Adaptace s úsměvem

Na různé děti působí prostředí mateřské školy různě, a jak si nejsou dva lidé podobní, tak si nejsou podobné ani reakce jednotlivých dětí na předškolní zařízení. Tak jako tak nastane každému ze školkáčků období zvané adaptace.

To trvá u každého jinak dlouho, u každého je jinak náročné a každý se s ním srovná jinak dobře. Případně špatně, to je ta horší varianta. Každý, kdo zažil první den s novou třídou, musí uznat, že škála reakcí na třídu, paní učitelku, spolužáky… je maximálně pestrá. Čím to je, můžeme jenom hádat. Vliv rodiny? Možná. Vnitřní nastavení jedince? Asi také. Vizuální stránka třídy, první dojem z paní učitelky, osobnost dítěte, domácí příprava na školku (rozhovory, návštěva nějaké mateřské školy, logická argumentace…), sourozenec ve školce, snad i momentální nálada? Pravděpodobně všechno.

Jisté je ale jedno. Někdo vejde do třídy zcela samozřejmě, jako by šel do dobře známého prostředí, sám se pedagogům představí, jde si sám hrát, prostě se chová zcela nenuceně. Někdo opatrně zkoumá, kde se ocitl, ale také reaguje v pozitivních rámcích. Pak je tu ovšem skupina dětí, mnohdy nemalá, která vstup do mateřské školy nezvládá.

Těmto dětem bytostně vadí odloučení od rodiny, nechtějí odejít z domova, odpoutat se od maminky a tatínka, prostě chtějí být doma. Pro tyto děti je období adaptace nejnáročnější. Nakonec si na školku zvykne každý bez výjimky, naprostá většina si ji zamiluje, ale začátky… začátky bývají místy krušné.

Praktické zkušenosti

Nyní uvedu pár příkladů ze své praxe, kdy jsem se dětí záměrně zpětně ptal na období adaptace. Jejich odpovědi mě místy překvapily, místy dojaly a bez výjimky potěšily. Zjistil jsem totiž, že pokud se někde v procesu adaptace na mateřskou školu udála nějaká chyba, nezapříčinil jsem ji já s kolegyní.

Ládík se každý den rozloučil s maminkou, způsobně pozdravil a šel si na deset minut zalézt do rohu za dětskou kuchyňku, kde plus minus deset minut plakal. Pak s úsměvem přišel, normálně se zapojil do jakékoli činnosti, aktivity, režimu. Proč ale ráno vždy plakal? Takřka se strojovou přesností… Někdy v březnu toho školního roku, kdy k nám přišel, jsem se ho zeptal: „Láďo, pamatuješ, když jsme tu spolu začínali? Pamatuješ, jak jsi každý den brečel? Teď už to dávno neděláš, ale mě by moc zajímalo, proč jsi to dělal, abych se příště k novým dětem mohl chovat lépe.“ – „Já jsem ale nebrečel kvůli tobě, já jsem se jenom bál, že mě tu maminka nechá. Nikdy mě tu ale nenechala, tak jsem přestal, už jsem věděl, že si pro mě vždycky přijde.“ Tady tedy máme jedno možné vysvětlení – dítě se prostě bojí, že už ve školce zůstane navždy, že ho tam rodiče nechají. Pozitivní zkušenost však tento strach spolehlivě zničí.

Bohoušek odmítal chodit do školky a dělal kvůli tomu scény v šatně a pak i ve třídě. Křičel tak, až skoro modral, válel se po zemi, kopal, mlátil a obecně ohrožoval sebe i ostatní. Každý den celých čtrnáct dní se tohle chování opakovalo jednou až třikrát. Nebudu lhát, když řeknu, že to tehdy bylo náročné. Pak zničehonic přišel třetí pondělí do školky, úsměv na rtech, pozdravil, šel si hrát a za celý den s ním nebyl jediný problém. Další den zase a pak zase a zase… Někdy v půlce října, kdy už jsem si definitivně potvrdil, že se nic podobného nebude opakovat, mu říkám: „Bohouši, já jsem si všiml, že už se tady ve školce vůbec nevztekáš. To mě moc těší, jen by mě zajímalo, co se změnilo?“ – „No já jsem to tady na začátku neznal, ale teď už to tu znám, tak dobrý.“ Bohoušova obtížná (i když relativně krátká) adaptace měla příčinu především v úzkosti z nového místa. Jakmile se s ním sžil, problém rázem odezněl. V kombinaci s jeho citlivou duší pro něj byl přechod z domova do školky extrémně náročným životním obdobím, které se ovšem nakonec zvládlo.