Online archiv

V elektronické komunikaci poslední doby se uhnízdil fenomén pps - přeposílané soubory fotografi í, fotomontáží, citátů a hlavolamů. Mnohé jsou emočně či vztahově neutrální, jiné však míří na city a nebojí se výhrůžek a vydírání.

Kolikrát už jste to zaslechli nebo sami pronesli: „Zase jsem ani oka nezamhouřila“, „Celou noc jsem nemohl usnout.“ Subjektivní přesvědčení o tom, že jste nemohli za žádnou cenu spát a máte za sebou probdělou noc, vám nevymluví třeba ani partner, který s vámi sdílí ložnici a který dobře ví, že minimálně část noci, kdy byl pro změnu vzhůru on, jste spali spánkem spravedlivých.

... kdo nespí, tloustne?

Pro mnoho z nás je spánek něčím, o čem se nepřemýšlí, pro jiné doba, která by se dala strávit daleko zábavnějšími věcmi. Ale to je omyl - špatný nebo krátký spánek nám dokáže vydatně znepříjemnit život.

K sexuálnímu experimentování se ženami se otevřeně přiznávají nejspíš jen hrdinky románů. Přesto homosexuální aktivity heterosexuálek nejsou podle odborníků rozhodně výjimečné. Takové chování nemusí vůbec souviset se sexuální orientací, podobně jako styk s mužem z lesby neudělá heterosexuálku.

V léčbě narůstajících „civilizačních“ psychických nemocí, například depresí, jsme úspěšní. Ale stále budeme narážet na problém, že ani při nejlepší psychiatrické péči nemůže nikdo zaručit, aby se sexuální deviant nestal vedoucím dětského kroužku nebo aby psychotický pacient po propuštění nevysadil léky, konstatuje ředitel Psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích Martin Hollý.

Bude podle vás násilí ve Šluknovském výběžku dále eskalovat?

Na Slovensku je v častých a emotivních společenských diskusích o interrupcích slyšet mnoho aktivistů, avšak jen výjimečně jsou osloveni i lidé, kteří by z hlediska své profese měli k danému tématu říci nejvíc. Kde jsou hlasy psychologů? Důvody absence psychologických názorů vnímám ve dvou rovinách. První je mediální, když novináři při „vypuknutí“ potratového tématu psychology téměř neoslovují. Další je skutečnost, že odborníka v dané oblasti na Slovensku jednoduše nenajdete. Kromě několika studentů psychologie a docenta Petra Tavela (ten žije v ČR, kde dělá i ojedinělý výzkum) se této problematice výzkumně patrně nikdo nevěnuje. Na poli psychoterapie se ženám, které podstoupily interrupci a vyskytly se u nich negativní psychologické následky, mnohdy příliš pomoci nedostává. Často je při zmínce, že byly na interrupci, tato skutečnost ze strany terapeutů bagatelizovaná jako nepodstatná. V zahraničí se přitom tomuto tématu věnuje mnoho psychologů. Vedle problémů v partnerských vztazích se po interrupci objevují u žen pocity smutku, pláč, suicidální myšlenky, pokusy o sebevraždu i sebevraždy dokonané. Výjimečné nejsou ani případy zneužívání psychoaktivních látek. Největší pozornost se ve studiích a výzkumech v zahraničí (Spackhardová, Coylová, Rue) věnuje konceptu postinterrupčního syndromu (PAS). Jde o aplikaci traumatické události na situaci interrupce, jejíž následky zodpovídají diagnostickým kritériím posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Pacientky trpící PAS se například vyhýbají podnětům, které se mohou spojovat s interrupční zkušeností a vést k traumatizaci. Těmito podněty mohu být lékaři, různé zvuky (vysavač připomínající zvuk odsávačky při výkonu), rodiny s dětmi, výročí početí, předpokládaného porodu. Objevují se blashbacky, noční můry… Psychiatři, kteří se na Slovensku v praxi s těmito případy setkali, musí pacientku vést pod diagnózou PTSD. Příčina tohoto jevu je spíše politická a ideologická, neboť problematika umělého ukončení těhotenství je politicky příliš citlivá a je snaha udržovat status quo spíše než posouvat věci dopředu. A tak neustále (i přes výzkumy, které dokazují opak) se považuje za směrodatný názor APA z roku 1990, v němž Adler a kol. uvádějí, že potrat je v prvním trimestru psychologicky neškodný. Ve slovenských podmínkách se mísí vlivy angloamerického Západu, postsovětského Východu, morálního liberalismu i náboženského konzervativismu. Je nepochopitelné, že se psychologové problematice nevěnují a přenechávají všechnu iniciativu výhradně v rukou aktivistů, kteří používají spíše morální než vědecké argumenty a opakují mantry svého ideologického tábora. Prostor bez hlasu si lze vysvětlovat pohodlností či strachem z odsouzení kolegy. Nemyslím si, že ke zbavení bolestivosti a citlivosti tohoto tématu můžeme dospět mlčením, milí kolegové.

Nezadržitelně stoupající počty mrtvých na našich silnicích způsobené alkoholem, přispěly k rozhodnutí testovat při policejních dopravních kontrolách všechny řidiče na přítomnost alkoholu v dechu. Myslíte si, že jde o zbytečnou šikanu? Že by se „norma nula“ měla zmírnit, jak se o tom v posledních týdnech hovoří?