Online archiv

Vážená paní doktorko, se zájmem jsem si přečetl několik vašich článků o meditaci v časopisu Psychologie dnes. Psala jste o přínosech meditace, abyste nakonec v lednovém čísle popsala rizika? Z předchozích textů jsem měl dojem, že se skutečně meditací nějak víc zabýváte, sama jste meditační techniky delší dobu praktikovala a jste s nimi skutečně seznámena a došlo u vás skutečně k hlubším vhledům a pochopení. „Rizikem meditací“ jste mne však nemile překvapila a došlo mi, že meditaci znáte jen zvenku, jen z pohledu pozorovatele, psychiatra, který možná vidí nějaké projevy, možná mluvil s mnoha lidmi, ale sama jste podstatu vůbec nepochopila. Evidentně jste v zajetí konvenční psychiatrie a starého newtonovsko-karteziánského modelu světa, do kterého samozřejmě hluboké prožitky z meditace nemohou zapadat. Popisujete poměrně dobře stavy, ke kterým při meditaci dochází, avšak zcela chybně (jako většina psychiatrů) jim přisuzujete patologický ráz. Ano, při meditaci skutečně dochází k tomu, co psychiatrie považuje za patologii a nazývá to derealiace, depersonalizace, ztráta časoprostoru atd. Není to ovšem v tomto případě (v drtivé většině případů) duševní porucha, ale právě naopak schopnost uvědomění si skutečné reality světa. Dokud budete stále vycházet z představy, že vědomí je vytvářeno hmotou (tedy mozkem), do té doby bude vše pouze výplod chorého mozku, halucinace a bludy. Hluboká meditace vás donutí zcela přehodnotit systém vnímání světa, systém hodnot, systém reality. Je to ta nejhlubší transformace, jaké je člověk schopen a málo komu se do ní chce, většina lidí se jí zalekne. Z tohoto titulu oceňuji váš záměr -ukázat rizika meditace pro nepřipravené, nepoučené, nemocné. Považuji také za nezodpovědné dovolit duševně narušeným lidem bez zkušeností, znalostí, možností konzultace s terapeutem, aby jeli například na měsíční meditační pobyt do kláštera. Je do nebe volající nezodpovědnost současné psychiatrie považovat vše za patologii a všechny, kteří se snaží o sebepoznání a sebeléčení utvrzovat v tom, že jde o patologické projevy mysli nebo mozku. Samozřejmě může i k tomu dojít, skutečně může dojít ke schizofrenii nebo jiným těžkým psychotickým stavům, které se zvrhnou v neřízený rozpad osobnosti, na jehož konci nebude transformace, ale trvalá nemoc. Naučte se rozlišovat stavy skutečné duševní choroby a stavy psychospirituálních krizí, ke kterým u nepřipravených jedinců při meditaci často dochází. Než budete lidi strašit meditací, zpracujte systém, jak jim skutečně pomoci. Vůbec netvrdím, že mistři meditace, z českých bohužel již nežijících mystiků třeba Eduard Tomáš, Květoslav Minařík, Fráňa Drtikol, z dosud žijících například známý Vlastimil Marek, jsou zároveň ideální terapeuti pro duševně nemocné nebo narušené pacienty, ale rozhodně jejich zkušenosti a jejich prožitky nelze považovat za patologické. Velmi dobrou rozlišovací diagnostiku zpracoval světoznámý výzkumník na poli rozšířených stavů vědomí Stanislav Grof, který rovněž přinesl pojem psychospirituální krize. Je velkou nezodpovědností až zvěrstvem konvenční psychiatrie 21. století, že stále toto rozlišení a vůbec jeho padesátiletou vědeckou práci odmítá přijmout. Bylo by více než žádoucí, kdyby konečně konvenční psychiatři pochopili význam těchto krizí a naučili se s nimi zacházet, naučili se využívat jejích potenciál. Zatím se chovají jen jako „automat na psychofarmaka“, díky kterým potlačují veškeré „nežádoucí“ duševní projevy a považují to vítězství moderní vědy.

Co přináší zaměstnávání postižených?

Velmi populární oblastí „laické“ psychologie je typologie osobnosti a nejoblíbenějším nástrojem je přirovnání. Přirovnáváme lidi k lecčemu, nejčastěji k zvířatům. Uvažoval jsem, zda lze použít přirovnání i na jiné subjekty, třeba na organizace a firmy. Ke komu bych třeba přirovnal velké retailové dodavatele služeb, mobilní operátory apod.? Nejlépe k člověku, jedinci nějakého vyhraněného typu. A hned mne napadl zajímavý typ: deprivant s některými rysy psychopatické osobnosti podle profesora Koukolíka. Jak se takový deprivant chová? Jedním z rysů jeho chování je, že když o něco usiluje, pokud on sám něco potřebuje, dokáže se chovat velmi přátelsky. Je vstřícný a budí dojem ochoty ke spolupráci. Jakmile však deprivant dosáhl svého, jakmile jsou jeho potřeby saturovány, mění se jeho chování k okolí v chladné, odtažité. Je lhostejný k potřebám jiných, nezajímají ho ani očekávání ani práva lidí kolem něj. Dokonce, je-li o něco požádán, jsou-li na něj kladeny, byť oprávněné, požadavky, může být arogantní, nepřátelský až agresivní. Jeho postoje by se daly zjednodušeně vyjádřit slovy: „mám, co jsem chtěl, a teď mě neotravujte“. Potkal jsem se s řadou velkých poskytovatelů retailových služeb, kde jsem měl neodbytný pocit, že jejich jednání je velmi podobné chování takové narušené osobnosti. Když získávají klienta, řekli byste podle jednání obchodních zástupců a podle reklam, které slibují modré z nebe, že vás budou na rukou nosit. V této fázi to vždy vypadá, že pro váš spokojený život není nic lepšího, nežli používat právě tu jedinou mobilní síť, internetové připojení, odebírat elektřinu, plyn a kdoví co ještě. A dokud jen telefonujete (svítíte, … atd.) a platíte účty, je vše v pořádku. Situace se dramaticky změní v okamžiku, kdy něco potřebujete vyřešit, když vznikne problém. Posílají vás od čerta k ďáblu, všechno trvá dny a týdny, na všechno mají dlouhé lhůty (sami si je nastavili), nedostanete žádné kontakty na konkrétní lidi atd. Prostě je zřejmé, že vás chtějí odradit, odstrašit, znechutit a utahat. To proto, abyste nic nechtěli, aby nemuseli nic řešit a s něčím vám pomáhat. Jejich postoj se tedy dá vyjádřit stejnými slovy, která jsem použil výše: Máme, co jsme chtěli (platícího klienta), tak teď už nás s ničím neotravujte. Pro ilustraci se s vámi podělím o jednu osobní zkušenost. Jsem klientem T-Mobilu asi sedm let (jako firma u nich máme asi 100 tel. čísel). Nedávno mi přestal fungovat dotykový telefon, který jsem od TM koupil. Myslel jsem, že to bude úplně jednoduché: zajdu tam, oni mi na počkání (no dobře, tak za pár dnů) telefon opraví a spokojeně budu telefonovat dál. To, že mi nabídnou náhradní, jsem tak trochu samozřejmě předpokládal. A proč chodit ke kováříčkovi, když mohu ke kováři - sídlíme kousek od centrály TM, takže jsem zamířil rovnou tam. A teď už jen ve zkratce: Ve značkové prodejně mne přivítali oslovením: „No, tak co máte?“ A nabídli mi opravu do šedesáti (!) dnů. Moje námitky provázelo obracení očí v sloup a netrpělivé vzdychání obsluhy, na mou stížnost „vedoucí“ (jedna z dívek se jmenovkou Stáňa) reagovala stejně jako předchozí „týmobajlí“ dívka, v reklamacích jsem vše odříkal paní, která nehnula brvou, neprojevila pochopení ani si nic nepsala, a vrcholem byl dopis, který mi přišel jako reakce na mou stížnost, kde jsem byl ujištěn, že vše dělají podle platné legislativy, že je moje stížnost moc zajímá a že doufají, že budu dále spokojeným klientem T-Mobilu. Jinými slovy, můžu si říkat, co chci, oni si to budou dělat po svém, ať se mi to líbí, nebo ne.