Online archiv

Integrovat mezi zdravé vrstevníky v mateřské škole děti s fyzickým, smyslovým či mentálním postižením je přínosné jak pro dítě samo, tak pro ostatní děti ve třídě. Pro učitele je však tato situace velmi náročná. Některým učitelům chybějí teoretické znalosti, odborná podpora a ohodnocení ze strany vedení, kolegů, ale i širší veřejnosti.

Jak podpořit dítě, kterému umřel sourozenec

Kolem standardů předškolního vzdělávání proběhlo několik vln informačních „šumů“. První informace vedla k dojmu, že se děti budou testovat, pak se mluvilo o „unifi kaci předškolního vzdělávání“ a nakonec se MŠMT ČR vyjádřilo, že jde o zpřesňování výstupů RVP PV.

Notovat si do kroku nebo při práci a nenechat se zahltit průmyslovou muzikou, která je všude kolem nás. Podle hudebního skladatele a muzikanta Pavla Jurkoviče je to dobrá cesta, jak přivést děti, které vychováváme, ke vztahu k hudbě.

Před dvěma lety jsme se společně zamýšleli nad tím, jak ještě více zpestřit dětem pobyt v mateřské škole. Hlavně jak zlepšit péči o jejich zdraví ve smogem tak zatížené Praze. Volba padla na saunu! Zkušeností mnoho nebylo, proto se nejdříve pozornost zaměřila na vyhledávání informací. A přes prázdniny se opravdu naše MŠ rozrostla o finskou saunu se dvěma sprchovými kouty. Pro saunování dětí v MŠ se nejdůležitějším prvkem stala motivace. Proto jsme začali – jak jinak – pohádkou. Konkrétně o ledním medvědovi, který miloval studenou vodu a nedopatřením se dostal do Afriky. Přesto jsme stáli před prvním problémem. Některé děti saunu odmítaly, objevily se i slzy. „Nutit, nenutit? Přemlouvat, nepřemlouvat?“ Oblíbené aktivity jsme proto přeložili do sauny (slovní hry, hádanky…), nakoupili jsme různé vonné esence a děti se pokoušely uhodnout názvy jejich vůní. Na závěr vždy probíhalo velmi oblíbené „krmení ledních medvědů“. Dílčím cílem bylo sprchování dětí naprosto studenou vodou, aby otužování mělo co největší efekt. Podařilo se u naprosté většiny dětí. Máme za sebou téměř dva roky zkušeností. A jak že to u nás vypadá dnes? Sauna – včetně výše zmíněné studené sprchy – se stala velmi oblíbenou aktivitou téměř všech našich dětí. Samozřejmě se najdou jedinci, hlavně ti nejmenší, kteří ještě váhají, ale plné třídy zdravých dětí a klesající nemocnost i v zimním období jsou pro nás důkazem správného kroku. A pro ostatní mateřské školy, které stále ještě váhají se zavedením stejné aktivity, určitou inspirací.

Byl to nádherný jarní den. Rozkvetly první narcisky a stromy meruněk. Na teploměru se ukázalo neuvěřitelných 26 stupňů. Již od rána vládla u nás ve školce výborná a slavnostní nálada. Z každého koutu se neustále ozývalo: „Kdy už přijedou?“… Paní učitelky trpělivě vysvětlovaly dětem, že musejí počkat do odpoledne, ale byla to marná námaha. A kdo měl vlastně přijet? Na co jsme se všichni tak těšili? Všechny děti milují hudbu, pohyb, tanec. Jednoho dne nás napadlo využít při rozcvičce melodie z rádia. Náhodou jsme naladili country písně rádia Čas. Od té doby „to u nás jede stále“. Tak nás napadlo… Brno není zase tak daleko a „líná pusa…“. Napsala jsem tedy do brněnského rádia Čas, ale moc jsem si od toho neslibovala. Je mi jasné – takových by bylo… O to větší překvapení nás čekalo hned na druhý den. Ozval se neznámý telefon a „už to jelo…“. Dohodli jsme termín návštěvy s tím, že program proběhne na naší školní zahradě. Spoléhali jsme, že vyjde počasí, protože začátek dubna byl dost chladný. Konečně! Jsou tady. Sotva se objevili ve dveřích, začalo být opravdu veselo. Přijeli celkem tři. Nanosili z auta aparaturu, různé pomůcky… Nevěděla jsem, co nás čeká, bylo to překvapení i pro mě. Přece jenom jsou to lidé, kteří nikdy nepracovali s postiženými dětmi… Byli jsme sice domluveni na tom, že si děti zazpívají, zatancují, zasoutěží, ale malé obavy tam přece jen byly. Děti si samozřejmě pozvaly i své maminky, tatínky, sourozence a babičky. Zahrada byla plná. Hned po odpolední svačince se děti převlékly do sportovního a utíkaly na zahradu. Pusy měly otevřené dokořán, ale to my, dospělí, také! Přivítala nás píseň Dělání, dělání a už začalo být veselo. Po pár úvodních melodiích se začalo závodit. Děti probíhaly kuželkami s míčkem na lžíci, házely nafukovací kruh na terč, hrály bowling… Každý vítěz obdržel věcnou cenu – létajícího draka, CD s písněmi, omalovánky, sladkosti… Soutěže byly prokládány tancem a zpěvem. Zápolení se „nevyhnuli“ ani dospěláci. Učím v MŠ již téměř 28 let. Zažila jsem hodně sportovních akcí, ale nikdy jsem se nepobavila, jak v ten jarní čtvrtek v MŠ Revoluční. Nikomu se nechtělo odcházet, děti poplakávaly, když se aparatura balila. Poděkovali jsme návštěvě, rozloučili se a každý z nás vykročil směrem k domovu. Ale všichni odcházeli s úsměvem na rtech. I když někteří velice unaveni…

Se zájmem čtu články týkající se platů učitelek s dlouholetou praxí. Samozřejmě i já souhlasím, že učitelky, které se věnují této práci řadu let, by měly být náležitě ohodnoceny. Určitě všechny ostatní kolegyně potvrdí, že nejvíce zkušeností se získá právě zmiňovanou praxí. Ale co učitelky s VOŠ? Před několika lety jsem vystudovala vyšší odbornou školu pedagogickou a stejně jako kolegyně z vysokých škol jsem studovala po dobu tří let. Troufám si tvrdit, že studium na VOŠ je stejně náročné jako studium na VŠ. Tak jako na VŠ jsem musela splnit mnoho zkoušek týkajících se teorie, za dobu studia jsem prošla několika odbornými praxemi, musela jsem splnit několik kurzů a stejně tak jako učitelky s titulem Bc. jsem studium ukončila zkouškou (absolutoriem) a obhajobou absolventské práce, která nemá menší rozsah než práce bakalářská. K porovnání náročnosti a rozsahu učiva na VŠ a VOŠ bych dále chtěla zdůraznit, že pokud si studentka na VOŠ zvolí variantu kombinovaného (dálkového) studia, musí studovat čtyři roky oproti tříleté kombinované variantě studia bakalářského. Samozřejmě si vážím práce kolegyň s vysokoškolským vzděláním a zvýšení finančního ohodnocení jim přeji. Ale zároveň si myslím, že jejich erudovanost k práci učitelky v MŠ není o nic větší ani menší než učitelek s VOŠ a SPgŠ. Pevně věřím, že osoby zodpovědné za současný stav věcí si uvědomí nemalé problémy spojené se zavedením nových platových tarifů a tuto situaci co nejdříve změní k lepšímu. Doufejme, že ocení nesnadnou práci všech učitelek MŠ, bez rozdílu vzdělání, a uvědomí si nezpochybnitelnou důležitost předškolního vzdělávání v životě člověka.

Jako novopečená učitelka mateřské školy sbírám informace, nápady, účastním se vzdělávacích kurzů a doháním své třicetileté zpoždění nástupu do praxe. Nevyhnu se srovnávání a hodnocení změn, které nastaly od doby ukončení studia, oceňuji relativní svobodu v tvůrčím přístupu při práci s dětmi, i když to neubírá náročnosti přípravy a jedním ze zdrojů seriózních informací je pro mne také časopis Informatorium 3–8. Přesto jsou situace, kdy mi zůstává rozum stát. Například nové platové tabulky mne zaskočily naprostým pohrdáním praxí učitelky a z mého pohledu krátkozrakým upřednostněním začínajících učitelek s bakalářským stupněm vzdělání. Dokonce mě to (pár let před důchodem) motivuje k úvaze o možnosti studia. Jsem ráda, že jsem konečně v předposledním čísle zaznamenala několik reakcí. Další věc, která by si podle mne zasluhovala diskuzi a snad i potrestání aktérů, je příběh lehátek v mateřské škole. Lehátka, která jsem zažila už já a možná i mnozí dříve narození, začala dosluhovat a mateřské školy včetně té naší se musely začít poohlížet po modernějším řešení. Řešení bylo jednoduché: dodnes propagovaná lehátka „neobyčejná kvalita a cena více než příznivá“ z umělé hmoty, lehká, stohovatelná. Že se dítě může udeřit hlavou o „lehký“ rám z umělé hmoty, že chlad od podlahy má snadný přístup skrz tenké prostěradlo, i když je dítě přikryté, není důležité, hlavně že jsou tato lehátka schválená pro užívání v MŠ. Překvapením proto pro mne bylo vyjádření hygieničky: tato lehátka nesplňují požadavek pevné opory zad. Po prolistování několika starších čísel jsem našla reklamu na nová lehátka (podobná těm starým) s odkazem na novou vyhlášku. V naší MŠ jsme dosud stará lehátka nestačili zlikvidovat, můžeme je tedy znovu používat s tím, že se budou skládat na sebe s rozloženými nožičkami, aby větrala a tím bude náš každodenní tělocvik o něco vydatnější a lehátka zaberou dvojnásobek plochy. V jiných školkách možná nakoupí lehátka nová s důvěrou, že pár let se vyhláška měnit nebude, ale co s krásnými, zachovalými, nevyhovujícími lehátky? Nejsem otupělá praxí v předchozím režimu, a proto mě taková věc dokáže rozzlobit. Kdo za to vlastně může? Není to trestné? Podle mého názoru trestuhodné určitě.

Každá konference je místem k setkávání, ke komunikaci. A každá má své motto. Nosnou myšlenkou konference Škola jako místo k setkávání, která se už po čtvrté konala pod záštitou katedry psychologie FF UK Praha, bylo úvodní slovo Václava Mertina: „Jak dosáhnout ve škole slušného chování? Ve chvíli, kdy není celý školský systém nastaven na slušnost, tak to jedna hodina etické výchovy, byť i dobře metodicky zpracované, nevytrhne! Slušnost dětí, učitelů a veřejnosti vůči škole je tou správnou cestou k výchovnému působení školy.“ Pozitivní psychologie může podle Aleny Slezáčkové z Psychologického ústavu FF MU Brno přispět k etické výchově ve škole. Pozitivní psychologie totiž zdůrazňuje nutnost rozpoznání svých předností, silných stránek osobnosti a vnitřního potenciálu. A to přispívá k úspěšnému výkonu dítěte, k jeho pocitu spokojenosti a smysluplnosti konání. Nejen pozitivní přístup k životu, ale i konfl ikt vede k osobnímu rozvoji. Iva Štětovská vidí konfl ikt jako emoční záležitost, protože to s námi něco dělá, ale vnímá i jeho věcnou stránku, tedy to, co se snažíme vyřešit. Rodič podle ní zná své dítě a je kompetentní k tomu, aby ho vychovával. Ale učitel zase zná svého žáka a je kompetentní k tomu, aby ho vzdělával. Efektivní zpětnou vazbou pro školy je podle Ilony Gillernové evaluace. Hodnotit klíčové kompetence a to jak vědomosti, tak dovednosti, záměrné i nahodilé působení, změny rodičovských stylů výchovy a oceňování edukačních stylů pedagogů, vede k rozvoji školy. Ve světle faktu, že současné výchovné řízení převážné většiny rodičů je slabé a neklade na dítě mnoho nároků a to málo, co požaduje, nekontroluje, očekávají děti od školy pravý opak. Autorka a hlavní pořadatelka konference Lenka Krejčová věnovala svůj příspěvek zamyšlení se nad tím, jak žáci při učení přemýšlejí. Jak důležité jsou pojmy, tzv. stavební kameny našeho myšlení. Věra Pokorná vidí v hlavě dítěte jakousi černou skříňku. Učitel neví, co se v dítěti děje, a odhaluje to tím, že se ptá. Dítě se tak naučí klást otázky a přemýšlet. Podle V. Pokorné není dobré zaměňovat pojmy myšlení a učení. Kompetence k učení je podle Hany Kasíkové komplexní konstrukt, a tedy platí okřídlené učit se… učit se učit se. Proto použila slova Carla Rogerse: „Opravdu vzdělaný člověk je ten, kdo se naučil, jak se učit a jak se změnit.“ Každá škola je místem setkávání, většinou dětí a dospělých. V tomto případě se jednalo o setkání dospělých, zástupců akademické obce, kteří na podkladě svých výzkumů poskytli zástupcům odborníků pracujících s dětmi podněty k zamyšlení. O závěrech svých výzkumů, jež mají potřebný přesah do praxe, komunikovali věcně, stručně, srozumitelně a s osobním vhledem, který dodával jejich myšlenkám lidský rozměr. V odpoledním programovém bloku se naopak pedagogové z praxe podělili o zajímavé zkušenosti s netradičními projekty ze svých škol. A bylo se čím chlubit. Český učitel je i přes nedostatečné finanční ohodnocení ze strany státu a chybějící ocenění z řad nepedagogické veřejnosti stále ochoten pracovat na vzdělání budoucích generací. Konference ukázala, co vše se ve školách daří a zaslouží si pozornost.