Online archiv

V květnu mají maminky svátek. Srdíčka zdobená ubrouskovou technikou jim určitě udělají radost. Potřebujeme ubrousky s květinovým vzorem, akrylovou barvu, lepidlo na decoupage nebo disperzní lepidlo, plochý štětec, nůžky a polystyrenová srdce, špendlíky a stužky. Ubrousky lze nahradit obrázky vystřiženými z časopisů. Malým dětem se s nimi bude lépe pracovat. Z ubrousku vystřihneme srdce nebo květiny. Polystyrenová srdce natřeme na okrajích růžovou akrylovou barvou. Můžeme je předem napíchnout na špendlík nebo drátek, aby se nám dobře natírala. Místa, kam chceme lepit ubrousek, ponecháme bílá. Bílá barva v podkladu prozáří barvy květu. Z vystřiženého květinového vzoru odstraníme spodní dvě vrstvy papíru. Střed srdce potřeme lepidlem a pomocí štětce na něj přilepíme vystřižený motiv. Pokud nám vznikly nějaké varhánky v průběhu lepení, ihned je mokrým štětcem vyrovnáme. Ubrousek necháme zaschnout a poté ještě přetřeme lepidlem. Lepidlo po zaschnutí zprůhlední a vytvoří na srdíčku ochrannou vrstvu. Případně lze srdce ještě přetřít bezbarvým lakem. Ze stužky uvážeme ozdob nou mašličku a špendlíkem ji zapíchneme na vršek srdíčka.

Dorotka měla jako všechny děti moc ráda, když mohla jít s babičkou do divadla na pohádku. Těšila se na další divadelní představení, ale babička onemocněla a Dorotka s maminkou jí slíbily pomoc. Babička s dědou bydleli v jiném městě. Dorotka s maminkou a tatínkem za nimi jezdívali vláčkem. Když tentokrát kupovala maminka jízdenku, podívala se paní pokladní na Dorotku, usmála se na ni a přidala mamince speciální lístek i pro ni. Maminka ho podala Dorotce, a ta si přečetla, co na něm stálo: „Jízdenka do pohádky“. Byla barevná a plná obrázků z různých pohádek. Dorotce se vždycky moc líbila pohádka O perníkové chaloupce. I z ní tam našla obrázek. Když k nim přišel průvodčí a kontroloval jízdenky, ptala se ho Dorotka, do jaké pohádky je to vlastně jízdenka. „Do tvé nejoblíbenější, uvidíš,“ řekl jí průvodčí a potutelně se při tom usmál. Potom co průvodčí odešel, seděla Dorotka chvíli na sedadle a dumala, jak může průvodčí vědět, která pohádka je její nejoblíbenější. A najednou se ocitla v chaloupce, kde žila s tatínkem Mařenka a její bratříček Jeníček. Ostatní ji sice neviděli, ale ona mohla prožívat vše, co se v chaloupce odehrávalo. Znala pohádku nazpaměť, a tak moc dobře věděla, co se bude dít. Když šli Jeníček s Mařenkou do lesa, Dorotka se o ně bála, ale věděla, že to nakonec dobře dopadne. Stejně tak měla pořádný strach z babky z perníkové chaloupky, přestože jí nemohla nic udělat. Když se nakonec Jeníček s Mařenkou dostali v pořádku domů a radovali se s tatínkem, že se jim nic nestalo, ocitla se Dorotka zase vedle maminky ve vlaku. „Maminko, víš, kde jsem byla?“ A maminka jí odpověděla: „Jak to myslíš, Dorotko, kdy?“ „No přece teď !“ zvolala Dorotka. Maminka řekla: „Seděla jsi vedle mne a dívala ses z okna.“ „To není možné, mami, já jsem byla v Perníkové chaloupce,“ odporovala Dorotka a vyprávěla jí, co zažila. Ten den měly ve všech vlacích děti podobné zážitky - každý se ocitl během jízdy ve své nejoblíbenější pohádce a přitom o tom dospělí, kteří cestovali s nimi, nevěděli. A kdo z vás, děti, jezdí rád vláčkem? Možná si při jízdě čtete nějaké pohádky. Která je ta vaše nejoblíbenější? Zkusíme se do ní také svézt aspoň na papíře? Vláčkové tvoření Potřebujeme čtvrtku, pastelky, fixy nebo voskovky, vlastní fotky dětí, jejich sourozenců, rodičů nebo příbuzných, nůžky, lepidlo a obrázky z pohádek. Pastelkami nakreslíme na čtvrtku vláček s vagony pro cestující s velkými okny. Do oken nalepíme fotky rodinných příslušníků. Kolem vláčku nalepíme obrázky z oblíbené pohádky nebo pohádek. Dokreslíme detaily - například nebe, slunce, trávu, stromy. Děti mohou také tvořit společný vláček na velký balicí papír. Do oken se mohou lepit fotky dětí. Můžeme též vytvořit model vláčku. Roličky od papírových utěrek polepíme kolečky a dalšími částmi z barevných papírů, dokreslíme fixy a hotovou mašinku a vagonky navlékneme za sebou na provázek. A už může mašinka vyrazit na výlet po místnosti. A co dál? Tipy navíc Zahrajeme si na předvádění pohádek. Dvě nebo tři děti se domluví tak, aby je ostatní neslyšely, jakou pohádku budou předvádět. Ostatní děti se postaví za sebe, chytí se v pase a budou jezdit po místnosti jako mašinka. Děti vybrané k předvádění je po chvíli uvítají se slovy: „Vítáme vás, dojely jste do pohádky.“ Začnou předvádět pohádku a ostatní hádají, o jakou se jedná. Pak mohou předvádět jiné děti.

„Nultý“ ročník základní školy je zajímavou a přínosnou formou pedagogické intervence pro děti s odlišnými vzdělávacími potřebami. Děti se sociálním znevýhodněním se díky němu lépe adaptují na školní docházku.

Hlavičky plné nových zážitků, chvilka strkání na dlouhých schodech z hradu, a už je to tady! Odřený loket nebo koleno, které je potřeba správně ošetřit. První pomoc při podobných lapáliích, ale někdy i při vážných úrazech, také patří k práci učitelky.

A třeba se tam také něco naučíme. Programy, které nabízejí mnohá muzea nebo galerie, v sobě spojují zábavu a poučení.

„Tak děti, honem, honem, spěcháme. Stůjte v autobuse všichni u mě. Slyšíte mě? Nechoďte k těm druhým dveřím, dávejte pozor. Dívejte se na mě - honem, všichni vystupujeme, nezdržujte se.“ Rozladěné, poněkud vystresované děti se zpěněnými učitelkami dorazily na dětské divadelní představení. V sále je už plno. Čím to, že pro ostatní pedagožky není cesta tak vyčerpávající?

Máme ve školce tříapůlletou holčičku, která je - jak říkají její rodiče - odmalička velice citlivá. Nepotřebuje nikoho kromě rodičů nebo svého dospělého a přírody, děti ji absolutně nezajímají, spíš se jim ráda vyhne a na všechno je hodně opatrná. Přesto je to velmi, ale velmi živé dítě. Nevydrží sedět, soustředit se umí, je velice šikovná, ale má strašně moc energie. Celý den pobíhá, mluví a podobně. Řekla bych, že více než jiné děti. Málokdo stíhá její tempo. Procházky jsou „zajímavé“, protože polovinu cesty běží, druhou polovinu cesty vybírá kopce či prolézá houští. Ale protože má neustále strach z neznámého, tak všechno musí dělat s asistencí, což znamená, že jedna z učitelek musí být vždy jen kousek od ní. Žádné že půjdeme po cestě a ty si skákej třeba po hlavě. Občas si s ní nevíme rady. Nezlobí, je prima a šikovná, ale vyžaduje neustálou pozornost dospělého. Přitom nedělá nic bezhlavě, nikdy si neublíží. Je to prostě takový „rarach“, který má o „něco“ více energie než ostatní. Nechceme ji jen ukázňovat, nerady bychom, aby přišla o svůj elán. Existuje nějaká cesta, jak takhle malé dítě usměrnit? Milé paní učitelky, ačkoli si dovedu představit, že vůbec není snadné s holčičkou vybíhat kopce a sledovat její stopu v houští, přesto mě váš dotaz potěšil. Těší mě, že máte snahu i takové bytosti vyjít vstříc v jejích velmi specifických potřebách a stylu, že jí chcete zachovat její, pro mnohé určitě náročný, elán. Říkám si, že má holčička štěstí na své průvodce školkovým věkem. Cílem totiž není holčičce plně vyhovět, ani ji převychovat a učinit z ní průměrně „normální“ dítě. Cílem by, myslím, mělo být vnímat její potřeby, vnímat její individualitu, jako takovou ji přijímat a v rámci možností se snažit jí vyjít vstříc, někdy více, jindy méně. To je limit školky, tedy většího kolektivu dětí na menší počet dospělých, na rozdíl od rodiny. A dívka tak dostává velmi důležitou informaci, že je vnímaná, respektovaná a přijímaná taková, jaká je, zároveň někdy není možné jí vyhovět a ona se musí naučit s takovou frustrací zacházet, vyrovnat se s ní. Ve vašem dotazu vnímám dvě hlavní roviny, jedna je o tom, jak tedy takové dítě zvládat, jak s dívkou zacházet ve prospěch jejích specifických potřeb (v rámci limitů školky), a druhá rovina se pojí s informací, že ji vůbec nezajímají děti, raději se jim vyhýbá. K té první rovině: pokud má zrovna někdo z vás kapacitu, čas a chuť, poskytněte dívce to, co potřebuje, tedy v bezpečí křídel dospělého prozkoumávat přírodu, svět, uvolnit svou živelnost a elán. Zdá se, tak jak je to u dětí běžné, že ona sama ví nejlépe, co ji zajímá, od dospělého potřebuje jen vytvářet bezpečí a jistotu v neznámém terénu. Tedy stačí ji jen doprovázet, nechat se jí vést. Doporučuji však v takových poměrně intimních chvílích maximálně prohlubovat kontakt s ní, komunikaci, oční kontakt, sdílet s ní její naladění a prožitky, převádět je do slov. Aby se dospělý nestával jen nástrojem, který „použije“ na to, na co ještě sama nestačí (tvorba bezpečí), ale aby se učila dialogu a sdílení zkušenosti, není v tom sama, ale s někým, koho se tak může učit vnímat, respektovat a komunikovat s ním. V takovou chvíli bych vnímala tyto „výlety“ ve dvou jako cestu velmi specifického smysluplného rozvoje dítěte. Jste-li zrovna v situaci, kdy není možné nebo zkrátka nechcete dívku zrovna někam následovat, můžete s ní přesto maximálně zkusit udržet kontakt otázkami. Kam by chtěla jít? Na co se tam těší? Co by tam mohlo být? Ať vytváří příběhy, sdílí své představy, namaluje nějaké takové místečko. Při cestě venku, kdy je třeba, abyste šli všichni spolu spořádaně, můžete nasbírat například nějaké přírodniny a povídat si po cestě, odkud přišly, jaký je jejich příběh, co s nimi bude dál, vymyslet pohádku na téma kámen na cestě, navázáno na přírodu… tvořivosti se meze nekladou. Za ústřední tedy považuji udržet kontakt, komunikaci na její oblíbené téma a využít ji jako cestu k prohlubování kontaktu s lidmi. Při povídání s holčičkou zkoušejte zapojovat i ostatní děti: „A odkud, děti, myslíte, že je tento kamínek?“, „Kampak asi ten potok teče?“… Tedy její oblíbené téma pojmout jako můstek ke komunikaci a vztahu s ostatními dětmi, pomoci jí tvořit si tímto tématem místo mezi dětmi, můžete s holčičkou nasbírat kamínky z objeveného místečka i pro ostatní děti. Považuji za důležité podporovat postupně, tak jak to půjde, tuto oblast jejího života - tedy vztah k dětem. Je ve věku, kdy je vývojově namístě a velmi žádoucí, aby kontakt s dětmi rozvíjela. Pokud by se tak nedělo ještě nějakého půl roku, nevnímali byste v této oblasti žádné pokroky, doporučila bych rodičům konzultaci u klinického psychologa.

Spontánnost, schopnost napodobovat a ochota zkoušet všechno, co se dá. To jsou vlastnosti, které patří k předškolnímu věku. Školáci už tak bezprostřední nejsou.

Naivní představa, které z pochopitelných důvodů podléhají učitelé i vedení škol, a dokonce i rodiče. Když se pak se šikanou setkají, je to pro ně šok. O různých formách šikany, její prevenci a léčení jsem si povídala s psychologem Davidem Čápem.

Jaro je období, které máme určitě všichni rádi a těšíme se na něj po dlouhé zimě. Hlavně takové to sluníčkové, zpěvavé, veselé a rozkvetlé. A právě to mě v naší mateřské škole inspirovalo k tomu, že jsem pro naše tři- až pětileté děti vymyslela a připravila na loňský duben projektový týden Malý zahradník. Vycházela jsem z myšlenky, že povedu všechny aktivity formou prožitkového učení se zaměřením na environmentální výchovu. Projektový týden se nesl v duchu motta: „Hlína si vyšla na sluníčko, pole si navlékají zelené tričko“ a měl následující cíle, které byly v souladu s RVP PV: zvládnout obsluhu a pracovní úkony (práce na zahradě), pomáhat pečovat o okolní životní prostředí, dbát o čistotu a pořádek, starat se o rostliny, spoluvytvářet pohodu prostředí, prožívat radost ze zvládnutého a poznaného, být citlivé ve vztahu k přírodě, postupovat a učit se podle pokynů a instrukcí, přirozeně komunikovat bez zábran s druhým dítětem a spolupracovat s druhým při činnostech. Byla jsem moc ráda, že se zapojili i rodiče. Přinášeli nám semínka rostlin, různé druhy čerstvé zeleniny, a dokonce nám věnovali velký plastový sud s otvory na pěstování jahod. Naše paní ředitelka nás podpořila finančně. Mohla jsem tak zakoupit pytle s hlínou, sazenice jahod, ohradníky na záhony a několik druhů luštěnin. Každý den začínal motivační písničkou Šel zahradník do zahrady a vítali jsme se básní Dobré ráno, dobrý den. S dětmi jsme hned v pondělí začali kreslit fixy obrázky na zahradnické zástěrky. Postupně jsme děti seznamovali s činnostmi, které na zahradníky čekají na jaře. Děti si samy vyzkoušely, jak se pracuje s motyčkou, sázecím kolíkem, hráběmi, rýčem a konvičkou. Osahaly si hlínu. Ve třídě pozorovaly klíčení luštěnin ve sklenici. Zasely semínka rostlin do misek s hlínou a každý den je rosily. Sledovaly, jak se klube z hlíny malý zelený ocásek. Velkým zážitkem byla také příprava zeleninového salátu a polévky. Děti si vše připravily samy, krájely a strouhaly suroviny. Polévku nám pak paní kuchařky uvařily. Naše děti tak mohly zapojit vnímání všemi smysly, tedy multisenzorické vnímání. Projekt neprobíhal pouze ve třídě, ale také na školní zahradě. Společně s kolegyní jsme zryly záhon, osadily ho ohradníky a pak už naši malí zahradníci byli ve svém živlu. Vybírali z hlíny kamínky, motyčkami a hráběmi upravovali záhon. Nakonec zaseli semínka ředkviček, petrželky a hrášku. Zalévání je také moc bavilo. Nesmíme ještě zapomenout na jahody, o ty se děti také staraly. Nejdříve jsme museli přesypat hlínu do velkého sudu, pak zasadit sazeničky. Další cílem, který projekt zahrnoval, je péče o estetiku okolí školky, takže děti vysázely muškáty a macešky, o něž se nyní starají. Přestože byl projekt plánován na týden, má svým charakterem dlouhodobý účinek a zpětnou vazbu. Děti se mohou pochlubit svým rodičům, jak se jejich zahrádce daří a jací jsou šikovní zahradníci. Myslím, že si děti budou dlouho odnášet pěkné zážitky a zajímavé zkušenosti, které, ne každé z nich, mají možnost prožít. Info o projektu na webových stránkách mateřské školy na www.msvyhlidka.cz.