Online archiv

V kabelové televizi HBO právě běží seriál popisující průběh psychoterapeutických sezení. V Izraeli, kde vznikl, i v USA, které ho defi nitivně proslavily, měl značný úspěch. Velký podíl na úpravě zahraničního formátu do českého prostředí má hlavní dramaturg a režisér české verze Terapie Petr Zelenka. Na úvod jsme se ho nemohli nezeptat:

Všichni je potkáváme - agresivní řidiče, kteří využívají silnice jako místa, kde je dovoleno skoro vše. Kdo se ale za volantem proměňuje v člověka ohrožujícího lidi kolem? Podle studie, publikované v Journal of Psychology et Marketing, jsou to především lidé, kteří vnímají vlastní auto jako součást sebe sama, část své identity. Agresivnější za volantem bývají i lidé s kompulzivními sklony, kteří mají tendenci podceňovat možné následky. Také ti z nás, kdo kladou velký důraz na materiální hodnoty a na svůj majetek, nejsou na silnici nijak příjemnými „kolegy“. Další skupinu nebezpečně riskujících a agresivních řidičů tvoří nikterak překvapivě mladí lidé, kteří teprve hledají vlastní identitu. Jak asi víme z vlastních zkušeností, mívají potřebu předvádět své auto a „vytáhnout“ se svými řidičskými schopnostmi před okolím. Podle studie lidé, kteří řídí agresivně, zároveň inklinují k dalším konfliktům se zákonem. A konečně, agresivně řídíme také v situaci, kdy se cítíme být pod časovým tlakem. K agresivnímu stylu za volantem tedy přispívá v první řadě to, pokud vnímáme svůj vůz jako součást vlastní identity. Podle autorů zmíněné studie řidiči můžou považovat auto a prostor, který na silnici zabírají, za své teritorium, nad kterým budou chtít mít kontrolu, a které budou připraveni také patřičně bránit proti vetřelcům a narušitelům. Tyto sklony k agresivnímu chování za volantem jsou nezávislé na kultuře, se stejným vzorcem chování se setkáme kdekoliv na světě.

Dali jste někdy někomu k Vánocům dárek, který jste si přáli dostat sami?

Myslíte si, že seskoky padákem a jiné adrenalinové zábavy můžou pomáhat lidem, kteří jsou závislí na hazardním hraní? Koneckonců, hazard jako hazadr, ať jde o gambling, nebo parašutismus. Na první pohled se zdá logické, že obě sféry spolu nijak nesouvisí. Na univerzitě v Bergenu ovšem zjistili, že obě aktivity spolu mají

/ Sloupek MAXE KAŠPARŮ /

Když jsem před třiceti lety nastupovala do poradny, doporučovala jsem odklady poměrně často. Nicméně rodiče na mě moc nedbali, argumentovali např. tím, že je to kluk, půjde na vojnu, nemůže ztratit rok, anebo tím, je to děvče musí vystudovat, pak se vdát a nejvyšší čas založit rodinu - nemůže ztratit rok. Časem jsem také pochopila, že ne všechny děti, které nebyly stoprocentně zralé, musí mít ve škole potíže. S něčím si poradila rozumná učitelka, někdy děti od ledna do září ještě dozrály. Nicméně poslední dobou se domnívám, že posuzování školní zralosti se posunulo kamsi jinam. Pro spoustu rodičů i odborníků znamená letní datum narození důvod pro odklad školní docházky (OŠD), ať je dítě sebevyzrálejší. Znám školu, kde se rok co rok řeší kauza tzv. letní děti. Učitelé sice velmi jemně, ale přesto doporučují rodičům odklady. Řeší se, zda by se tyto děti neměly dát do jedné třídy. Ve spádové školce se učitelky zase zlobí, že s těmito dětmi, které jsou již na školu připravené, ale nejdou, dost často není od ledna k vydržení. Děti se ve školce nudí, a je to pro ně promarněný rok. Nakonec psychóze „letních dětí“ podlehnou i docela rozumní rodiče. Přišla ke mně matka s drobným chlapcem narozeným v srpnu. Syn se jí jeví jako školsky připravený, ale vzhledem k datu narození si není jista, zda by měl jít do školy. Drobnější chlapec vystupoval trochu nejistě, zpočátku se mi zdálo, že má pomalejší tempo. Hned po prvních minutách jsem si pomyslela, že to vypadá na odklad. Ale chlapec mě velmi překvapil. Zvládl všechny zkoušky, pracoval systematicky, na úkoly se dokázal dobře soustředit, do všeho se pouštěl s chutí a dychtivě, nebyly na něm patrny známky únavy po celou dobu vyšetření. Matku malého předškoláka jsem nemusela vůbec přemlouvat, že odklad není nutný. Učí ve škole, má srovnání a ví, že její syn je v ledasčem šikovnější než prvňáci. Nicméně ještě se musí domluvit s manželem. Minulý týden jsem ji potkala, sdělila mi, že syn bude mít odklad. Manžel je přesvědčený, že když je narozený v srpnu, nemusel by to zvládat a on ho nechce vystavovat riziku. Dalším problémem je když si rodiče chtějí usnadnit život a oddálit starosti s povinnostmi, které s sebou škola přináší. Člověk často musí čelit i manipulativnímu nátlaku, co když bude dítě nemocné a ujede mu ze začátku vlak. Hlavou mi rychle letí myšlenky: ano, to se může stát a pak to bude na mně? Cožpak jsem tak dobrý odborník, že dokážu vždycky dobře stoprocentně diagnostikovat? A kdy je dítě úplně zralé? A tak se také někdy stane, že podlehnu svému alibismu. Ale i když nepodlehnu, tak je to nakonec jedno. Pokud rodiče chtějí, obstarají si potvrzení o OŠD jinde. Kolik psychologů ztratí spoustu času tím, že vyšetřuje dítě, konzultuje s rodiči a nakonec dá razítko. Víc se od něho také nechce. Mám nápad. Rodič, který pouze chce razítko, ať si dojde na poštu. A psychologové z poraden by se mohli věnovat klientům, kteří o jejich služby opravdu stojí.

Ačkoli křtěný farářem církve husitské, byl jsem dle Hitlerových Norimberských zákonů po otci Žid. Otec v Terezíně -díky matce a tzv. smíšenému manželství, válku přežil, ale jeho asi 15 nejbližších příbuzných zahynulo ve vyhlazovacích táborech. Když pojem ghetto slyším v souvislosti se Šluknovskem, romskou minoritou a protesty občanů, tak nemohu zůstat lhostejným. Jako psycholog jsem zastáncem německého a amerického psychologa, humanistického filozofa a sociologa Ericha Fromma, který je tvůrcem sociálně psychologické teorie, jež vychází ze společenské podmíněnosti mezilidských vztahů. Fromm postavil v charakterologickém smyslu biofi lii (lásku k životu, k rozvoji a růstu) jako biologicky normální impulz a nekrofi lii (lásku ke smrti) za psychopatický jev. Nekrofi lie roste tou měrou, jak je bráněno vývoji biofi lie. V základu každého chování leží charakterové rysy, které je nutno vyvozovat právě z tohoto chování. O tom, jak reaguje každý na svou potřebu vztahu k druhým lidem, rozhoduje orientace jeho struktury charakteru. Struktura charakteru je nejvíce ozřejměna Frommovým vysvětlením otázky Mít či být? „V existenci orientované na MÍT je můj vztah ke světu vztahem přivlastňovacím a majetnickým, v němž já chci učinit každého a všechno včetně sebe sama svým majetkem,“ uvádí From. Sociálněpsychologické jevy je třeba chápat jako procesy aktivního a pasivního přizpůsobování pudového aparátu člověka sociálně-ekonomické situaci. Je zřejmá souvislost vývoje charakteru v současné struktuře společenské, se současnou ekonomickou situací, kdy nadnárodní korporace procházejí globální ekonomickou krizí, která se ve všech státech projevuje zvyšováním nezaměstnanosti a sociálními „škrty“ - růstem chudoby a zvyšováním sociálních rozdílů mezi občany. Co je dalším důsledkem růstu chudoby? Negativní působení protidemokratických extrémistických nacionálních skupin, se silnými sklony k neofašismu. Ty zneužívají demokracii, aby populismem „proti nepracujícím“ mohli získat popularitu a perspektivně i moc. Praktický pohled metodou Ericha Fromma na současný romský problém na Šluknovsku ukazuje v plném rozsahu, jak je otázka práce, peněz, kriminality a školní docházky dětí, současnou většinovou tržní společností odsouvána až do reality současných sociálních střetů. Když si již současná vláda rozpočtové odpovědnosti a parlamentní instituce spočítají „sobecky“, co stojí dlouhodobá represivní opatření, pak jim vyjdou zcela finančně únosné náklady na pracovní místa, na asistenty pro dětskou populaci - pro jejich vzdělávání a jiné křesťanské charitativní účely. Budou to dlouhodobá opatření, ale bez nich budou mít extrémní rasistické skupiny živnou půdu pro veřejná vystoupení a získávání nacionální podpory. Jako si Hitler našel nepřítele v Židech a demokratické německé inteligenci, tak se u nás začíná hledat nepřítel nejen v romské minoritě, ale i v občanech (zatím jen formou kritických diskusí), kterými mohou být přívrženci „pravdoláskářů“, zastánci evropského společenství a sociální solidarity v rámci racionální společenské smlouvy.