Zapomněl jsem na to jako na smrt aneb Popření

Paní doktorka - říkejme jí třeba Zuzana - měla za sebou velmi úspěšné studium na matematicko-fyzikální fakultě a slušnou vědeckou kariéru v jednom výzkumném ústavu, když jí v jejích čtyřiceti letech začaly selhávat ledviny. V léčení a dodržování režimu byla stejně vzorná jako v práci, což se jí dařilo, protože svůj život měla naplněný prakticky jen těmito dvěma tématy, takže velmi dlouho udržovala své ledviny v jakés takés funkci. Už tehdy ale bylo možné přesně stanovit termín, kdy se funkce ledvin zhorší natolik, že bude nutné zahájit náhradní orgánovou léčbu, tedy dialýzu. Výpočet tohoto termínu je dost jednoduchý a také dost přesný. Paní doktorce Zuzaně do osudového dne zbývalo něco kolem půl roku. S jejím ošetřujícím lékařem i vedoucím lékařem oddělení jsme se shodli na tom, že pro paní doktorku bude nejvýhodnější, zůstane-li nadále v zaměstnání, které ji baví a které je vlastně jedinou náplní jejího života. Mluvili jsme všichni tři s paní doktorkou na toto téma opakovaně, já nejméně třikrát. (Věděli jsme, že okolnosti léčby nebyly před více než dvaceti lety, kdy se příběh odehrál, mezi lidmi dostatečně známé a jenom jméno přístroje vyvolávalo představy plné hororu a hrůzy. Druhým důvodem bylo, že pacienti trávili na středisku značně dlouhý čas - dialýza trvala až osm hodin.) Měsíce ubíhaly a paní doktorku Zuzanu si zavolali na chirurgii, aby přizpůsobili cévní přístup nutný pro opakované připojování k umělé ledvině. Odtud za mnou přišla zcela zdrcená a plakala, že jí nikdo nikdy neřekl, že bude muset jít na dialýzu. Zuzana nelhala! Ona skutečně všechny nepříznivé a nežádoucí informace zatlačila hluboko do nevědomí, protože u ní zafungoval obranný mechanismus proti úzkosti, označovaný jako popření. To je v psychologii defi nováno jako nevědomý posun reality do podoby, která by člověku vyhovovala. Před více než stoletím popsal tento fenomén již Freud a setkáváme se s ním častěji, než by se zdálo. Na co nejvíce zapomínáme? Na věci, do nichž se nám nechce, které se nám nehodí. Většinou však není ztráta kontaktu se skutečností tak rozsáhlá, okolnosti jen vytěsníme a snadno si na ně vzpomeneme, když začneme trochu pátrat. Popření je mnohem hlubší, protože úzkost, kterou realita vyvolává, je nesnesitelná. Elizabeth Kübler Rossová, která v šedesátých letech minulého století začala - po dlouhém období „zbožných lží“ - pravdivě informovat pacienty o jejich zdravotním stavu, zjistila, že šest týdnů po sdělení velmi nepříznivé zprávy více než polovina pacientů prohlásila, že je nikdo se špatnou prognózou neseznámil. Strach ze smrti zcela potlačil možnost přijetí jakýchkoliv úvah o ní. Popření funguje skutečně dokonale, takže ani na detektoru lži se neprokáže opak toho, co popírající jedinec prohlašuje. Když se začaly provádět katetrizace srdce, sledovali jsme psychiku pacientů před tímto náročným a do té doby neprováděným výkonem. Na klinice jsme vyšetřili víc než dvacet nemocných; žádný z nich nepřiznal strach nebo úzkost, navzájem se povzbuzovali a hecovali. Měl jsem tehdy primitivní „lžidetektor“ registrující jen tepovou frekvenci a kožní odpor. Ten výrazně klesá při úzkosti, napětí a stresu, protože člověk se v takových situacích mírně opotí. Kontrolní otázka, za co jste se v životě nejvíce styděl, vyvolala pokles křivky téměř mimo záznam. Okolnosti spojené s katetrizací s ní naprosto nehnuly. Jediným důkazem hluboko ukryté úzkosti byla totální inverze denního rytmu vylučování stresových hormonů. Nejkurióznější případ popření jsem poznal u pacienta, který byl odvezen na břišní operaci. Během ní došlo k zástavě srdce a při pokusech o její řešení zavedením kontrapulzačního balonku ze stehenní tepny se tato ucpala a dolní končetina bya poškozena natolik, že byla nutná její amputace. Po probuzení pacient tuto skutečnost několik dní popíral a na neexistující končetinu se snažil postavit, přičemž opakovaně padal. Popření je obranou proti masivní úzkosti a při jeho neuváženém a nešetrném prorážení se úzkost může projevit až jako nezvládnutelná panika.