Online archiv

Kdosi mě zatahal za palec u nohy. „Co se děje, co se děje?“ vyhrkl jsem, vztyčil se na gauči v saku a kalhotách a rozespale si promnul oči. „Tatí,“ pravil hošík s ofinou podle kastrolu, „slíbil jsi, že si se mnou dneska budeš hrát - a už je půl jedenáctý!“ „Víš,“ začal jsem s vytáčkami, „přišel jsem včera z práce o něco později a jsem trochu unavenýýýý.“ Mocné zívnutí stvrdilo má slova.

Humoristický kreslíř Pavel Kantorek (1942) je původním povoláním fyzik. Podílel se na vývoji optických vláken, laserové technologie či holografie, také se zabývá kosmologií a astrofyzikou. Coby profesor přednáší na Ryerson University v Torontu, kde žije od roku 1968. Na to, jak se snáší věda a humor, jestli má smích místo i ve škole či zda existuje v humoru nějaké tabu, nám odpověděl v následujícím dotazníku.

Moje první rada, jak pomáhat dítěti s učením, je: Dávejte jim najíst! Myslím to úplně vážně. Nejhorší ze všeho je hladové dítě. Těžko se bude soustředit na vzorečky, když ten nejstarší mozek v něm mu stále posílá informace o nenasycenosti, žízni atd. Představte si školní třídu první hodinu. Ze čtyřiadvaceti dětí pouze tři po snídani. Ne, to si nedělám legraci. Ostatní ve spárech myšlenek na jídlo, pití, a tudíž nesoustředění, rozptýlení, unavení. Co s tím mám dělat? V pátek jsem nevydržela a začala hodinu tím, že jsem přikázala vytáhnout svačiny a snídat. Kolegyně, která měla po mně druhou hodinu, rozdíl poznala, tedy až na ty, kteří neměli svačinu...

ESEMESKOVÝ PALEC