Online archiv

Časopis Informatorium 3-8 čteme pravidelně a s velkým zájmem. Často je pro nás poučením, někdy inspirací, jindy ověřením, že svoji práci děláme správně. Občas se stává, že cítíme potřebu na určitý článek reagovat, ale než tak učiníme, zahltí nás řada jiných povinností a dopisování odložíme. Po prostudování březnového čísla, zejména článku Dítě s diabetem v MŠ, tomu bylo jinak. Okamžitě jsme se rozhodli na článek reagovat. Naše mateřská škola má tříletou zkušenost s dítětem, které trpí onemocněním diabetus 1. stupně. Nesmírnou náročnost a zodpovědnost při péči o nemocné dítě nelze ani popisovat. Počínaje stravováním až po každodenní řadu úkonů, povinností a stresů. Proto se domníváme, že uváděné stanovisko MŠMT ČR je velmi obecné, neuspokojivé a neřeší řadu konkrétních, naléhavých problémů, se kterými se pedagog pracující s tak vážně nemocným dítětem v praxi setkává. V uvedeném článku jsou citovány pouze základní zákonné povinnosti školy a jejich zaměstnanců, včetně ředitele, případně hlediska etická a lidská. Bez důsledného dodržování citovaných povinností či doporučení MŠMT ČR si práci s nemocným dítětem a jeho rodiči nelze ani představit. Řada mimořádně závažných problémů však zůstává nezodpovězena a neřešena. Příklad: Běžná třída - 23-25 přítomných dětí cvičí v herně nebo tělocvičně na nářadí. Nemocné dítě oznámí, že je mu špatně (slabo). Co udělat první? Věnovat se nemocnému: odběr krve, vyhodnotit to, podat první pomoc, telefonovat… Dovede si někdo představit tu úzkost, zodpovědnost při naměření hodnoty glykémie 1, se kterou jsme se již setkali? Co udělat v tu chvíli s ostatními dětmi, které v daný okamžik zůstávají bez dozoru? Jak se zachovat při obdobné situaci na vycházkách, při pobytu venku, výletě, či jiné kulturní a společenské akci? Jak je nutné vybavit běžnou třídu zdravotnickými pomůckami (gumové rukavice pro odběr krve, co s použitým materiálem od krve a další a další…)? Naše reakce na vámi zveřejněný článek si neklade za cíl vyvolat polemiku, zda dítě s diabetem 1. stupně do MŠ ano, či ne. Jsme toho názoru, že ano. I nemocné dítě má nárok na kvalitní předškolní vzdělávání, ale za podmínek, kdy je nutné stanovit konkrétní pravidla, pracovní podmínky i pracovně-právní ochranu pedagogů a školy. Optimálním řešením by bylo stanovit pro tyto děti asistenta pedagoga, jehož vyřízení by bylo přednostní a netrvalo by několik měsíců, jako tomu zpravidla bývá při vyřizování této žádosti. Současně jsme chtěli upozornit na mimořádnou náročnost při práci s dítětem s diabetem. Klademe si otázku, zda je vůbec možné, aby učitelka vše, co se po ní požaduje, zvládla, zabezpečila. Nějak se zapomnělo na zdravé děti. Žádný materiál neuvádí, jak k tomu přijdou ostatní děti ve třídě, když se učitelka musí věnovat nemocnému dítěti a nemůže vykonávat výchovně-vzdělávací práci, na kterou mají děti právo. Veškeré činnosti jsou v daný okamžik přerušeny, neprobíhají. Nedovedeme si představit, že učitelka bude aplikovat při počtu 23-25 přítomných dětí dítěti inzulín, tak, jak se uvádí ve stanovisku MŠMT ČR. Naštěstí u nás v MŠ si rodiče zajistili službu, která přijíždí a aplikaci inzulínu provádí. V zimním období jsme opět prožívali stresy, když byly silnice nedostatečně sjízdné, a služba se zpozdila. Každodenní stres je u nás na denním pořádku. Víme, že pokud by chtěla učitelka MŠ vykonávat činnosti spadající do pracovní náplně zdravotnictví, jistě by si zvolila jinou než učitelskou profesi. Velmi by nás potěšilo, kdyby byl náš hlas vyslyšen a přítomností dětí s onemocněním diabetem 1. stupně (kterých znatelně přibývá) v kolektivu běžné třídy MŠ se některý z odborníků MŠMT ČR začal systematicky zabývat.

Prostupnost nebo návaznost rámcových vzdělávacích programů pro předškolní a základní vzdělávání je v současnosti téma číslo jedna. Zprávy OECD, ČŠI, ale i vysoké procento dětí s odkladem školní docházky vyvolávají otázky, zda si mateřské a základní školy v otázce vzdělávání vzájemně rozumějí. I MŠMT ČR volá po větší provázanosti vzdělávání v mateřských a základních školách, alespoň na úrovni posledního mateřskoškolského ročníku a elementaristiky. Z krátkého vhledu do jednotlivých vzdělávacích dokumentů předškolního a základního vzdělávání je patrné, že se v těchto kurikulárních dokumentech jedná spíše o lehkou návaznost, která napomáhá pochopit směr, ale nesvazuje ruce pro tvorbu konkrétních školních vzdělávacích programů. V RVP ZV nikde nestojí, jaký má být profil předškoláka, tak jako v RVP PV nenajdeme, co všechno má umět dítě z rodiny. I přesto, že právě rodina je primárně zodpovědná za výchovu a vzdělání dítěte. Tyto skutečnosti jsem měla v úmyslu reflektovat, když jsem vymýšlela tzv. vzdělávání na klíč pro mateřskou a základní školu v obci Strančice. Prvním úkolem bylo zastřešení takové akce lektorem. V poradním sboru MŠMT ČR jsem se seznámila s Mgr. Věrou Krejčovou, Ph. D., odbornou asistentkou Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové, která je mimo jiné i spoluautorkou RVP PV. A protože se jí můj nápad zalíbil, spolupráce byla na světě. Pak už stačilo jen získat zájem kolegyň ze základní školy a celou vzdělávací akci prostřednictvím NIVD v naší mateřské škole zorganizovat. Od nápadu k realizaci uběhlo čtvrt roku, ve kterém jsme průběžně konzultovali konkrétní školní vzdělávací programy obou zařízení s lektorkou a ujasňovali jsme si své představy o celém projektu. Konečně nastal den „D“, ve kterém se v Mateřské škole Strančice sešlo šest učitelek s devíti kolegyněmi ze základní školy v téže obci. Ta přesila nás zaskočila a z počátku jsme z ní měly obavy. Ale na naší straně zase byla výhoda domácího hřiště, využijeme-li sportovní terminologie. Teoretický vstup do problematiky, ve kterém se Věra Krejčová dotkla vzniku obou programů, způsobů jejich zavádění do praxe a aktuálně probíhajících revizí, neprobíhal formou přednášky, ale skupinové spolupráce. Vzájemné představování dokumentů, poznávání osobností a hlavně diskuze nad praktickými otázkami nebraly konce. Od počátku bylo jasné, že pětihodinová časová dotace nebude stačit. Věra Krejčová se ovšem ukázala jako zkušená lektorka, protože koučovala celé setkání tak, aby společná práce nad předloženými materiály a diskuze o praktických výstupech byly vyvážené a rovnoměrné. „Proč si vedete individuální záznamy o každém dítěti? Vždyť je to strašná práce a stejně nám je nemůžete předat?“ ptala se jedna z elementaristek. „Před příštím zápisem se dohodneme a přijdete k nám do školy,“ zaznělo pozvání od ředitelky základní školy. „Nám se sem původně nechtělo, po práci a ještě někde pět hodin sedět! Ale teď toho ani trochu nelitujeme, naopak, moc se nám to líbilo,“ shodly se na závěr všechny učitelky ze základní školy. Na závěr mi dovolte otázku, která mě po ukončení semináře napadla: „ Nepocházejí ty nářky na špatnou přípravu dětí na vstup do základní školy jen z neznalosti?“

Už děti od útlého věku jsou počítači přirozeně přitahovány. Jednodušší varianty počítačů dnes existují i pro malé děti. Zakázat dětem počítač je v dnešní době nemyslitelné, neboť se ve svém budoucím životě neobejdou bez dovedností obsluhovat výpočetní i digitální techniku. Předškolní věk je obdobím, kdy by se mohl předškolák pouze seznamovat s prací na počítači. Není nutné dítěti aktivně počítač nabízet, jen pokud samo projeví zájem, umožnit mu přístup. Ale důležitá je zde především střídmost. Je třeba mít nad vysedáváním u počítače kontrolu, dodržovat určitá omezení, regulovat čas strávený u PC, zabránit, aby děti zcela podlehly jeho kouzlu. Optimální doba strávená prací na počítači by neměla zpočátku přesáhnout 10-15 minut, v pozdějším věku maximálně 1/2 hodiny denně. Dítě ovšem musí mít také dostatek jiných aktivit a podnětů (pohyb, hry s ostatními dětmi, s rodiči, četba apod.). Rodiče by měli mít přehled, co dítě na počítači dělá. Měli by vybírat vhodné hry (pexeso, skládání puzzle, výukové programy, pohádky apod.) a nenechávat je hrát akční hry se spoustou násilí. Vhodné je pracovat s dítětem na PC společně. Speciální výukové programy pozitivně ovlivňují rozvoj poznávacích schopností, pomáhají připravit děti na vstup do ZŠ, dokonce pomáhají při prevenci specifi ckých poruch učení. Počítačové hry sice rozvíjejí některé schopnosti a dovednosti (jako jsou pozornost, postřeh, myšlení apod.), omezují ale zejména pohybové aktivity. Navíc zde chybí i velmi důležitá stránka klasických her, a to je stránka společenská. Bude-li dítě vysedávat u počítače, nenaučí se navazovat kontakty s vrstevníky, bude uzavřenější, méně komunikativní a bude si vytvářet svůj vlastní „počítačový svět“. Umělý počítačový svět by rozhodně neměl nahradit svět skutečný. Vhodnější je nabízet dítěti jiné způsoby trávení volného času. Zkušenost s hrami s jinými dětmi nemůže nahradit žádný počítač. Pokud dítě uvidí rodiče, jak dlouhé chvíle vysedávají před počítačem, bude je napodobovat. Úkolem rodičů by mělo být naučit dítě využívat v budoucnu počítač ku prospěchu, nikoli k zahánění nudy. Počítač může být dobrým sluhou, ale snadno se může změnit i ve zlého pána. Projekt Zdravý životní styl nabízí rodičům předškolních dětí zdarma odborné přednášky a rady přímo v mateřských školách. Dále nabízí rodičům písemné odpovědi na konkrétní problémy při výchově předškolních dětí. Své dotazy posílejte na: www.zdravyzivotnistyl-zatec. cz. Projekt realizuje Občanské sdružení Vzdělávací centrum Podkrušnohoří.