Online archiv

StručněV časopise American Journal of Public Health byla publikována studie, z níž vyplývá, že američtí černoši mají ve srovnání s bělochy nižší sklon začít kouřit; pokud však již kouří, je pro ně obtížnější se tohoto návyku zbavit.Studie se účastnilo celkem 240 000 Američanů. Bylo zjištěno, že asi 59 % černochů, ale jen 49 % bělochů nikdy nezačalo kouřit. S kouřením ale skoncovalo jen 15 % černochů, v bílé populaci to bylo 26 %. V průběhu studiepředstavovali kuřáci přibližně 26 % (v obou rasových skupinách). Podle autorů jsou nejpravděpodobnější příčinou rozdílné četnosti osob, které s kouřením skončí, ekonomické a sociální faktory.

Příspěvek P. Procházky ("Uvědomují si klienti svá práva?", Psychologie dnes 9/2004, str. 8) je vzorovým příkladem rizika, které s sebou přinese právo pacientů (klientů) volně prohlížet (a příp. i fotografovat)dokumenty, které o práci s nimi psycholog vede. Jde především o psychodiagnostiku, kde budou, obávám se, reakce velice podobné zveřejněnému dopisu. Mnozí klienti nebudou diagnostické závěry vnímat (když se jim nebudou líbit)jako odborný materiál, ale jako osobní útok na sebe či své blízké, jako nepřátelský kádrový posudek, proti kterému je nutno bojovat. A to, jak ukazuje článek P. Procházky, třeba ironií (viz"všemocný a vševědoucí psychologs rentgenovýma očima"), osočováním (např. z neslušného chování), demagogickým bojem za práva, která klientům nikdo neupírá (např. za právo"něco říkat a něco si myslet"), ale mohou to být i stresující a nekonečnátrestní řízení a soudní pře. Nevýhodou psychologie je zde mj. to, že pracuje s termíny, které se používají i v běžném jazyce, a proto se mnohý laik mylně domnívá, že jsou totožné s jeho pojetím. Naproti tomu zase řada původněodborných termínů časem"zlidověla"a dostala zcela jiný, nezřídka pejorativní obsah (hysterie, psychopatie aj.). Patrně i z těchto důvodů je odborná terminologie opouští a vytváří pojmy"neutrální", kterése ale časem dostanou do stejné pozice (např. od hysterika k histrionovi není zase tak daleko atp.). Podráždění ale mohou u laika vyvolat i cizí odborné termíny (jako např. hostilita v uvedeném příspěvku), u nichž lze sicenajít ve slovníku jejich překlad, ale ne obsah. Pro neinformovaného čtenáře tak mohou být psychodiagnostické závěry v"surovém stavu"šokující; zvláště když budou odporovat obrazu, který si o sobě a svých blízkýchudělal. Paradigma, které zmiňuje pisatel ("neškodit"a"pozitivní diagnóza"), totiž musí ustoupit paradigmatu"objektivní diagnózy". A její formulace, struktura a rozsah se ovšem liší dle účelu,pro který byla provedena. Jinak budou vypadat závěry psychologického vyšetření určené zaměstnavateli, který si chce vybrat mezi novými uchazeči a dosavadními pracovníky ty nejlepší. Jinak bude formulovaná, strukturovaná adlouhá diagnostika určená lékaři, učiteli, příp. psychoterapeutovi. A jinak sdělím a vysvětlím závěry vyšetření samotnému klientovi. Takže, bude-li mít pacient (klient) právo nahlížet do všech písemností (a časem jistě bude),může snadno objevit údaje, které budou pro něj na první pohled zraňující. Ideální by samozřejmě bylo, aby se nejprve zamyslel, zda v nich není kus pravdy, potom aby hledal vysvětlení, a teprve až na závěr příp."odvetná"opatření. Psycholog se samozřejmě může mýlit, a tedy být i neobjektivní, ale neměl by být chápán jako nepřítel, s nímž je třeba bojovat a umlčet ho. Lze přece jednoduše požádat o vyšetření revizní. Takideálně ale řada lidí určitě postupovat nebude; bohužel. Z toho, co jsem napsal, je jasné, že nechci obhajovat z kontextu vytržené věty napadeného psychologického vyšetření, příp. je zatracovat; vím toho o nich příliš málo.Chtěl jsem jen upozornit na to, co nás zřejmě v nejbližší době očekává. Co s tím?

Nedochvilnost. Damoklův meč visící nad všemi schůzkami. Dorazit do chvíle setkání. Většině se to daří celkem bez problémů, ale existuje i určitá skupina lidí, pro které je dochvilnost jen nedosažitelným snem. Jak je to možné?Jak to, že pro některé je to samozřejmost a jiní prostě nejsou schopni přijít včas za žádných okolností? Copak jim opravdu nezáleží na času druhých lidí? Vždyť v současné době je čas jeden z nejcennějších statků, čas jsoupeníze! Hodnotu času objevili již i tvůrci televizních reklam, a tito lidé ji i přesto stále dokáží ignorovat? Proč? I my jsme si takové otázky kladly (a přiznáváme, že často byly kladeny nám), proto jsme se rozhodly provést natoto vědecky dosud téměř nedotčené téma výzkum, o jehož výsledky bychom se s vámi nyní rády podělily. Výzkum byl proveden na 137 českých a slovenských studentech starších osmnácti let, studujících v Česku obory různého zaměření(všeobecné, humanitní, technické, přírodovědné a umělecké). Nedochvilnost jsme pro jeho účel definovaly jako spíše trvalou vlastnost osobnosti, která se manifestuje ve většině situací, kdy je na jedince kladen požadavekdodržení nějakého termínu, kterému tento jedinec (ač by rád) není schopen dostát. Studentům jsme předložily rozsáhlý dotazník, jehož součástí byly otázky týkající se emočního prožívání situace pozdního příchodu, otázkyzkoumající míru nedochvilnosti respondenta a její pravděpodobné příčiny a Eysenckův osobnostní dotazník. Přestože se nejprve dle výpovědí respondentů zdálo, že v emočním prožívání situace pozdního příchodu se dochvilní jedincineliší od nedochvilných - všichni pociťují napětí a nepříjemný pocit, při zpoždění se cítí trapně a snaží se nalézt vhodnou omluvu - poukázala statistická analýza získaných dat na významný rozdíl mezi oběma skupinami, kterýdává jejich výpovědím zcela nový rozměr. Nedochvilní jedinci mají sklon nerespektovat sociální normy a stanovovat si svá vlastní pravidla, dochvilnost považují za mnohem méně důležitou a na vrcholu jejich hodnotového žebříčkustojí jiné proměnné, podle kterých vztah s druhým hodnotí. Požadavek včasného příchodu je pro ně tudíž pouze jakousi společenskou formalitou, nikoliv zvnitřněným imperativem. Toto zjištění tak zásadně mění interpretaci oněchnepříjemných pocitů z pozdního příchodu. Zatímco dochvilní jedinci vnímají situaci jako určité znevážení vlastní osoby a celého vztahu, u nedochvilných jedinců většina negativních pocitů pramení hlavně z vědomí nelibosti, kteréjejich chování u druhých vyvolává. Také z tohoto důvodu nedochvilným většinou nedělá veliké obtíže, když jsou v roli čekajících oni sami. Samotnou příčinou nedochvilnosti je tedy především přesvědčení jedince, že"přinejhorším si může dovolit přijít pozdě, protože to druhá strana pochopí". Tím je možné vysvětlit, proč na pracovní schůzky chodí i chroničtí nedochvilní většinou včas. Tento postoj (může být i nevědomý) zásadně ovlivňujecelý proces přípravy a příchodu na schůzku (zahrnující odhad potřebného času pro přípravu, volbu časové rezervy i přípravu samotnou). Jak náš výzkum potvrdil, nedochvilní jedinci opravdu více riskují zpoždění již při volběčasové rezervy, nejsou schopni sestavit si přiměřený časový plán (a následně jej dodržet) a málokdy pociťují nutnost spěchat. Tímto náš článek končí. Snad se nám podařilo alespoň lehce poodhalit roušku tajemství fenoménuzvaného nedochvilnost. Možná vám vzpomínka na něj pomůže překonat čas, kdy budete vystaveni nedochvilnosti vašich blízkých. Možná, že si právě teď jeho čtením krátíte čekání... Ať tak či onak, doufáme, že přispěl k minimalizacinepříjemných pocitů a k porozumění těm, kteří vám je působí, ba dokonce k odpuštění, že nechápou, jak je váš čas drahý. My to víme, a proto děkujeme, že jste ho věnovali právě tomuto článku.

V průběhu února až dubna 2004 proběhl na 37 základních školách výzkum realizovaný občanským sdružením AISIS zaměřený na atmosféru a spolupráci učitelů, žáků a rodin. Vedle dotazníků pro žáky a učitele byly hodnoceny třiaktivity, ve kterých byla zjišťována úroveň kooperace a komunikace mezi žáky. Výzkum byl zaměřen na žáky 8. ročníků a všechny učitele školy, celkem se výzkumu zúčastnilo 887 žáků a 572 učitelů ze škol, které se zapojily doprojektu Dokážu to, zaměřeného právě na rozvoj osobnostních a sociálních dovedností žáků. Dále uvádíme některé závěry šetření.Výpovědi o spolupráci školy s rodiči získané z rodičovských dotazníků jsou poněkud kontroverzní. Učitelé v drtivé většině uvádějí, že každý rodič je tázán na vlastní názor (který je brán v úvahu) ve všem, co se týká jehodítěte (88 %) a že jsou rodiče tázáni na názory týkající se práce školy a pravidel jejího fungování (70 %). Zároveň polovina učitelů soudí, že se rodiče aktivně účastní školních akcí (54 %).Většina učitelů (86 %) však uvádí, žerodiče navštěvují školu zpravidla jen u příležitosti třídních schůzek nebo na přímou výzvu učitele a pouze 39 % učitelů uvedlo, že se rodiče podílejí na vytváření pravidel školy.Na otázku, jak by spolupráce s rodiči měla vypadat v ideálním případě, učitelé odpovídali, že by bylo dobré, kdyby se rodiče účastnili školních akcí (94 %), a že by měli žádat rodiče o rady ve všech záležitostechtýkajících se jejich dětí (94 %). Poněkud menší procento učitelů (74 %) se domnívá, že by se rodiče měli podílet na utváření školních pravidel.Spolupráce mezi učiteli není na sledovaných školách zcela běžnou záležitostí a učitelé se o ní vyjadřují částečně protikladně. 41 % učitelů uvedlo, že spolu učitelé při plánování výuky a při její realizaci nespolupracují.53 % učitelů naopak soudí, že je obvyklé, že se učitelé na jejich škole vzájemně navštěvují v hodinách a hovoří spolu o výuce a výukových metodách. 80 % učitelů uvedlo, že ve škole pořádají akce a projekty, které vedou kespolupráci žáků a učitelů různých tříd.Klima školy hodnotí učitelé na sledovaných školách velmi pozitivně. Více než 90 % učitelů uvedlo, že mezi učiteli ve škole i mezi učiteli a vedením školy panuje respekt a dobré vzájemné vztahy, že mají naprostou důvěru kesvým kolegům a mohou se na ně obracet s problémy týkajícími se pedagogických záležitostí. Jen o málo menší procento učitelů uvedlo, že má naprostou důvěru k vedení školy (83 %) a že považuje pedagogický sbor za dobrý tým (86%). Stejné procento učitelů se domnívá, že respekt ve škole panuje i mezi žáky a učiteli.Vztahy mezi žáky a učiteli jsou žáky ve sledovaných školách vnímány spíše pozitivně. S tvrzením"naši učitelé na každém z nás najdou něco dobrého"vyjádřila souhlas drtivá většina dotázaných žáků (80 %). 77 %žáků uvedlo, že jim většina učitelů dává příležitost, aby vyjádřili své názory, a 76 % žáků soudí, že vychází dobře s většinou učitelů. 73 % žáků je dále přesvědčeno o tom, že budou-li potřebovat pomoc, jejich učitelé jim jiposkytnou, a že s nimi učitelé jednají fér. O tom, že učitelům na žácích opravdu záleží, je přesvědčeno 71 % žáků. 69 % žáků soudí, že většina učitelů naslouchá tomu, co jim žáci sdělují.Ve sledovaných školách panují mezi žáky relativně dobré vztahy. 80 % žáků uvedlo, že se mezi spolužáky ve třídě cítí příjemně a uvolněně, 70 % si myslí, že žáci mohou otevřeně říci, co si myslí. Pouze polovina žáků však mápocit, že si žáci vzájemně pomáhají s řešením problémů a že se spolužáci ve třídě vzájemně respektují.S násilím mezi žáky se žáci ve sledovaných školách nesetkávají příliš často, nicméně nelze říci, že by se na školách vůbec nevyskytovalo. 29 % žáků uvedlo, že byli v poslední svědky toho, jak byl v jejich třídě někdošikanován jiným žákem, 28 % bylo vloni svědky toho, jak byl v jejich třídě někdo napaden nebo zraněn jiným žákem. 57 % žáků uvedlo, že v jejich třídě bylo někomu v posledních dvou letech něco ukradeno.

Lidé se do ordinace sexuologa nehrnou. Přitom dlouhodobé neshody v sexu mohou být prvním krokem ke konci partnerského vztahu, říká sexuoložka a terapeutka Hanka Fifková. Naštěstí se tabu kolem lidské sexuality daří postupně odstraňovat.