - víc než ženy. Důvodem byl boj a lov,“ vysvětluje Wansink z Cornell University. „Začlo to kdysi dávno, ale zůstalo to v nás,“ dodává.

Třetina pracovníků nesmí mít lehčí oděv ani v letním vedru

red, 9/2012

Dress fašismus aneb Povrchnosti není nikdy dost…

Radim Badošek, 9/2012
Co se v poslední době dočítám o módě a jejím diktátu (např. PD 5/2012, 6/2012), daleko přesahuje onu nadsázku v personifi kaci dámy, která nám říká, co se má nosit. Už to není nadnesené rčení, ale ve skutečnosti to začíná zavánět skutečnou totalitou: 1. Personalisté by měli vybírat lidi podle toho, zda uchazeč má na sobě značkový oděv. A to, co umí, kromě znalosti posledního módního stylu, je tak jaksi méně důležité. 2. Firmy by měly více dbát na dress code a nestydět se přinutit programátora obléci do saka a kravaty, přestože jeho jedinými společníky bude drobečky zasypaná klávesnice a žhnoucí monitor. A to jenom proto, že existuje nějaká firemní kultura, která si na tom zakládá. Samotné výzkumy ze sociální psychologie ukazují, jak velká je to pitomost, řídit se oblečením: Stejný člověk se stejnými schopnostmi s logem krokodýla na košili má větší šanci, než když krokodýla nemá… Tak si říkám, proč z nás někdo chce udělat prostoduché věšáky na hadry s logy... Je to totalita, ponechat lidem jen málo místa pro to, aby mohli být sami sebou, snaha zmáčknout je do jednoho mundúru je skutečně spíše manýra autoritářských organizací. Jedinečným způsobem, jak ukrást osobnost, je právě vnutit člověku oblečení, které nechce a které je konformní. Mimo jiné je to osvědčený způsob v armádě, kde jsou stanovená nařízení toho, jak má být voják upraven, což je velice vděčný důvod, jak seřvat podřízeného do bezvědomí za neupravenost dle předpisu, ačkoli jinak vše opravdu důležité má v pořádku. Ovládnu-li alespoň část svobodné lidské vůle, tak mám šanci ovládnout ji postupně více. A nařídit přesný výzor oblečení a nezdůvodnit proč, vypadá poněkud zvláštně. Tedy pokud ovšem nepracuji jako potápěč. A že daný formální úbor třeba v bance není nezbytný, ukazují dny neformálního oblečení (nejčastěji pátky), kde jsou všichni v pohodě, i když není dodržen dress code. A pokud nechceme operovat vojenskou službou, tak stačí dnes mediálně oblíbená módní policie, která odchytí nešťastníka a hezky ho strhá za to, že si dovolil vzít si na sebe něco jiného, než si módní policistka myslí, že je in. Že se to týká zatím jen celebrit? Už dnes je sem úspěšně zavlečen trend, že ženské nohy, které nejsou oholeny, případně důkladně oškubány, nejsou přípustné. Tento zásah do soukromého a zcela přirozeného tělesného schématu je v některých zaměstnáních dokonce posvěcen předpisy. Kde potom bereme drzost ošklíbat se nad náboženskou policií v muslimských zemích, která naopak kontroluje, zda není plnovous mužů příliš zastřihován a žena je předpisově zahalena. Jen povrchní člověk lpí pouze na formě, a ne na obsahu. Proto když někdo říká, že studenti mají chodit nějak oblečeni, např. nepřípustné mají být bermudy, topy bez ramínek, minisukně, protože je to možno chápat jako sexuální obtěžování, tak předpokládá, že hodláme posuzovat studenty podle toho, co mají na sobě a jak moc nás tím sexuálně (autor tohoto výroku zřejmě nežije v ČR) urážejí. Mimochodem pedagogové v ČR nejsou naštěstí neandrtálci, aby to na ně platilo. Vzdělání není o dojmu, ale o výkonu. A student s gothic líčením sice může mezi jinými působit jako pěst na oku, ale neznamená to, že má méně rozumu. Důležité je to, co mají studenti v hlavě, a ne to co mají na hlavě! A pokud přijdou na přednášku v plavkách, pravděpodobně tím chtějí něco světu říci. A jako psychology nás spíše zajímá, proč to má na sobě, než abychom mu diktovali, co má mít, aby se proboha neodlišoval. Doba stádního hovadství a nevyčuhování z davu, abychom nenarazili, snad již skončila. Je sice zřejmá snaha vmáčknout nás do jiného diktátu, kterému zatím, zdá se, odoláváme (viz ona skutečnost, že pořád nenosíme to, co je úplně in dle stylistické knihy) a nekupujeme ono vnucené módní zboží. Naštěstí skutečně velké osobnosti na tato pseudopravidla zvysoka kašlou. Znám jich několik. Někteří chodí v rifl ích nebo v nepadnoucím obleku a v ruce mají síťovku, přesto jejich práce a myšlenky vydají za tisíce konformních ovcí ve vnuceném oblečku s univerzálním úsměvem vtetovaným do tváře. K „nejúžasnějším“ výkřikům paní módy patří tvrzení, že se oblékáme pohodlně. Máme se snad oblékat nepohodlně? Asi ano. Nebo: v létě je prý horko a lidé se oblékají méně a kvalita oblékání se tím snižuje… Zajímavé - každá kráva ví, že když je horko, tak zaleze do stínu, ale jen člověk (údajně rozumný) se přinutí ležet na pláži tak dlouho, dokud nedostane úžeh. I v Japonsku, v zemi tuhých tradic, mají v létě úlevy v oblečení, protože mít košili, vestu a sako zatěžuje jak člověka, tak klimatizaci. No a koho urážejí pantofl e úřednice? Zapařená noha v botce potěší jen výrobce mastí na nohy s plísní. Zcela jasně vidíme, že móda škodí člověku jak duševně, tak fyzicky. A proto se mi chce zvolat hlasem mohutným: Módo! Jdi do pr.....

Make love not war!

Jaroslav Petr, 7-8/2012
Jsou dnes lidé mírumilovnější?

nešpor/n/oviny

7-8/2012
Karel Nešpor Psychiatr, primář oddělení závislostí Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích

CITÁT MĚSÍCE

7-8/2012

Kalendárium

Pavel a Helena Hartlovi, 7-8/2012
Před 110 lety, 16. července 1902, se v Kazani narodil ruský neuropsycholog Alexander Romanovič Lurija, jeden ze zakladatelů kulturněhistorické psychologie. V Kazani vystudoval pedagogiku, spolupracoval s L. Vygotským na sociokulturní teorii jazyka, založil Psychoanalytickou společnost a dopisoval si se S. Freudem. Výzkum reakčních časů myšlenkových procesů, základ prvního detektoru lži, mu pomohl k přijetí do psychologického ústavu v Moskvě r. 1923. Studia zakončil na lékařské fakultě v Moskvě r. 1937. Za druhé světové války byl vedoucím psychologického oddělení v nemocnici pro mozková traumata. Po válce působil na neuropsychologickém oddělení Moskevské univerzity a vedl neuropsychologickou laboratoř na Burdenkově institutu neurochirurgie, odkud musel v padesátých letech při antisemitských čistkách odejít. Poté zakotvil v Defektologickém ústavu, kde zkoumal retardované děti. Nejznámější je pro svoje výzkumy, práci a teorii o mozkových traumatech. Vyvinul systém neuropsychologického hodnocení, jež pomáhá stanovit diagnózu, léčbu a rehabilitaci pacientů s mozkovým traumatem. Jeho vědecká práce se stala známou mimo Rusko v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Mezi jeho nejznámější knihy vydané v angličtině patří The Working Brain (1973), Cognitive Development: Cultural and Social Foundations (1976), The Making Mind (1979) a Language and Cognition (1982). Na základě jeho práce vznikla na Nebraské univerzitě v USA Neuropsychologická testová baterie Lurija-Nebraska. Test hodnotí širokou oblast kognitivních funkcí: paměť, motorické funkce, rytmus, citlivost na doteky, sluch a vizuální funkce, řeč, psaní, hláskování, čtení a počítání. V češtině vyšla již roku 1976 Lurijova knížka O historickém vývoji poznávacích procesů ve výborném překladu profesora Jaromíra Janouška. Jde o popis pozorování Luriji a jeho týmu ze začátku třicátých let v sovětské střední Asii. Práce je dodnes ceněna jako precizně provedený kulturně antropologický psychologický výzkum zaměřený na změny v utváření psychiky a především poznávacích procesů při likvidaci negramotnosti v odlehlých oblastech Uzbekistánu. K velmi čteným dílům světové literatury A. R. Luriji patří Malá knížka o velké paměti (1968), v níž popisuje experimenty s člověkem, který měl fenomenální paměť, dokázal si po jednom přečetní zapamatovat desítky stránek textu, seznamy čísel či předmětů a znovu si je vybavit i po několika měsících, dokonce letech. Oliver Sacks, u nás oblíbený a hojně překládaný anglický neurolog, psychiatr a autor povídek postavených na případových studiích (např. Muž, který si pletl manželku s kloboukem, Antropoložka na Marsu, Probouzení) uznává Luriju jako svůj vzor, inspiraci a učitele. Osobně se nikdy nesetkali, celá léta si však čile a dlouze dopisovali. A. R. Lurija zemřel 14. srpna 1977 ve věku 75 let.

červenec – srpen 2012

7-8/2012
19. července 1972 Před 40 lety zemřel po dopravní nehodě ve věku 39 let český psycholog a psychoterapeut Hugo Široký. Věnoval se psychoanalýze a skupinové psychoterapii, kterou propagoval. Zajímal se o arteterapii, psychodrama a hereckou psychologii, v psychiatrické léčebně Šternberk vytvořil psychodramatickou skupinu. Jeho kniha Meze a obzory psychoanalýzy je stále vydávána a čtena.

Miluj svůj osud – beztak jiný nemáš…

STANISLAV KOMÁREK, 7-8/2012
PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA

Experiment Apatický svědek

Daniela Kramulová, Zdeněk Krpoun, 7-8/2012
Proč: