Online archiv

Vydání: 10/2004

Alkoholismus, deprese a geny

10/2004
stručněByl identifikován gen, který je pravděpodobně spojen jak s rizikem vzniku alkoholové závislosti, tak depresivních příznaků. Starší výzkumy prováděné na dvojčatech naznačovaly, že pravděpodobně existují geny, které podmiňujísoučasně alkoholismus i deprese. Tyto dvě poruchy se totiž u dvojčat vyskytují často současně. Nová studie je však prvním výzkumem prokazujícím existenci jediného genu, který stojí v pozadí obou poruch. Hlavní autor studie,Alison Goate z Washington University School of Medicine, poznamenává, že souvislost alkoholismu a depresivního onemocnění je z klinických zkušeností známa již desítky let. Studie byla publikována v zářijovém vydání časopisuHuman Molecular Genetics.

ADHD a vzdělání rodičů

10/2004
stručněPoruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (ADHD) souvisejí podle amerických vědců z Mayo Clinic s úrovní vzdělání rodičů. Studie se účastnilo 5701 dětí a rodiče byli rozděleni do skupin - s nízkou úrovní vzdělání (méně než 13let školní docházky) a s vysokou úrovní vzdělání (více než 14 let školní docházky). Autoři zjistili, že rodiče s nižším vzděláním mají častěji děti postižené ADHD. Toto riziko se týká ve větší míře chlapců než dívek.

Scientologové v primární prevenci: nepovedený vtip, nebo zlý sen?

Michal Miovský, 10/2004
Scientologové vstoupili na scénu primární prevence užívání návykových látek v momentě, kdy je širší pedagogická i psychologická veřejnost nespokojena s tím, co se s primární prevencí v naší zemi dělo. Vágní dokumenty plnébojovných slov a vyhlašování"boje proti drogám", chybějící jasná koncepce, kolektivní (ne)zodpovědnost a špatná transparentnost financování vedly u části kolegů k rezignaci. Díky nešťastně nastavenému systémuvzdělávání v primární prevenci tak nakonec nastalo i to nejhorší. Samotní pedagogové a psychologové začali mnohdy váhat nad tím, co vlastně specifická primární prevence je a co již nikoli. Jak asi na to může poté reagovatveřejnost a její zástupci, politikové? V této době přicházejí na scénu opět scientologové. Tentokráte se trefili do černého. V médiích stále zřetelněji zaznívají militantně laděné hlasy lidoveckých politiků volajících po"přitvrzení"a"boji proti drogám". Ve veřejnosti se jasně krystalizuje jádro sympatizantů se slovenským"třikrát a dost"a do toho všeho vzrůstá nervozita těch, kteří by rádi viděli, jak"ostří, správní hoši umí s těmi feťáky zatočit a ukáží společnosti ten správný směr". Místo toho sklízí česká protidrogová politika, charakterizovaná umírněným, vyváženým přístupem, úspěchy v podobě svých výsledků adočkává se zahraničních ocení. O tom všem se však česká veřejnost dozvídá jen velmi málo, zahlušena výkřiky o tom, jak se vše řítí do pekel a jak nás jedině tvrdý a nekompromisní přístup může zachránit. Sloganem své kampaně"Město bez drog"se tak scientologové přesně trefili do poptávky jedné části naší společnosti a velmi chytře zvolili i hlavní slogan, který již dává pozitivní alternativu:"Řekni NE drogám, řekni ANOživotu". A právě zde zřejmě došlo k něčemu, k čemu by v moderní společnosti docházet nemělo. Selhala média a odborné společnosti. Místo toho, aby bylo opakovaně a důsledně upozorňováno na nebezpečí, které v sobě skrývápůsobení scientologů, nastal pravý opak. Lavina mediálních zpráv, která během roku 2003 zahlcovala pravidelně monitor médií, se zdála být skutečně zlým snem. Od začátku roku se objevily desítky článků informujících o tom, jakten či onen komunální politik podporuje preventivní program scientologů a jejich"Cyklomaraton za Českou republiku bez drog 2003"atd. Vrchol všeho představuje náměstkyně primátora města Liberce i jeden se senátorů,kteří otevřeně v médiích tyto programy podpořili také. Jedno rčení říká, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. O tom, jaké"znalosti"mají"profesionálové"od scientologů v drogových programech, sestačí přesvědčit návštěvou jejich www stránek se stanoviskem k tiskovému prohlášení RVKPPP. Kromě mnoha jiných chyb a nesmyslů zde např. zjistíme, že si pletou primární prevenci se službami určenými výhradně pro závislé, kteříodmítají léčbu. Čekáme tedy, až veřejnost přijme fakt, že scientologové bez jakéhokoli adekvátního vzdělání a s programem, který odporuje drtivé většině zásad účinné a kvalitní primární prevence, budou chodit do škol a získávatdalší"klienty"pro své programy a přes ně peníze a další moc? Nechtělo se mi věřit, že to vše se děje bez zájmu kritické části novinářské obce. Sledoval jsem proto pečlivě monitor, a skutečně nic. Kromě dalších adalších měst, která chtějí být bez drog (tedy alespoň ve vyhlášeních svých politických zástupců), jsem neobjevil žádný kritický a alarmující článek vyzývající k opatrnosti a obezřetnosti před scientology a jejich"primárníprevencí". Jednou čestnou výjimkou byl Reflex. S povděkem jsem přijal, že se jeho redakce neostýchala a otiskla z mého pohledu odpovídající článek. Dumal jsem však, proč Reflex zůstal jediný. Moje první myšlenka byla, žejsou prostě novináři líní a nechce se jim běhat po ulicích a shánět a ověřovat informace o něčem, o čem bylo už napsáno mnoho, a všichni stejně vědí, o co jde, a Hubbardem a dianetikou přece nebudou zbytečně ztrácet čas. Jsemale poměrně velmi paranoidní člověk, a tak mi rychle vyskočila i alternativní myšlenka: nechodí nakonec už všichni ti novináři dávno na auditing a jen já o tom nevím?

Paměť dětí na traumatické zážitky

Jeroným Klimeš, 10/2004
Na Smíchově jsem bydlel asi dva roky, když tak jednou čekám na autobus a na zastávku přišla také má sousedka, důchodkyně. Dali jsme se do řeči a já povídám, že jsem byl se studenty v Terezíně. Ona mi řekla větu, kterou jsem v tuchvíli čekal nejméně:"Já tam nerada jezdím. Vždycky, když jedeme s autem okolo, tak si schovávám hlavu pod přední desku."Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má sousedka tam byla jako malé dítě. Dále mi vyprávělajeden příběh, který mi utkvěl v paměti. Má sousedka totiž byla v Terezíně s kamarádkou a tehdy jim bylo tak okolo 8 let. Staraly se spolu o jednu malou holčičku, které mohly být tak tři až čtyři roky, a tu učily říci německyčíslo, kterým se namísto vlastního jména musely hlásit při nástupu. Tato malinká nebyla schopna si zapamatovat dlouhou německou číslovku, a tak to do ní hustily horem dolem. Nakonec se to naučila. Na příštím nástupu stály zaseve špalíru a uličkou pochodoval nějaký dozorce. V tom nečekaně tato malá holčička vystoupila z řady, asi se chtěla pochlubit, že to číslo umí, a začala je bez vyzvání nahlas deklamovat. Nicméně tento dozorce dělal, jako by jiani neviděl. Místo toho to mrně nakopl okovanou botou do břicha a při dalším dokroku mu rozšlápl hlavu. Má sousedka říkala, že dodnes nemůže zapomenout praskot bortící se lebky své malé kamarádky. Tento hrůzný příběh jedokladem toho, že děti si dokážou pamatovat traumatické příběhy a poměrně přesně je interpretovat. Robyn Fivush z Emory University sledoval schopnost dětí rozpomenout se na zážitky při hurikánu Andrew, který v roce 1992zpustošil Floridské pobřeží. Ukázalo se, že již předškolní děti jsou schopné traumatické zážitky popsat s podivuhodnou přesností. Navíc šest let na to, tj. ve věku okolo 9-10 let, si tyto zážitky stále pamatují včetně ještěpatrných projevů stresu. Zajímavá jsou i zjištění ohledně intenzity prožitku. Ukazuje se, že nezáleží ani tak na tom, jakým stimulem byl stres vyvolán, ale především na tom, jakou intenzitu měly tyto zážitky, zda dotyčnýopravdu prožíval ohrožení života. Tato ,odpověď na dávku' (dose-response) je zatím nejlepším prediktorem vzniku patologické posttraumatické stresové poruchy (PTSD). S intenzitou stresu pochopitelně souvisí různý způsobzapamatování. Intenzivní stres působí mírnou retrográdní amnézii. Děti si vybavují méně detailů, které negativní události předcházely, než děti s mírným stresem. Naopak z průběhu katastrofy jsou jejich vzpomínky přesnější,konzistentnější a stabilnější v čase. Tyto závěry potvrzují, že vzpomínky z extrémního stresu mají mnohem více podobu zkamenělé vzpomínky, jakoby televizního záznamu, naproti tomu vzpomínky z mírného stresu jsou spíšerekonstrukcí zažitého a je mnohem jednodušší je kontaminovat a pozměnit aktuálním prožíváním. Traumatické vzpomínky mají sklon perseverovat a neustále se přehrávat v nenadálých okamžicích. Přirozenou obrannou reakcí člověkajsou pokusy toto opakování zastavit, protože při každém vyvolání jej znova zaplaví úzkost a strach. Bohužel v tomto případě je behaviorální metoda mentálního stopu naprosto neúčinná, má jen krátkodobý odkladný účinek. Mnohemúčinnější jsou paradoxní intence. Klienta povzbudíme, aby si uvědomil, že jeho nepřítelem není fakt, že daná událost se kdysi stala, ale to, že se mu neustále ve fantazii přehrává. Je tedy třeba přenést pozornost z minulosti,uvědomit si nebezpečí fantazijního přehrávání scény v současnosti a na to zaměřit plné terapeutické úsilí. Klientovi není přirozené vědomí, že v nové situaci se již bolest a utrpení nemůže opakovat, a proto je třeba zabránitnarůstajícímu stresu, který vtíravá vzpomínka vyvolává. To se dá provést řízenou samomluvou, kdy klient k sobě konejšivě promlouvá jakoby k malému dítěti:"Tak vidíš, teď už je to jen vzpomínka. Teď už ti to nemůžeublížit. Teď už to nebude bolet. Můžeš tedy zůstat klidný. Můžeš se na to dívat jako na reklamu v televizi. Dokonce si to můžeš přehrát desetkrát za sebou, a stejně ti to už nemůže ublížit."Takovou řízenou samomluvu jetřeba aplikovat v tom okamžiku, kdy se vzpomínka spontánně vynoří. Další technika, která snižuje živost vzpomínek, je mnohonásobné převyprávění. Pokud je k vyprávění povzbudíme, děti scénu popíší a zčásti znovu prožijí.Tentokrát ale v klidném a bezpečném prostředí. Toto znovuprožití scény z části přepíše původní paměťovou stopu a každé následující převyprávění pak čerpá informace nejen z původní vzpomínky, ale z i těchto průběžnýchpřevyprávění. Tímto mechanismem se ze živé vzpomínky pomalu stává řada frází, která původní zážitek pomalu odsouvá na vedlejší kolej a do zapomnění.

Jak být poslušný a jak neposlušný?

Vladimír Michal, 10/2004
Je poslušnost občanskou ctností? Nepohnula dějinami v některých případech spíše neposlušnost? Leckdy vnitřně neposlušní ukazujeme navenek mimikry poslušnosti. Takové otázky jsou smysluplné i v dnešní pluralitní společnosti.Uvažujeme-li o odpovědích, asi nám nakonec vyjde, že kritériem mravního jednání je poslušnost svědomí, nikoli poslušnost sociálním normám nebo veřejnému tlaku či obecnému povědomí. Pro naše uvažování je myslím vhodné seznámitse s Milgramovou teorií poslušnosti a"činné moci"(agency). Podle ní i člověk autonomní a nezávislý je ochoten být někdy neposlušný, i když je to proti jeho přesvědčení. Koneckonců na tom není nic tak podivného, samise občas přistihneme, že tak postupujeme snad všichni. Podle Milgrama lze rozlišovat dva druhy sociálního vědomí - jde o autonomní a zástupný stav. Vyvinuly se jako důsledek života v hierarchické skupině. Autonomním stavem serozumí stav, kdy se lidé chovají v souladu se svými postoji, hodnotami a svědomím. Opakem je stav zástupný - lidé jednají jako"zástupci"nějaké autority, přijaté a mnohdy pochybné, a to bez ohledu na své mravnízásady. Milgram soudí, že významnou funkcí tohoto potlačení svědomí je snaha předcházet možným konfliktům a hostilitě. V zástupném stavu je tedy instance svědomí potlačována. V tomto stavu lidé přestávají pociťovat odpovědnostza své činy, a to jen v daném autoritativním prostředí. Zajímavým faktem je, že po opuštění dané skupiny zase nabývají své autonomie, nemají výčitky svědomí nebo pocit ze svého selhání za své chování v autoritativněstrukturované skupině. Uspokojuje je podřizovat se, nepociťují vinu. Nicméně taková poslušnost má své meze, určené individuální mravností - ani v autoritativní skupině se nedopustí závažných poklesků. V norimberském procesunebyla obhajoba"jen jsem vykonával rozkazy"brána v potaz, protože už to bylo nad meze poslušnosti vůdců. Bohužel jen málo lidí bylo vychováváno k mravní autonomii, v tom jsme zřejmě nepokročili ani dnes. Tentouvažovaný problém, jak vás napadne, se týká zástupného stavu, nabytého deformacemi z doby komunismu. I v současnosti se v nás může tento stav vynořit, ve své kanceláři, v dílně, ve škole se mohu chovat tak, jak jsem se choval vdobách totality. Cítím nechuť zasáhnout, je-li činěno někomu bezpráví. Přesmyk ze zástupného stavu do autonomního není ani v direktivně autoritativní společnosti vzácný. Jako by autonomie byla naším přirozeným stavem, a to takéje. Rozhodneme-li se jít proti autoritě, vede to k enormní tenzi. Ta však pomine, jestliže se rozhodneme a vytrváme. Autonomní stav je jaksi základnější, více"náš", a v tom tkví i oprávněnost naděje, že se zodpovědnosti za sebe a za své bližní nemůžeme vychytračit. Naděje je i tam, kde je autorita založena na pozitivních vlastnostech, a je-li ve formální autoritativní skupině dost neformálních mezilidských vztahů. Co z tohovyplývá pro život i pro terapii, to zajisté není třeba dál rozvádět, to si může laskavý (i nelaskavý) čtenář najít sám. Problém dobře ilustrují příběhy leckterých disidentů z doby totality, nejednou byli sami v zajetí totalitníideologie i praxe, ale vymanili se (v zástupných stavech tenze vymizela) a byli autonomní a také tak jednali. To se netýká jen politických disidentů, ale všech disidentů v docela banálních mezilidských vztazích. Nejde pak jen olidskou pomoc druhému, ale i o dobré spaní na polštáři nepotlačeného hlasu svědomí.

Alkoholové"okénko"v souvislostech

Karel Nešpor, 10/2004
Alkoholové okénko je alkoholem způsobenou mezerou v paměti (amnézií) na události, jichž se člověk aktivně účastnil. Alkoholová okénka se dělí na bloková (amnézie je nepřerušená) a ostrůvkovitá (tj. útržkovitá amnézie). PodleHartzlera a Frommeho (2003) jsou bloková okénka zhruba třikrát méně častá a jsou subjektivně vnímána negativněji. K alkoholovým okénkům dochází nejčastěji po rychlém vypití většího množství alkoholu nebo při pití alkoholu nalačný žaludek. Alkoholové okénko může být známkou rozvíjející se závislosti, lze se s ním ale setkat i u lidí, kteří závislí nejsou. Výskyt okének se považuje za známku větší zranitelnosti mozku. U pacienta s alkoholovýmiokénky se předpokládá vyšší riziko rozvoje těžších poruch, jako jsou alkoholová demence nebo Korsakovova psychóza. Dlouho se nevědělo, co je příčinou alkoholových okének. Až moderní výzkum ukázal, že alkohol pronikavě zhoršujefunkci hippocampu, zejména narušuje funkci neurotransmiteru glutamátu v této oblasti. Z poklesu metabolismu v čelním laloku při ovlivnění alkoholem i z klinických pozorování vyplývá, že alkohol významně ovlivňuje i čelní lalok,tj. část mozku důležitou pro plánování, rozhodování a sebeovládání. Podíl čelního laloku na vzniku alkoholových okének však není zatím jasný. Negativní zkušenosti s alkoholem mohou, jestliže jsou náležitě zpracovány, pacientamotivovat k léčbě a abstinenci. To se potvrdilo u život ohrožujících událostí. V této práci jsme si chtěli mimo jiné ověřit, zda to lze vztáhnout na alkoholová okénka. V souboru 67 mužů ústavně léčených pro závislost naalkoholu ve věku od 22 do 63 let (průměr 41,5 let) uvedli pouze 2, že neměli okénko. Průměrný počet okének činil 17,48. 26 % respondentů uvedlo převahu okének v bloku a 64 % převážně okénka ostrůvkovitá (zbytek respondentůneodpověděl nebo byly oba typy okének zastoupeny stejně). Trvání okénka činilo v průměru 7,96 hodin, trvání nejdelšího okénka činilo v průměru 21,73 hodin. Nejdelší okénko trvalo dle jednoho respondenta neuvěřitelné 2 měsíce,tato extrémní hodnota nebyla zahrnuta do statistického zpracování. Zajímalo nás také, jak respondenti okénka vnímali. Necelých 21 % uvedlo, že jim to bylo jedno, 48 % uvedlo, že jim bylo většinou nepříjemné, a 32 % uvedlo, žejim to bylo většinou velmi nepříjemné. Další otázka se týkala toho, zda výskyt okének respondenty motivoval k léčbě nebo abstinenci. 42 % uvedlo, že ne, 34 %, že slabě, a 25 % uvedlo, že je okénka motivovala silně. Vsoučasnosti (tj. při léčbě) se uvedený poměr pronikavě změnil ve prospěch těch, které okénka v minulosti silně motivují (nemotivuje 9 %, motivuje mírně 27 %, motivuje silně 64 %). Z uvedeného vyplývá, že motivační vliv okénkamůže pronikavě zesílit vlivem léčby.

Pozitivní emoce nám chrání zdraví

Jakub Hučín, 10/2004
Emoce ovlivňují naše zdraví více, než si uvědomujeme, říká profesorka biochemie Ludmila Kameníková. Každá nemoc má i svou psychickou a duchovní příčinu. Medicína ovšem stále řeší jen tělesnou stránku onemocnění.