Online archiv

Každodenní sex, přesněji řečeno ejakulace, zlepšuje kvalitu mužských spermií a v době před ovulací partnerky tak zvyšuje šanci na otěhotnění. Pravidelná ejakulace totiž snižuje množství poškozené DNA, tedy genetické informace, kterou spermie předává budoucímu zárodku. Výzkum se 118 muži potvrdil, že při časté ejakulaci sice ubývá objem spermatu i množství spermií, zlepšuje se však jejich pohyblivost a kvalita. Vědci byli už dříve přesvědčeni, že pohlavní styk v době ovulace zajišťuje nejvyšší šanci na otěhotnění. Dosud však nebylo zcela jasné, jakou radu mají odborníci poskytnout mužům v období před ovulací jejich partnerky. Tedy zda je pohlavní styk v této době spíše výhodou, či nikoliv.

„Nevadí, že nevidím, horší by bylo neslyšet,“ tvrdí mnozí nevidomí, kteří se se zrakovou nedostatečností již narodili. Jak se ale se ztrátou zraku vyrovnávají ti, kteří o něj přišli v průběhu života?

Smrt je v adrenalinových aktivitách nepřetržitým rizikem. I zkušení surfaři končí v několikametrových vlnách, stále častěji se objevují zprávy o freeriderech umírajících v lavinách. Co je motivuje hazardovat se zdravím i životem? Jsou extrémní sportovci neurotici bažící po adrenalinu stejně jako narkomané po své dávce, nedospělí jedinci bez pudu sebezáchovy, či vyzrálé osobnosti s vlastní životní filozofií?

Svíčková na smetaně. Kokain. Sex. Hodina na rotopedu. Utrácení. To vše má společného jmenovatele - dopamin. „Začarovaný“ hormon, který nese vinu za prázdné bankovní účty. Utrácení je ale ještě mnohem složitější.

Doteky jsou základní lidskou potřebou. Jejich nedostatek může vést k těžkým psychickým problémům. V naší převážně vizuálně orientované kultuře je význam taktilního vnímání stále ještě spíš opomíjenou popelkou. A to přesto, že jeho terapeutický vliv je známý ve všech kulturách, stejně jako ničivý vliv nedostatku tělesných kontaktů na člověka.

Dnes chceme být všichni velcí, být vidět. Ale opravdové hrdinství často nikdo nevidí. Spočívá v tom, co člověk udělá, anebo taky neudělá, pro druhého, aby mu pomohl, říká psycholog Jaro Křivohlavý.

„Rozpoznávání tváří je důležitá sociální dovednost. Různí jedinci však tuto schopnost ovládají v různé míře,“ říká odborník na kognitivní psychologii Jia Liu z Beijing Normal University. V čem ale tyto rozdíly spočívají? Nová studie, na které se podíleli Jia Liu, Ruosi Wang, Jingguang Li, Huizhen Fang a Moqian Tian přináší první experimentální důkaz, že rozdílné úrovně schopnosti rozpoznat tvář, spočívají ve způsobu, kterým mozek obraz tváře zpracovává. „Ti, jejichž mozek zpracovává tvář více holisticky - tedy jako celek, spíše než jako řadu jednotlivostí -, jsou v rozpoznávání tváří lepší,“ uvádí Liu. Jako test holistických schopností použili vědci dvě metody. V první složili obraz ze dvou horizontálních půlek dvou různých tváří. „Pro participanty bylo jednodušší určit správně dvě různé tváře, pokud nebyly na horizontálním rozhraní nijak zarovnány. Naopak, pokud zarovnány byly, bylo rozpoznání obou těžší. Mozek totiž ze dvou různých půlek vytváří holisticky, tedy celostně, novou jednu (neznámou) tvář,“ komentuje průběh pokusu Liu. V jiném experimentu se hodnotila schopnost rozeznat jednotlivou část tváře (například nos) bez kontextu oproti této části zasazené v obličeji. Ti, kdo se umístili lépe v testu holistického (celostního) vnímání, byli také lepší v obecném testu rozpoznávání tváře. „Průzkum ukazuje, proč mají někteří lidé perfektní paměť na obličeje, zatímco jiní si pletou své známé a příbuzné,“ popisuje Liu. Starší studie z roku 2002 mimochodem ukázala, že vosíci (z čeledi sršňovitých) dokážou rozpoznat tvář v rámci svého druhu podobně jako lidé. A nejnovější výzkum studenta Michaela Sheehana z University of Michigan prokázal, že jde o skutečnou specializaci na tváře, nikoliv libovolné vzory. Jak malý hmyzí mozek zvládne tak komplexní úkol, je pro vědce zatím nepochopitelné.

„Prostupuje lidský život. Je známkou individuality. Motor pokroku každé lidské činnosti, nositel sebevyjádření,“ řekl o kreativitě Elliot Samuel Paul, filozof z Columbia University. Neznamená to ovšem, že kreativita je vždy etická. Ve skutečnosti má i svou odvrácenou stranu. Upozorňuje na to průzkum z října 2011 uveřejněný v odborném časopise Personality and Individual Differences. Paul Silvia, James Kaufman, Roni Reiter-Palmon a Benjamin Wigert zkoumali vztah mezi kreativitou a osobností jejího nositele. Stejně jako u předchozích studií se potvrdila souvislost mezi zkušenostmi, extraverzí a kreativitou. Novým objevem je však korelace negativních rysů osobnosti a kreativity. Méně poctiví a méně skromní účastníci výzkumu s vyšší úrovní arogance než ostatní dokázali být kreativnější. Nepoctivost byla ke kreativitě dokonce v silnějším vztahu než extraverze. V další sérii pěti pokusů Harvard Business School testovali Francesca Gino a Dan Ariely jestli má kreativita vliv na nepoctivost. Do svých pozorování zahrnuli také inteligenci. Nepodařilo se jim prokázat žádný vztah mezi inteligencí a kreativitou. Našli ovšem nejen spojení mezi kreativitou a nepoctivostí, ale dokázali, že kreativita nepoctivost přímo způsobuje. Myšlení „mimo vyjeté koleje“ pomáhalo kreativním lidem vynalézavě ospravedlnit podvádění v testech. Výzkumníci prohlásili, že „kreativita pomáhá jednotlivcům, aby našli originální způsoby, jak obejít morální pravidla a interpretovat dostupné informace způsobem, který ospravedlní jejich nepoctivé jednání. Tajemství vztahu mezi eativitou a nepoctivostí spočívá ve schopnosti a zároveň motivaci myslet originálně.“ Přes všechny výzkumy je ovšem jasné, že zachycení určitého trendu neříká, že neexistují kreativní a zároveň poctiví lidé. Napovídá jen, že na (kreativních) vedoucích postech by statisticky mělo být víc Bernardů Maddofů než Billů Gatesů.

Má hraní násilných počítačových her vliv na chování hráčů? Debaty nad touto otázkou byly ještě nedávno podobně plodné jako úvahy, jestli lépe chutná rajská, nebo koprová omáčka. Negativní neurologický vliv her byl jen chabě podložen nepřesvědčivými výsledky vědeckých studií. Teď však došlo k určitému obratu. „Podařilo se nám zjistit, že jedinci ve vzorku náhodně vybraných mladých dospělých vykázali menší aktivitu v určitých oblastech čelního laloku v mozku na základě týdenního domácího hraní násilných videoher,“ uvedl výzkumník Yang Wang z Indiana University School of Medicine. „Ovlivněné oblasti mozku jsou důležité při kontrole emocí a agresivního chování,“ dodal. Studie se účastnilo 28 mužů od 18 do 29 let s malou předchozí zkušeností s podobnými hrami. Polovina účastníků experimentu měla hrát týden doma násilné počítačové hry celkem 10 hodin čistého času. Druhá polovina hry nehrála. Ke zkoumání aktivity posloužila magnetická rezonance, spolu s testovacími úkoly zkoumajícími vliv na emoce a kognitivní funkce. Ti, kteří hráli násilné hry, vykázali při testu vlivu na emoce nižší aktivitu v levé dolní části čelního laloku a při testu kognitivních funkcí nižší činnost v ACC. Po dalším týdnu bez hraní se aktivita přiblížila zpátky k normálu. „To, co jsme zjistili, ukazuje, že hraní násilných videoher má přetrvávající vliv na fungování mozku. Při dlouhém hraní by se tento efekt mohl proměnit v trvalou změnu chování,“ vysvětluje Dr. Wang. Upozorňuje přitom, že účastníci experimentu hráli na zapůjčeném notebooku doma ve svém přirozeném prostředí, zatímco řada dřívějších studií se odehrávala na půdě laboratoře.

SLOUPEK MICHALA JOSEPHYHO

Aktuality

Paní doktorka - říkejme jí třeba Zuzana - měla za sebou velmi úspěšné studium na matematicko-fyzikální fakultě a slušnou vědeckou kariéru v jednom výzkumném ústavu, když jí v jejích čtyřiceti letech začaly selhávat ledviny. V léčení a dodržování režimu byla stejně vzorná jako v práci, což se jí dařilo, protože svůj život měla naplněný prakticky jen těmito dvěma tématy, takže velmi dlouho udržovala své ledviny v jakés takés funkci. Už tehdy ale bylo možné přesně stanovit termín, kdy se funkce ledvin zhorší natolik, že bude nutné zahájit náhradní orgánovou léčbu, tedy dialýzu. Výpočet tohoto termínu je dost jednoduchý a také dost přesný. Paní doktorce Zuzaně do osudového dne zbývalo něco kolem půl roku. S jejím ošetřujícím lékařem i vedoucím lékařem oddělení jsme se shodli na tom, že pro paní doktorku bude nejvýhodnější, zůstane-li nadále v zaměstnání, které ji baví a které je vlastně jedinou náplní jejího života. Mluvili jsme všichni tři s paní doktorkou na toto téma opakovaně, já nejméně třikrát. (Věděli jsme, že okolnosti léčby nebyly před více než dvaceti lety, kdy se příběh odehrál, mezi lidmi dostatečně známé a jenom jméno přístroje vyvolávalo představy plné hororu a hrůzy. Druhým důvodem bylo, že pacienti trávili na středisku značně dlouhý čas - dialýza trvala až osm hodin.) Měsíce ubíhaly a paní doktorku Zuzanu si zavolali na chirurgii, aby přizpůsobili cévní přístup nutný pro opakované připojování k umělé ledvině. Odtud za mnou přišla zcela zdrcená a plakala, že jí nikdo nikdy neřekl, že bude muset jít na dialýzu. Zuzana nelhala! Ona skutečně všechny nepříznivé a nežádoucí informace zatlačila hluboko do nevědomí, protože u ní zafungoval obranný mechanismus proti úzkosti, označovaný jako popření. To je v psychologii defi nováno jako nevědomý posun reality do podoby, která by člověku vyhovovala. Před více než stoletím popsal tento fenomén již Freud a setkáváme se s ním častěji, než by se zdálo. Na co nejvíce zapomínáme? Na věci, do nichž se nám nechce, které se nám nehodí. Většinou však není ztráta kontaktu se skutečností tak rozsáhlá, okolnosti jen vytěsníme a snadno si na ně vzpomeneme, když začneme trochu pátrat. Popření je mnohem hlubší, protože úzkost, kterou realita vyvolává, je nesnesitelná. Elizabeth Kübler Rossová, která v šedesátých letech minulého století začala - po dlouhém období „zbožných lží“ - pravdivě informovat pacienty o jejich zdravotním stavu, zjistila, že šest týdnů po sdělení velmi nepříznivé zprávy více než polovina pacientů prohlásila, že je nikdo se špatnou prognózou neseznámil. Strach ze smrti zcela potlačil možnost přijetí jakýchkoliv úvah o ní. Popření funguje skutečně dokonale, takže ani na detektoru lži se neprokáže opak toho, co popírající jedinec prohlašuje. Když se začaly provádět katetrizace srdce, sledovali jsme psychiku pacientů před tímto náročným a do té doby neprováděným výkonem. Na klinice jsme vyšetřili víc než dvacet nemocných; žádný z nich nepřiznal strach nebo úzkost, navzájem se povzbuzovali a hecovali. Měl jsem tehdy primitivní „lžidetektor“ registrující jen tepovou frekvenci a kožní odpor. Ten výrazně klesá při úzkosti, napětí a stresu, protože člověk se v takových situacích mírně opotí. Kontrolní otázka, za co jste se v životě nejvíce styděl, vyvolala pokles křivky téměř mimo záznam. Okolnosti spojené s katetrizací s ní naprosto nehnuly. Jediným důkazem hluboko ukryté úzkosti byla totální inverze denního rytmu vylučování stresových hormonů. Nejkurióznější případ popření jsem poznal u pacienta, který byl odvezen na břišní operaci. Během ní došlo k zástavě srdce a při pokusech o její řešení zavedením kontrapulzačního balonku ze stehenní tepny se tato ucpala a dolní končetina bya poškozena natolik, že byla nutná její amputace. Po probuzení pacient tuto skutečnost několik dní popíral a na neexistující končetinu se snažil postavit, přičemž opakovaně padal. Popření je obranou proti masivní úzkosti a při jeho neuváženém a nešetrném prorážení se úzkost může projevit až jako nezvládnutelná panika.