Online archiv

Jak se ve společnosti tolerantní vůči konzumaci alkoholu žije lidem, kteří ho nepijí? V čem je jejich život jiný? Existují nějaké aspekty, které je spojují? Na tyto a mnohé další otázky jsem se pokoušela nalézt odpově?ď v průběhu kvalitativního výzkumu realizovaného na FF UP.

Proč někteří lidé dosahující skvělých výsledků v testech IQ jsou v životě nespokojení a ani v práci nejsou zdaleka tak úspěšní jako druzí, jejichž intelekt nijak excelentní není?

Kdybychom navštívili šatnu prvotřídního světového fotbalového mužstva v prvních měsících kalendářního roku, narazili bychom s větší pravděpodobností na oslavy nějakých narozenin, než kdybychom přišli v pozdějších měsících. Znamená to, že talentovanější sportovci se rodí počátkem roku?

Co hraje v životě větší roli?

„Já žádný sukýnky a volánky nechci, já jsem kluk,“ brání se sotva čtyřletá holčička a sahá po teplácích. Chce se podobat staršímu bratrovi a zase zkouší, co si může dovolit, říkají si rodiče. Netuší, že jejich dítě, ačkoli se narodilo s ženským tělem, se bude po celý život cítit mužem. Jiní transsexuálové jsou naopak uvězněni v mužském těle, ačkoli jsou celou svou duší ženami.

Mnozí pacienti trpící chronickými nemocemi se potýkají se strachem, o kterém lidé v jejich okolí nevědí. Strach přitom nejednou akceleruje jejich obtíže a pacienti samotní ho nijak neřeší. Podle vědců z Univerzity of Georgie však existuje poměrně jednoduchý způsob, jak úroveň strachu postupně zmírňovat, a tím je sport. Ve svém systematickém přehledu vyhodnotili data ze 40 studií, kterých se účastnilo takřka 3000 osob. Pacienti, kteří byli v jednotlivých studiích vyšetřováni, trpěli širokým spektrem chronických obtíží od artrózy přes kardiovaskulární onemocnění až po psychické poruchy. V rámci výzkumu se zúčastnili pravidelných fyzických cvičení v rozmezí tří až dvanácti týdnů. O co vytrvaleji a intenzivněji (s ohledem na zdravotní stav samozřejmě) nemocní sportovali, o to intenzivněji se snižovala strachová zátěž. Pozitivní vliv sportu se ukázal nezávisle na věku a pohlaví účastníků. A nehrálo přitom roli, jaké výkonnosti v dané disciplíně dotyční dosahovali, ani to, zda trénovali spíše mírně nebo energicky. U všech chronických onemocnění s výjimkou roztroušené sklerózy se díky pohybu snižovala jak intenzita strachu, tak i depresí.

Lidé, kteří vidí v druhých jen to nejlepší, jsou podle nově publikované studie šťastnější a vyrovnaní sami se sebou. Badatelé podle britského deníku Daily Telegraph zjistili, že způsob, jakým posuzujeme druhé lidi, vypovídá především o kvalitě našeho vlastního života. Čím víc považujeme druhé za šťastné, tím víc jde vlastně jen o odraz toho, jak se sami cítíme. „Náš pohled na druhé lidi vypovídá hodně o nás samotných,“ řekl listu profesor psychologie Dustin Woods z Wake Forest University v americkém státě Severní Karolína. Badatelé požádali testovanou skupinu, aby sestavila seznam dobrých a špatných charakteristik u tří osob, které všichni dobře znali. Z hodnocení se však vědci dozvěděli daleko více o sebehodnocení testovaných, jejich duševní pohodě a postoji k druhým než o kvalitách zmíněné trojice. Výsledky studie byly zveřejněny v odborném magazínu Journal of Personality and Social Psychology. „Vidíte-li druhé pozitivně, jste sami v pohodě,“ říká profesor Woods. Zajímavé je, že také svému okolí se „pozitivní hodnotitel druhých“ jeví jako srdečný, vyrovnaný a schopný člověk. Naopak ostří kritikové vykázali při hlubším zkoumání výrazný narcismus a sociopatické sklony. „Samotný fakt, že druhé vidíte kriticky, ukazuje, že jste v nebezpečí depresí a nejrůznějších osobnostních poruch,“ tvrdí Woods. „Kdybychom přiměli lidi, aby začali vnímat své okolí kladněji, nepochybně by se to projevilo pozitivně v jejich samotném životě,“ je přesvědčen psycholog.

Nedávno mě zaujala studie The role of violent media preference in cumulative developmental risk for violence and general aggression publikována v březnu r. 2009 v prestižním odborném časopise Journal of Youth and Adolescence. Její autoři Paul Boxer, L. Rowell Huesmann, Brad J. Bushman, Maureen O’Brien a Dominic Moceri, odborníci z University of Michigan, se zde zabývají velmi aktuální a zajímavou otázkou, jakou a jak velkou roli hrají násilné mediální scény v rozvoji agresivního chování dospívajících. Cílovou skupinu výzkumu tvořilo 820 amerických dospívajících v průměrném věku 16 let. Tato skupina se skládala z 430 středoškoláků a 390 mladých delikventů umístěných v krajských a státních výchovných zařízeních. Sběr dat probíhal od roku 2005 do roku 2007 pomocí nejrůznějších metod – dotazníků, strukturovaných interview, pozorování atd. V rámci výzkumu byli dotazováni také zákonní zástupci dospívajících, jejich vychovatelé i pedagogové. Výzkum sledoval nejen vliv násilí v médiích na projevy agresivního chování u dospívajících, ale zaměřoval se také na význam tohoto rizikového faktoru v komplexu rizik predisponujících násilné agresivní chování. Autoři studie vyčítají odborné veřejnosti malý zájem o tuto problematiku a zanedbávání koncentrace pozornosti k této aktuálně ožehavé oblasti. Zvláště potom, kdy výsledky výzkumu poukazují na významnou provázanost rizikového faktoru expozice násilí v médiích s dalšími rizikovými faktory (projevy násilí v rodině, svědek násilné události atd.) a jejich kumulativnost ovlivňující projevy násilného agresivního chování. Ve světě ovládaném mediálními technologiemi, kde je těžké dekódovat sdělení, jež k člověku přicházejí, a hledání pravdy téměř nemožné, zdá se až pošetilé přehlížet rizika, která s sebou vymoženosti soudobé společnosti nesou. Orientaci v chaosu každodenního života nám pomáhá rozklíčovat naše nitro i naše okolí. Ovšem jelikož oni sami jsou nositeli onoho chaosu a vzniku mnoha rizikových faktorů, které nám stále znesnadňují cestu životem, nezbývá nám nic než tyto faktory odhalovat a snažit se je eliminovat. Média usnadňují komunikaci, spolupráci, podporují tvůrčí proces, ale také mohou odpoutávat od reálného života a tlumit kritické myšlení. Mediální sdělení jsou součástí našeho života a jejich obsah v nás zanechává částečný odraz společnosti, ve které žijeme a jejíž normy si od dětství osvojujeme. Proto není bezvýznamné a zbytečné se těmito obsahy zabývat i jejich působením na člověka. Vždyť síla médií a mediálních sdělení byla a je stále jasně patrná v totalitních a diktátorských společnostech, kde jsou média využita k propagandě, útlaku a vyhrožování. Vliv násilných agresivních obsahů mediálních sdělení na dítě, jehož kritické myšlení nedosahuje ještě stupně prudké obrany, může mít potom katastrofální důsledky na jeho sebepojetí i pojetí společnosti, do které patří. K těmto myšlenkám vede i zmíněný výzkum, který představuje jeden z význačnějších záchytných bodů v otázkách vlivu mediálního násilí na vývoj jedince.

Baron Prášil není pohádkovou postavou. Skutečně žil v letech 1720– 1797 a jmenoval se Hieronymus Karl Friedrich Freiherr von Münchhausen. Byl proslulý svou bájivou lhavostí (pseudologia fantastica) a vymyšlenými příhodami a kousky, jimiž bavil společnost. Není však o něm známo, že by cestoval od jedné nemocnice ke druhé jen proto, aby se dával vyšetřit nebo bezdůvodně operovat. Jeho jméno je přesto dáváno do souvislosti s jednou podivuhodnou psychickou poruchou, a to s předstíráním nemoci. Předstírat nemoc lze s různou mírou dovednosti a s různým cílem. Nejčastěji bývají předstírány různé bolesti, které se lékařům špatně prokazují, do moči lze přihodit špetku hroznového cukru nebo ucedit kapku krve, také únavu nemůže nikdo dost dobře změřit. Cíl bývá většinou srozumitelný: pracovní neschopnost, invalidní důchod, odklad nástupu trestu a další výhody. To je známý a běžný obraz simulace. Pro dosažení výhod se mohou lidé i poškozovat; vězni např. polykají předměty, aby se dostali do nemocnice. To ale není případ pacienta s Münchhausenovým syndromem. Ten jako by si vzal za své Tyršovo heslo: Ni zisk, ni slávu. Netouží po důchodu, nevyžaduje úlevy ani výhody spojené s rolí nemocného, chce jenom jediné: hrát tuto roli. Chce být opečovávaným pacientem, nic víc. Na rozdíl od většiny simulantů své obtíže nejen předstírá, ale příznaky si také sám vyrábí.

Na přelomu roku odvysílala ČT2 dokument o psychoterapeutce Jiřině Prekopové a její terapii pevným objetím, jež autorka doporučuje jako prostředek k obnovení lásky v rodině. Využití terapie v případě dítěte postiženého autismem, které mohli diváci sledovat, vyvolalo bouřlivé reakce.

V dospívání se sice nejviditelnější změny projevují na těle, puberta je však obdobím, jež doprovází zásadní přestavba mozku. Právě proto má chování „puberťáků“, které přivádí mnohé rodiče v lepším případě k pochybnostem o inteligenci vlastního potomka, v horším případě na pokraj zoufalství, své důvody a děti jsou v tom do značné míry „nevinně“.