Poradna 7/ 2020

Všechno začalo smrtí mého bratra před pěti lety. Tenkrát byl u nás na návštěvě (já jsem ještě studovala a bydlela s rodiči) a hodně se pohádal s matkou. Plánoval svatbu s přítelkyní, moje matka s tím ale nesouhlasila. Nelíbilo se jí, že má jeho přítelkyně dítě z předchozího vztahu. Vyčetla bratrovi všechno možné, a když odcházel, ještě za ním křičela, že ona mu na svatbu nepřijde… Bratr sedl do auta a už jsme ho nikdy neviděli. Ten den měl cestou domů autonehodu a zemřel na místě. Nakonec mu matka nešla na svatbu, ale na pohřeb, jak stále opakuje.

Moje matka se s jeho smrtí nikdy nevyrovnala. Na pohřbu se zhroutila, od té doby odmítá o bratrovi mluvit. Když se s ní zpočátku snažila spojit bratrova přítelkyně, křičela na ni, že kdyby nebylo jí, syn by žil. Bratrova snoubenka to nakonec vzdala. Někdy matka reaguje divně, agresivně, když před ní někdo mluví o bratrovi hezky nebo vzpomíná na něco pěkného, co s ním prožil. A to platí i o otci, ani on o bratrovi nemůže před matkou mluvit. Už několik let se vyhýbá lidem, odešla do důchodu a sedí doma. Všechny oslavy, svátky, narozeniny, Vánoce jsou utrpení, protože vzdychá, pláče, demonstrativně se zavírá v ložnici. Na věšáku stále visí bratrova mikina, kterou si tam zapomněl. V kuchyni na lednici je pořád kalendář s listem ze dne, kdy bratr zemřel, s poznámkou, že přijde. Otec se stáhl, chodí z práce rovnou do dílny, aby s ní nemusel být. Já jsem se odstěhovala a snažím se žít. S otcem se scházíme jinde. Ráda bych matce pomohla, ale zároveň mám na ni vztek, že se tváří jako jediná, kdo se trápí. Jako by se nechtěla vzdát role oběti. K lékaři nechce, antidepresiva nechce.

Petra