Online archiv

Už jste někdy viděli maminku v parku, která při krmení své ratolesti do široka rozevírá a zavírá ústa a napodobuje tak své dítko? Trapné? Účinné! „Opičením“ vzniká automaticky pocit vzájemné důvěry a niterné blízkosti… Lze tedy komunikační strategií založenou na přizpůsobení se chování druhého docílit úspěchu? V takzvané laboratoři nevědomí na nizozemské univerzitě Nimwegen provedl psycholog Rick van Baaren zajímavé objevy týkající se významu napodobování v lidském životě. Psycholog pozval pokusné osoby k běžnému rozhovoru, přičemž se pokoušel pokud možno nenápadně imitovat jejich chování. Kopíroval způsob posedu na židli, způsob pohybu nohou a rukou, tempo řeči atd. Po několika minutách nechal záměrně spadnout několik tužek na zem. U pohovorů, v nichž řeč těla zúčastněných zrcadlena nebyla, pomohl psychologovi sbírat propisky jen každý třetí. U skupiny, jejíž chování bylo imitováno, se však kvóta připravenosti pomoci zvýšila na 100 %. Jednoduše řečeno se sbíráním pomohl doslova každý imitovaný. Vysvětlením se zdá být evoluční vývoj, při kterém se nám jaksi nevědomě zafixovalo, že v situaci, kdy nás někdo imituje, nejsme ohroženi, a cítíme se tudíž druhému blíže. Může člověk z této „strategie chameleona“ profitovat například v roli číšníka? Rick van Baaren se pokusil otestovat funkčnost své teorie v praktické situaci. Se zrcadlením v restauraci nastal problém. Host obvykle sedí na pohodlné židli, zatímco číšník stojí, a navíc drží v ruce tužku a papír. Proto poradil psycholog svým svěřencům strategii, která tentokrát zaútočila na jiný smyslový orgán: Úkol zněl prostě zopakovat pokud možno přesně to, co řekl host. Tedy žádné „ano, zajisté, za momentík“, nýbrž celou objednávku zopakovat jako papoušek. Výsledek byl ohromující. Číšníci používající tuto jednoduchou techniku vydělali na spropitném o celých 68 procent více než doposud! Americký psycholog William Maddux provedl další zajímavý test, potvrzující tentýž jev. Skupinu studentů ekonomie poslal na fiktivní jednání o koupi benzínové stanice. Minimální požadavek prodávajícího ležel vysoko nad maximální nabídkou zájemce. V praxi tedy bezvýchodná situace. Polovina studentů dostala za úkol vědomě napodobovat chování prodávajícího. Výsledky byly fascinující. Celých 67 procent jednání takto instruovaných studentů vedlo ke konsensu, oproti pouhým 12 procentům u těch, kteří strategii „chameleon“ nepoužili.

Kdo není schopen převzít odpovědnost za svoje slova a činy, nikdy nedospěl, říká Eliška Hašková Coolidge, Češka, která pracovala 28 let v Bílém domě ve službách pěti amerických prezidentů. Náš „politický píseček“ se podle ní dvacet let po sametové revoluci hemží dětmi, které křičí, pokud hned nedostanou to, co chtějí.

/ Sloupek terezy boehmové /

Když jsem si v říjnové Psychologii dnes přečetla otázku: Řešíte také generační spory?, nejprve mě napadlo – ne. Pak jsem uvažovala o svých vztazích s blízkými. Celý život jsem žila s rodiči a docela dobře s nimi vycházela. Před dvěmi roky můj otec zemřel. Nyní žiji jen s maminkou a rozumíme si výborně. Přesto jsem si uvědomila, že občas řeším neshody se svou 14letou neteří. Její chování a mluva se mi nelíbí, a tak ji občas svými slovy usměrňuji. Má i světlé chvilky a hezky mluví se mnou i dalšími členy rodiny. Všichni se těšíme, že brzy „vyroste“ a už nebudeme muset řešit odmlouvání a její výstřednosti v chování. Při pročítání celého článku Lucie Hrdličkové, která se narodila o dva roky později než já, jsem narazila na zajímavou pasáž. Pod titulkem Zdroje mezigeneračních konfliktů jsem si mimo jiné přečetla: „Komunista s pravičákem či ateista s jehovistou pod jednou střechou, je opravdu výbušná konstelace.“ Udivilo mě to. Jakoby autorka házela všechny do jednoho pytle. Copak různorodá politická orientace nebo rozdílné náboženství musí nutně vyvolávat mezigenerační konflikty? Podle mého názoru – rozhodně ne vždy. Léta pracuji s různými lidmi a mluvívám s nimi i o jejich vztazích s rodinnými příslušníky. Je jisté, že ne všude panuje pohoda a soulad, ale většinou jsem se setkávala i se snahou domluvit se. Pokud jsou zástupci generací tolerantní, není proč vyhrocovat situace jen kvůli rozdílnosti názorů. Ať už je to člen nějaké politické strany nebo zastánce jejich ideálů či jakýkoli věřící (mimochodem autorka použila člena náboženské společnosti Svědků Jehovových) nebo nevěřící. Vždy má každý možnost dát tomu druhému prostor a nepouštět se na tenký led. Ano, občas se vyskytnou situace, kdy jsou názory generací diametrálně odlišné, ale za výbušnou konstelaci bych je, v tomto případě, neoznačovala. Jedno přísloví říká: Pokud se chce, všechno jde. A opravdu, záleží na každém samém, jestli se chce s osobou z mladší či starší generace domluvit…

„Nadace Naše dítě usiluje od svého vzniku v r. 1993 o pomoc ohroženým a týraným dětem. Nově chceme klást větší důraz též na prevenci sociálně-patologických jevů, protože jsme přesvědčeni, že právě prevencí lze pro dobro dětí udělat nejvíc. Zároveň si uvědomujeme, že pro dítě je nejlepší ochranou dobré rodičovské zázemí a správné vedení bez jakýchkoli násilných prvků ve výchově. Proto od ledna 2010 zahajujeme novou řadu interaktivních seminářů zaměřených na tzv. pozitivní rodičovství, při nichž chceme spolupracovat s renomovanými odborníky,“ sdělila ředitelka Nadace Naše dítě ing. Zuzana Baudyšová. Cílem seminářů je zahájení systematické osvěty na celospolečenské úrovni za spolupráce médií, upozornění na hlavní principy pozitivního rodičovství, propojení poznatků odborných výzkumů s každodenní praxí a otevření diskuse směřující k dalšímu hledání a uplatňování toho, čeho se dětem nedostává a co by povzbudilo jejich optimální vývoj. Semináře chtějí přispět k tomu, aby rodičovství budoucnosti bylo v daleko širší míře vnímáno jako důležitá, odpovědná a svým způsobem kvalifikovaná činnost, jejímž výsledkem jsou dospělé osobnosti schopné prosociálního chování, přispívající k prosperitě a obnově společnosti, a zároveň také aspoň trochu osobně šťastné.

Máme se dvacet let po sametové revoluci bát návratu totality?

Mezilidské vztahy jsou pro mě něčím naprosto jedinečným a obohacujícím, zejména ty oboustranně pozitivně laděné. Bohužel do mezilidských vztahů naprosto neúprosně a často netaktně proniká technika, bez které to nejde, ale… Nic se nemá přehánět. Telekomunikační technologie patří mezi mladé disciplíny, které za krátkou dobu dokázaly ovládnout životy téměř všech lidí (mě samozřejmě nevyjímaje). Pro zaměstnavatele je velmi důležité spojení se zaměstnancem, pracovním partnerem či klientem. V krizových situacích, jako je autonehoda, havárie, úraz, je mobilní telefon důležitým mostem k pomoci. Mnohdy si řada lidí nedovede představit, jak by bez něj takové situace řešila. Přitom mobilní telefony tady nejsou dlouho a krizové situace ano… Jak to řešili naši rodiče či prarodiče? Otázka, na kterou si dnes řada lidí neumí odpovědět. Zavedení mobilních telefonů mezi širší veřejnost znamenalo vznik nových vzorců chování, nových způsobů navazování a rozvazování mezilidských vztahů, které mají svůj rámec ohraničen například tolerantností, slušností, neslušností, sobectvím. Lidé jakoby mávnutím kouzelného proutku začali zapomínat na určitá pravidla slušného chování a neuvědomují si, že v nesprávně zvolenou dobu mohou svým telefonováním někoho rušit. Řada lidí považuje mobilní telefon za něco na výsost soukromého. Poskytnout někomu číslo svého mobilního telefonu je pro tyto jedince překročením hranice intimity. Jsou však jiní lidé (těch je daleko více), kteří komunikují „mobilně“ všude bez ohledu na své okolí. Všechny tyto parametry vedou zpětně i k různým zákonným úpravám, vyhláškám a normám o užívání mobilních telefonů. Ale s kým vlastně udržujeme vztah? S telefonem, nebo s člověkem? Často mě napadá tahle otázka při pohledu na ty davy telefonujících na ulici či v autech. Opravdu musíme všichni někomu stále volat, posílat textové a obrázkové zprávy a tak si rychle potvrzovat, že již v tak uspěchané době jsme pro někoho nezbytní? Důvody, proč si koupit mobilní telefon, jsou různé, od těch ryze praktických a racionálních až po ty, které člověku napomáhají odstranit jeho pocity osamělosti. Stejně jako nelze opomenout sociální tlak okolí. Jedná se o nepřímé sociální donucení, především o nápodobu chování ostatních členů sociální skupiny. Zvláštní typ motivace k zakoupení mobilního telefonu svým blízkým je mít své okolí pod kontrolou. Mobilní telefon se dá přirovnat k maličké kamerce, kterou můžeme zkusit i u svého protějšku zapnout, kdy se nám chce. Je to možnost, jak prověřovat lidi v každé chvíli. Dává to mnoha jedincům pocit, že mohou kontrolovat život dalším lidem. Pro starší školáky může znamenat taková kontrola rodičů jednu z příčin lhaní a dalších negativních vzorců chování. Mobilní komunikace zavedla i nové způsoby vyjadřování mezilidských vztahů. Patří sem vypnutí si mobilního telefonu, když čekám hovor od známé osoby, úmyslné zavěšení hovoru, prozvánění druhého, aby zpětně zavolal, půjčení telefonu, psaní textových zpráv např. na dobrou noc. Mobilní telefon změnil mnoho představ o lidském jednání, prožívání a chování. Kvůli němu přišla řada lidí o své soukromí (někdo i rád), lidé se hůře domlouvají na konkrétních setkáních a dalších záležitostech (vždy jde vše změnit na poslední chvíli mobilním telefonem), jde poměrně rychle najít a lokalizovat určitého jedince, někdy i odposlouchávat, lhát, podezřívat, přetvařovat se atd. Velkým dilematem je otázka, co upřednostnit, když s někým jedinec hovoří a najednou se ozve mobilní telefon… Vyjádření citů a potřeba shledání s blízkou osobou se stává kvůli mobilnímu telefonu velmi všední, neboť lidé jsou k zastižení pořád, z mezilidských vztahů se vytrácí kouzlo náhody a nepředvídatelných událostí. Textové zprávy, které jsou doménou mladých lidí, poskytují možnost vyjádřit vlastní názor v poněkud méně decentní podobě a nejednou také slouží k vyjádření citů – SMS zprávou lze pozvat někoho na rande či se zbavit partnera. Řada lidí nejen dává okázale najevo, že tento přístroj (pokud možno nejmodernější variantu) vlastní, je i velmi nervózní, když někdo celý den nezavolá, když nemají signál atd. Mobilní telefon se stává z prosté zprostředkovatelny informačních pramenů jakousi náhražkou za normální komunikaci „tváří v tvář“. Mnozí díky němu získávají pocit nenahraditelnosti: jsou stále na příjmu, nic se bez nich neobejde – a to je zase docela snadný krok k workoholismu. Mobilní telefony přinášejí svobodu veskrze relativní – jedinec nemusí být stále na jednom místě, aby mohl komunikovat, ale na druhé straně musí komunikovat téměř všude.

Určitá témata kolem opatrovnictví bývají opomíjena – v praxi i v publikacích autorů, kteří se touto problematikou zabývají.

Postižení lidé nejsou asexuálními bytostmi, a poskytovatelé služeb by měli dokázat udržet rovnováhu mezi ochranou a bezpečím svých klientů a zachováním jejich práva na zdravý sexuální život. Klíčem je sexuální výchova.