Před 110 lety, 16. července 1902, se v Kazani narodil ruský neuropsycholog Alexander Romanovič Lurija, jeden ze zakladatelů kulturněhistorické psychologie. V Kazani vystudoval pedagogiku, spolupracoval s L. Vygotským na sociokulturní teorii jazyka, založil Psychoanalytickou společnost a dopisoval si se S. Freudem. Výzkum reakčních časů myšlenkových procesů, základ prvního detektoru lži, mu pomohl k přijetí do psychologického ústavu v Moskvě r. 1923. Studia zakončil na lékařské fakultě v Moskvě r. 1937. Za druhé světové války byl vedoucím psychologického oddělení v nemocnici pro mozková traumata. Po válce působil na neuropsychologickém oddělení Moskevské univerzity a vedl neuropsychologickou laboratoř na Burdenkově institutu neurochirurgie, odkud musel v padesátých letech při antisemitských čistkách odejít. Poté zakotvil v Defektologickém ústavu, kde zkoumal retardované děti. Nejznámější je pro svoje výzkumy, práci a teorii o mozkových traumatech. Vyvinul systém neuropsychologického hodnocení, jež pomáhá stanovit diagnózu, léčbu a rehabilitaci pacientů s mozkovým traumatem. Jeho vědecká práce se stala známou mimo Rusko v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Mezi jeho nejznámější knihy vydané v angličtině patří The Working Brain (1973), Cognitive Development: Cultural and Social Foundations (1976), The Making Mind (1979) a Language and Cognition (1982). Na základě jeho práce vznikla na Nebraské univerzitě v USA Neuropsychologická testová baterie Lurija-Nebraska. Test hodnotí širokou oblast kognitivních funkcí: paměť, motorické funkce, rytmus, citlivost na doteky, sluch a vizuální funkce, řeč, psaní, hláskování, čtení a počítání. V češtině vyšla již roku 1976 Lurijova knížka O historickém vývoji poznávacích procesů ve výborném překladu profesora Jaromíra Janouška. Jde o popis pozorování Luriji a jeho týmu ze začátku třicátých let v sovětské střední Asii. Práce je dodnes ceněna jako precizně provedený kulturně antropologický psychologický výzkum zaměřený na změny v utváření psychiky a především poznávacích procesů při likvidaci negramotnosti v odlehlých oblastech Uzbekistánu. K velmi čteným dílům světové literatury A. R. Luriji patří Malá knížka o velké paměti (1968), v níž popisuje experimenty s člověkem, který měl fenomenální paměť, dokázal si po jednom přečetní zapamatovat desítky stránek textu, seznamy čísel či předmětů a znovu si je vybavit i po několika měsících, dokonce letech. Oliver Sacks, u nás oblíbený a hojně překládaný anglický neurolog, psychiatr a autor povídek postavených na případových studiích (např. Muž, který si pletl manželku s kloboukem, Antropoložka na Marsu, Probouzení) uznává Luriju jako svůj vzor, inspiraci a učitele. Osobně se nikdy nesetkali, celá léta si však čile a dlouze dopisovali. A. R. Lurija zemřel 14. srpna 1977 ve věku 75 let.

Placená zóna

Pavel a Helena Hartlovi