Jak pracovat se strachem z neznámého

Máme ve školce tříapůlletou holčičku, která je - jak říkají její rodiče - odmalička velice citlivá. Nepotřebuje nikoho kromě rodičů nebo svého dospělého a přírody, děti ji absolutně nezajímají, spíš se jim ráda vyhne a na všechno je hodně opatrná. Přesto je to velmi, ale velmi živé dítě. Nevydrží sedět, soustředit se umí, je velice šikovná, ale má strašně moc energie. Celý den pobíhá, mluví a podobně. Řekla bych, že více než jiné děti. Málokdo stíhá její tempo. Procházky jsou „zajímavé“, protože polovinu cesty běží, druhou polovinu cesty vybírá kopce či prolézá houští. Ale protože má neustále strach z neznámého, tak všechno musí dělat s asistencí, což znamená, že jedna z učitelek musí být vždy jen kousek od ní. Žádné že půjdeme po cestě a ty si skákej třeba po hlavě. Občas si s ní nevíme rady. Nezlobí, je prima a šikovná, ale vyžaduje neustálou pozornost dospělého. Přitom nedělá nic bezhlavě, nikdy si neublíží. Je to prostě takový „rarach“, který má o „něco“ více energie než ostatní. Nechceme ji jen ukázňovat, nerady bychom, aby přišla o svůj elán. Existuje nějaká cesta, jak takhle malé dítě usměrnit? Milé paní učitelky, ačkoli si dovedu představit, že vůbec není snadné s holčičkou vybíhat kopce a sledovat její stopu v houští, přesto mě váš dotaz potěšil. Těší mě, že máte snahu i takové bytosti vyjít vstříc v jejích velmi specifických potřebách a stylu, že jí chcete zachovat její, pro mnohé určitě náročný, elán. Říkám si, že má holčička štěstí na své průvodce školkovým věkem. Cílem totiž není holčičce plně vyhovět, ani ji převychovat a učinit z ní průměrně „normální“ dítě. Cílem by, myslím, mělo být vnímat její potřeby, vnímat její individualitu, jako takovou ji přijímat a v rámci možností se snažit jí vyjít vstříc, někdy více, jindy méně. To je limit školky, tedy většího kolektivu dětí na menší počet dospělých, na rozdíl od rodiny. A dívka tak dostává velmi důležitou informaci, že je vnímaná, respektovaná a přijímaná taková, jaká je, zároveň někdy není možné jí vyhovět a ona se musí naučit s takovou frustrací zacházet, vyrovnat se s ní. Ve vašem dotazu vnímám dvě hlavní roviny, jedna je o tom, jak tedy takové dítě zvládat, jak s dívkou zacházet ve prospěch jejích specifických potřeb (v rámci limitů školky), a druhá rovina se pojí s informací, že ji vůbec nezajímají děti, raději se jim vyhýbá. K té první rovině: pokud má zrovna někdo z vás kapacitu, čas a chuť, poskytněte dívce to, co potřebuje, tedy v bezpečí křídel dospělého prozkoumávat přírodu, svět, uvolnit svou živelnost a elán. Zdá se, tak jak je to u dětí běžné, že ona sama ví nejlépe, co ji zajímá, od dospělého potřebuje jen vytvářet bezpečí a jistotu v neznámém terénu. Tedy stačí ji jen doprovázet, nechat se jí vést. Doporučuji však v takových poměrně intimních chvílích maximálně prohlubovat kontakt s ní, komunikaci, oční kontakt, sdílet s ní její naladění a prožitky, převádět je do slov. Aby se dospělý nestával jen nástrojem, který „použije“ na to, na co ještě sama nestačí (tvorba bezpečí), ale aby se učila dialogu a sdílení zkušenosti, není v tom sama, ale s někým, koho se tak může učit vnímat, respektovat a komunikovat s ním. V takovou chvíli bych vnímala tyto „výlety“ ve dvou jako cestu velmi specifického smysluplného rozvoje dítěte. Jste-li zrovna v situaci, kdy není možné nebo zkrátka nechcete dívku zrovna někam následovat, můžete s ní přesto maximálně zkusit udržet kontakt otázkami. Kam by chtěla jít? Na co se tam těší? Co by tam mohlo být? Ať vytváří příběhy, sdílí své představy, namaluje nějaké takové místečko. Při cestě venku, kdy je třeba, abyste šli všichni spolu spořádaně, můžete nasbírat například nějaké přírodniny a povídat si po cestě, odkud přišly, jaký je jejich příběh, co s nimi bude dál, vymyslet pohádku na téma kámen na cestě, navázáno na přírodu… tvořivosti se meze nekladou. Za ústřední tedy považuji udržet kontakt, komunikaci na její oblíbené téma a využít ji jako cestu k prohlubování kontaktu s lidmi. Při povídání s holčičkou zkoušejte zapojovat i ostatní děti: „A odkud, děti, myslíte, že je tento kamínek?“, „Kampak asi ten potok teče?“… Tedy její oblíbené téma pojmout jako můstek ke komunikaci a vztahu s ostatními dětmi, pomoci jí tvořit si tímto tématem místo mezi dětmi, můžete s holčičkou nasbírat kamínky z objeveného místečka i pro ostatní děti. Považuji za důležité podporovat postupně, tak jak to půjde, tuto oblast jejího života - tedy vztah k dětem. Je ve věku, kdy je vývojově namístě a velmi žádoucí, aby kontakt s dětmi rozvíjela. Pokud by se tak nedělo ještě nějakého půl roku, nevnímali byste v této oblasti žádné pokroky, doporučila bych rodičům konzultaci u klinického psychologa.