Online archiv

Vydání: 4/2011

Pohybem proti strachu

4/2011
Mnozí pacienti trpící chronickými nemocemi se potýkají se strachem, o kterém lidé v jejich okolí nevědí. Strach přitom nejednou akceleruje jejich obtíže a pacienti samotní ho nijak neřeší. Podle vědců z Univerzity of Georgie však existuje poměrně jednoduchý způsob, jak úroveň strachu postupně zmírňovat, a tím je sport. Ve svém systematickém přehledu vyhodnotili data ze 40 studií, kterých se účastnilo takřka 3000 osob. Pacienti, kteří byli v jednotlivých studiích vyšetřováni, trpěli širokým spektrem chronických obtíží od artrózy přes kardiovaskulární onemocnění až po psychické poruchy. V rámci výzkumu se zúčastnili pravidelných fyzických cvičení v rozmezí tří až dvanácti týdnů. O co vytrvaleji a intenzivněji (s ohledem na zdravotní stav samozřejmě) nemocní sportovali, o to intenzivněji se snižovala strachová zátěž. Pozitivní vliv sportu se ukázal nezávisle na věku a pohlaví účastníků. A nehrálo přitom roli, jaké výkonnosti v dané disciplíně dotyční dosahovali, ani to, zda trénovali spíše mírně nebo energicky. U všech chronických onemocnění s výjimkou roztroušené sklerózy se díky pohybu snižovala jak intenzita strachu, tak i depresí.

Podle sebe soudím tebe – nyní vědecky ověřeno

4/2011
Lidé, kteří vidí v druhých jen to nejlepší, jsou podle nově publikované studie šťastnější a vyrovnaní sami se sebou. Badatelé podle britského deníku Daily Telegraph zjistili, že způsob, jakým posuzujeme druhé lidi, vypovídá především o kvalitě našeho vlastního života. Čím víc považujeme druhé za šťastné, tím víc jde vlastně jen o odraz toho, jak se sami cítíme. „Náš pohled na druhé lidi vypovídá hodně o nás samotných,“ řekl listu profesor psychologie Dustin Woods z Wake Forest University v americkém státě Severní Karolína. Badatelé požádali testovanou skupinu, aby sestavila seznam dobrých a špatných charakteristik u tří osob, které všichni dobře znali. Z hodnocení se však vědci dozvěděli daleko více o sebehodnocení testovaných, jejich duševní pohodě a postoji k druhým než o kvalitách zmíněné trojice. Výsledky studie byly zveřejněny v odborném magazínu Journal of Personality and Social Psychology. „Vidíte-li druhé pozitivně, jste sami v pohodě,“ říká profesor Woods. Zajímavé je, že také svému okolí se „pozitivní hodnotitel druhých“ jeví jako srdečný, vyrovnaný a schopný člověk. Naopak ostří kritikové vykázali při hlubším zkoumání výrazný narcismus a sociopatické sklony. „Samotný fakt, že druhé vidíte kriticky, ukazuje, že jste v nebezpečí depresí a nejrůznějších osobnostních poruch,“ tvrdí Woods. „Kdybychom přiměli lidi, aby začali vnímat své okolí kladněji, nepochybně by se to projevilo pozitivně v jejich samotném životě,“ je přesvědčen psycholog.

Ženy potřebují jiná antidepresiva než muži

4/2011

Sloupek MAXE KAŠPARŮ

MAX KAŠPARŮ, 4/2011
Olovnice a vodováha

Nepodceňujme násilí v médiích!

Jana Rozsypalová, 4/2011
Nedávno mě zaujala studie The role of violent media preference in cumulative developmental risk for violence and general aggression publikována v březnu r. 2009 v prestižním odborném časopise Journal of Youth and Adolescence. Její autoři Paul Boxer, L. Rowell Huesmann, Brad J. Bushman, Maureen O’Brien a Dominic Moceri, odborníci z University of Michigan, se zde zabývají velmi aktuální a zajímavou otázkou, jakou a jak velkou roli hrají násilné mediální scény v rozvoji agresivního chování dospívajících. Cílovou skupinu výzkumu tvořilo 820 amerických dospívajících v průměrném věku 16 let. Tato skupina se skládala z 430 středoškoláků a 390 mladých delikventů umístěných v krajských a státních výchovných zařízeních. Sběr dat probíhal od roku 2005 do roku 2007 pomocí nejrůznějších metod – dotazníků, strukturovaných interview, pozorování atd. V rámci výzkumu byli dotazováni také zákonní zástupci dospívajících, jejich vychovatelé i pedagogové. Výzkum sledoval nejen vliv násilí v médiích na projevy agresivního chování u dospívajících, ale zaměřoval se také na význam tohoto rizikového faktoru v komplexu rizik predisponujících násilné agresivní chování. Autoři studie vyčítají odborné veřejnosti malý zájem o tuto problematiku a zanedbávání koncentrace pozornosti k této aktuálně ožehavé oblasti. Zvláště potom, kdy výsledky výzkumu poukazují na významnou provázanost rizikového faktoru expozice násilí v médiích s dalšími rizikovými faktory (projevy násilí v rodině, svědek násilné události atd.) a jejich kumulativnost ovlivňující projevy násilného agresivního chování. Ve světě ovládaném mediálními technologiemi, kde je těžké dekódovat sdělení, jež k člověku přicházejí, a hledání pravdy téměř nemožné, zdá se až pošetilé přehlížet rizika, která s sebou vymoženosti soudobé společnosti nesou. Orientaci v chaosu každodenního života nám pomáhá rozklíčovat naše nitro i naše okolí. Ovšem jelikož oni sami jsou nositeli onoho chaosu a vzniku mnoha rizikových faktorů, které nám stále znesnadňují cestu životem, nezbývá nám nic než tyto faktory odhalovat a snažit se je eliminovat. Média usnadňují komunikaci, spolupráci, podporují tvůrčí proces, ale také mohou odpoutávat od reálného života a tlumit kritické myšlení. Mediální sdělení jsou součástí našeho života a jejich obsah v nás zanechává částečný odraz společnosti, ve které žijeme a jejíž normy si od dětství osvojujeme. Proto není bezvýznamné a zbytečné se těmito obsahy zabývat i jejich působením na člověka. Vždyť síla médií a mediálních sdělení byla a je stále jasně patrná v totalitních a diktátorských společnostech, kde jsou média využita k propagandě, útlaku a vyhrožování. Vliv násilných agresivních obsahů mediálních sdělení na dítě, jehož kritické myšlení nedosahuje ještě stupně prudké obrany, může mít potom katastrofální důsledky na jeho sebepojetí i pojetí společnosti, do které patří. K těmto myšlenkám vede i zmíněný výzkum, který představuje jeden z význačnějších záchytných bodů v otázkách vlivu mediálního násilí na vývoj jedince.

Čtenářská soutěž

4/2011

Pokuty pro soudní znalce? V pořádku! (PD 2/2011)

4/2011
Zcela souhlasím s názory a vyjádřeními kolegy dr. Netíka. Je jasné, že je opravdu těžké dokazovat, že nějaký znalec chtěl někoho záměrně poškodit anebo naopak ho zvýhodnit. Jen si vzpomínám ještě na JUDr. Motejla, když navrhoval zřídit skupinu soudních znalců, kteří by dělali kontraposudky, tj. víceméně kontrolovali špatné znalecké posudky. Přimlouval bych se za podobnou skupinu erudovaných znalců a těm, kteří by udělali neprofesionální a špatný posudek, by měla opravdu hrozit nějaká sankce. Znalec by měl být na určité profesionální výši a musí si plně ručit za svůj posudek, který zároveň musí být zcela nestranný – a to opravdu v praxi lze dodržet.

Společně v práci i v ložnici (PD 2/2011)

4/2011
Pravidelně vás čtu. Nejenom že máte zajímavá témata, ale i grafickou úpravu, kterou tvoří převážně fotografie. Někdy fotografie hovoří o tématu víc jak psané slovo. To se právě podařilo v únorovém čísle k tématu Kariéra – společně v práci i v ložnici. Fotografie je pojednána přinejmenším dvouplánově ve své kompozici, kterou dramaticky dělí deska notebooku. V horní části je výrazový portrét ženy a muže. Žena typologicky vyzrálejší, hledí do obrazovky uváženě – nadhledově. Muž exaltovaně se zaujetím. V druhé polovině kompozice trčí ženská noha „okovaná“ špičatou botou proti fotografickému objektivu (světu). Zde je už cítit druhý plán fotografické výpovědi, který směřuje k filozofickému vyústění. Mužský a ženský princip v nastavení života a světa – jeho skutečnosti. Notebook umístěný v klíně ženina těla demonstruje střed světa, ze kterého je „výkop“ feministické dominanty v symbolu pohybu její nohy. Mužský fenomén principu s obavou sleduje ženské počínání (principu) „v internetovém – virtuálním světě “, který se svým raciem stvořil. Pouze divák fotografie zaznamenává, že ženský důvtip právě ve svém principu je ukrytý v její tělesnosti (nohy) – respektive v jejím klíně, který je bohužel středem veškerého života potažmo i světa… Možná to bylo náhodné, naaranžované. Možná to byl záměrný výběr, ale každopádně mě to navedlo k tomuto přemýšlení. Děkuji.

Mimo zónu pohodlí

Daniela Kramulová, 4/2011