Umíme prožívat štěstí?

Štěstí. Co je štěstí? Muška jenom zlatá. Zlidovělá replika z pamětnického filmu Škola základ života do značné míry vystihuje většinový názor na štěstí jako na něco vzácného, přicházejícího zvenčí. Zlatá muška si zdánlivě bezcílně poletuje, a když se jí zlíbí, sedne někomu na rameno a obdaří ho větší či menší porcí štěstí. Člověk je ve vztahu ke štěstí v pasivní pozici - čeká, budou-li okolnosti příznivé. Pokud ano, vyhraje v loterii nebo aspoň najde na chodníku stovku, po dlouhých měsících samoty konečně potká ženu či muže svých snů… Podle psychologa, psychoterapeuta a kouče Radvana Bahbouha může náš pohled trochu komplikovat skutečnost, že v češtině označujeme jako štěstí to, čemu Angličané říkají luck, i tomu, co označují jako happiness. Máme-li štěstí ve smyslu luck, máme prostě kliku. Přihodí se nám neočekávaně něco příjemného, způsobí nám to radost, možná i krátkodobou euforii - ale z dlouhodobého hlediska se nebudeme cítit šťastnější. Průzkumy totiž ukazují, že samotné vnější události pocit životního štěstí (tedy happiness) ovlivňují mnohem méně než to, jak události a informace zpracováváme. Přestože si většina z nás myslím, že nezbytnou podmínkou štěstí je (kromě materiálního dostatku) zdraví, harmonický vztah a dobrá práce, ukazuje se, že za šťastné se mohou považovat i lidé nemocní, dokonce i ti, kteří ztratili milovaného partnera.

Dřív, to bývaly Vánoce…

Laické i odborné úvahy o štěstí narážejí na rozpor mezi tím, jestli se cítíme šťastní zrovna teď, anebo jestli obecně svůj život považujeme za šťastný. Americký psycholog Daniel Kahneman hovoří v této souvislosti o prožívaném štěstí (prožívajícím já) a reflektovaném štěstí (paměťovém já). V jedné talk show (www.ted.com) použil jako názorný příklad vyprávění muže, který mu líčil zážitky z koncertu: úžasná hudba, nádherná symfonie, ale těsně před koncem se ozval příšerný falešný zvuk a celý koncert mu zkazil. Omyl, tvrdí Kahneman: „Prožívající já si dlouhé minuty opravdu užívalo, ta nečekaná chyba ovlivnila až vzpomínku na koncert, a za tu je zodpovědné paměťové já.“

Vzpomínky ovlivňují i naše budoucí očekávání šťastných okamžiků. Pokud se chceme vrátit na místo, kde jsme prožili báječnou dovolenou, čekáme, že bude stejně úžasná jako loni. Psychologové tomu říkají hédonická habituace. Jejím prostřednictvím můžeme vysvětlit i to, proč se v mnohých rodinách lidé na Štědrý den pohádají. „Každý má vlastní představu, jak by měly správné Vánoce vypadat - jeden si myslí, že se navštěvují přátelé, druzí, že je rodina sama. Jeden chce televizní pohádky, druhý procházku do lesa, někdo potřebuje mít všechno uklizené a navařené, druhý si myslí, že na Štědrý den nemusí nikdo dělat nic. Naštěstí se většinou pohádají už dopoledne, do večera to vyvětrá,“ usmívá se Radvan Bahbouh. Klidně se tak může stát, že nejšťastnější den prožijete těsně po Vánocích, protože od 27. prosince nikdo žádný velký zázrak nečeká.

Prožívané štěstí je něco jako extáze. „Rozzářené dětské oči pod stromečkem“ - nesnesitelné marketingové předvánoční klišé, ale ten „zásah štěstí“ v zásadě vyjadřuje. Takový nápor blaha člověka dokonale vytrhne ze stereotypu všedního dne, dokáže být opojný jako sex či jako droga. Proto také na předvánočním trhu slaví rok od roku větší úspěch „darování zážitků“, poukázkou na medové masáže počínaje přes jízdu v závodně upraveném tracku až po mnohem drsnější adrenalinové zážitky. Jenže pokud se v touze po štěstí zaměříme na co nejčastější opakování podobných prchavých extatických prožitků, můžeme skončit jako feťák, který si napřed píchá drogu proto, aby se cítil báječně, a pak už ji bere jen proto, aby se necítil pod psa.

Přesto můžeme prožívat štěstí, po kterém nemáme kocovinu, které nás dokonce nabije energií do dalších dní. Jako první se výzkumu takového štěstí začal věnovat americký psycholog maďarského původu Mihály Csíkszentmihály. A nazval ho flow.

Načapám tě při štěstí

Už se vám stalo, že jste si chtěli jen trochu prolistovat novou knížku, ale děj vás od prvních stránek tak chytil, že jste přestali vnímat okolí a četli a četli? Byli jste na výletě tak okouzleni krajinou anebo tím, jak lyže krásně sviští, že jste si vůbec neuvědomili, kolik kilometrů už máte v nohách a že jste v pohybu nepřetržitě několik hodin? „Jen mrknu na ty propočty a hned za vámi přijdu,“ řekne nadějný matematik - a když konečně vypne počítač, zjistí, že oslava už dávno skončila, hosté stačili nejen odjet, ale patrně i doma usnout.

Být plně zaujatý nějakou činností, cítit, že vám to jde tak snadno, že se daří každý pohyb, přichází nápad za nápadem, až úplně ztratíte pojem o čase a přestáváte vnímat ostrou hranici mezi činností, které se právě věnujete, a sebou samým - to je flow. Do češtiny se obvykle překládá jako plynutí či ponoření se. Lidé kolem divadla označují chvíli, kdy vás činnost zcela pohltí, jako „být ve věci“.

„Viděli jste hrát jazzmana Keitha Jarretta?“ ptá se Radvah Bahbouh. „Položí se do toho, improvizuje, stoupá si u piána a zase si sedá. V takových chvílích určitě zažívá stav flow. Umělci a vědci mnohdy v relativně krátkém čase flow stvoří velká díla - Michelangelo během několika měsíců vymaloval Sixtinskou kapli. Skoro přitom nespal, jídlo mu museli přinést až na lešení, na němž maloval. Pro Einsteina byl plným flow rok 1905, kdy přišel se speciální teorií relativity, formuloval svou slavnou rovnici m=c2, objasnil fotoelektrický jev, za což později získal Nobelovu cenu. Pro Newtona jím byl rok 1666. Během několika měsíců zformuloval teorii gravitace, diferenciální počet, integrální počet.“

Flow naštěstí není stav určený jen vyvoleným talentovaným jedincům. Skvělými „učiteli“ flow by nám mohly být děti. Potřetí zavoláte, že večeře je na stole, napočtvrté vejdete do dětského pokoje -tam sedí mezi hromadou stavebnicových dílků váš syn, staví letiště a je hrozně překvapený, proč se zlobíte. On přece opravdu vůbec nic neslyšel! V takové chvíli mu skutečně můžete věřit.

Když nás nějaká činnost pohltí, může se znenadání objevit flow. Potenciál zažít flow máme patrně všichni, ovšem každý při něčem jiném - při některém z našich koníčků, v práci, při sledování uměleckého díla anebo třeba při rozhovoru s kamarádem, jehož jsme dlouho neviděli.

Na druhé straně ale platí, že flow se neobjeví zase tak úplně „zadarmo“. Za večerem, kdy si muzikanti pořádně užívají jamování, jsou stovky a tisíce hodin, často velmi nudných, v nichž museli svůj nástroj dokonale technicky ovládnout. Zažít flow na lyžích nebo při jiném sportování nemůže úplný začátečník, který pořád padá nebo donekonečna trénuje správný odraz. I dítě, které upadne do stavu flow při hře, musí být přiměřeně připravené. Pokud neumí držet tužku, těžko se nadchne při malování, nemá-li dostatečně motoricky zdatné prstíky a určitou představivost, u stavebnice nevydrží. Opačně ale zároveň platí, že pocit radosti a štěstí zažívaný při flow jedince motivuje k další činnosti a přispívá k rozvoji jeho tvůrčího potenciálu.

„Jednou z cest k tomu, aby se člověk snáze dostával do flow, je tříbení všímavosti. Na Východě se tomu říká sati, na Západě mindfulness. Člověk se musí učit vracet se do světa, nespoléhat na to, že už ho zná, protože pak ho přestane vnímat. Přestane být pozorný vůči tomu, co se kolem něj děje. Zabývá se tím, jaké problémy ho čekají zítra, co bylo včera - a nevšimne si, že je třeba zrovna na krásném místě,“ vysvětluje Radvan Bahbouh. Leckterý Pražák se pak ptá, co na té Praze vlastně turisti mají, a kamarád, který žije v krásné přírodní lokalitě, odpovídá: „Jo, do hor občas zajdem. Na dříví. Co bychom tam jinak dělali?“

Výzkumně se mnohokrát potvrdilo, že vážně nemocní lidé, kteří vědí, že mají před sebou už jen omezený čas života, ale netrpí nesnesitelnými bolestmi, označují své poslední měsíce za vůbec nejšťastnější - vysvětlení je právě ve všímavosti, ve schopnosti žít naplno přítomným okamžikem, vytěžit maximum z každého setkání. Takže raději nečekejme až na fatální diagnózu a zkusme prožívat každou hodinu života tady a teď a vnímat všemi smysly. Mimochodem - zkuste si malý testík všímavosti. Vzpomeňte si na jednoho kamaráda, jehož znáte už roky. Kontrolní otázka zní: Jakou má barvu očí a na kterou stranu si češe pěšinku?

Reflektované štěstí

„Jsi šťastný?“ Pokud otázku položí jeden ze zamilovaného páru druhému, patrně se, po pravdě, dozví, že ano. Jenže zamilované flow časem odezní a odpověď manžela na takto položenou otázku může znít po třech letech trochu neurčitě. Jo, jsem s tebou rád, ale štěstí, extáze? Teď zrovna ne.

Pokud mluvíme všeobecně, řekli byste, že jste v životě šťastní? Tak nějak znějí otázky výzkumů, které čas od času zjišťují například pořadí „nejšťastnějších“ národů světa. Řeč přitom není o okamžitě prožívaném štěstí, ale o štěstí reflektovaném, tedy o tom, jak si dokážeme pamatovat šťastné okamžiky a navlékat je na nit svého života. Pokud se totiž nenaučíme uvědomit si a „potvrdit si“ chvíli štěstí, naše paměťové já ji nezaznamená, na ten krásný prchavý okamžik zapomeneme. „Musíme si v sobě zařídit prostor, kam si ukládat svá flow, vzpomínky na dobře prožitou minulost. Pak se k nim můžeme vracet jako ke studánce s živou vodou,“ říká psycholog Babhouh a mně se vybavuje scéna bezprostředně po návratu z naší letní dovolené: já vybaluju špinavé prádlo a házím ho do pračky, manžel stahuje z foťáku do počítače fotky a zasněným pohledem je prohlíží. Ještě před pár měsíci jsem zuřila, teď chápu, že „B“ je správně.

Když jdeme s kamarády z kina, obvykle cestou mluvíme o filmu. Každý vzpomene na nějakou repliku. „A nejlepší bylo, když…“, „Mně se líbilo, jak…“, „Ta scéna na kopci byla boží…“ Právě takové potvrzení, reflexi potřebuje naše paměťové já k tomu, aby chvíle flow uložilo do vědomě přístupných vrstev paměti. Západ slunce nad horami, zážitek z operní árie, vyhraný zápas nebo třeba první zub v ústech našeho dítěte - každý pozitivní, emočně silný okamžik našeho života stojí za hlasitou reflexi, i kdybychom měli mluvit jen sami k sobě.

Děti, na rozdíl od dospělých, sice žijí spontánně přítomným okamžikem a snáze zažívají flow, jenže ještě nemají dostatečně vybudované mechanismy reflexe. Takže bez naší pomoci jim spousta krásných zážitků utíká pod rukama. I to je jeden z důvodů, proč odborníci radí: Mluvte s dětmi o jejich zážitcích, ptejte se jich, co pěkného prožily, společně si rekapitulujte hezké chvíle z rodinného výletu.

Jak je vidět, schopnost reflektovat štěstí se dá cvičit - vzhledem ke kritickým sklonům našeho paměťového já je však potřeba při potvrzení krásných zážitků nezapomínat zdůraznit „příběh se šťastným koncem“ - jinak si nebudeme pamatovat dvě hodiny skvělého nočního sáňkování, ale jen ten omrzlý nos z poslední jízdy.

Pokud se nenaučíme uvědomit si a „potvrdit si“ chvíli štěstí, naše pamětové já ji nezaznamená, na ten krásný prchavý okamžik zapomeneme. Musíme si v sobě zařídit prostor, kam si ukládat vzpomínky na dobře prožitou minulost. Pak se k nim můžeme vracet jako ke studánce s živou vodou.
Zpracováno s využitím workshopu Radvaha Bahbouha Psychologie štěstí na Inner Winner Festivalu v říjnu 2011.