Manželství za polárním kruhem

„Všeho nech a přijeď za mnou!“ Právě tohle napsal ve 30. letech své mladé ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, vzdělaná mladá umělkyně ze zámožné rodiny (původem z Karlových Varů), skutečně opustila klidný život u rodičů i malou dcerku a vydala se na nehostinný Sever. I když časem začne oceňovat krásu nehostinné přírody, stává se její osud také příběhem střetu mezi mužskýma ženským myšlením v extrémních podmínkách polární přírody.

V místnosti, která měří necelé tři čtvereční metry, se válí oblaka kouře a na skromné, primitivní zařízení, které vnímám jen částečně, se snášejí saze. V rohu stojí nad sebou dvě široké dřevěné palandy, u stěny je pryčna, pod oknem stoleček, a pak je tu jedna větší a jedna menší police, na které stojí zaprášené lahvičky, zřejmě obsahují koření. Venku před oknem ve vzdálenosti asi dvou metrů stojí vysoký kůl z dokonale vyběleného dřeva. 

Dále čtěte: Čím bych byla bez citů

Já ho nechápu… 

„Poslyš, na co je ta šibenice venku?“ ptám se manžela, jenž se právě objevil ve dveřích. „To je kůl na medvědy. Je vidět už z dálky a láká medvědy ze zamrzlého moře k chatě.“ „Aha!“ Nic víc ze sebe nedokážu vypravit a ani mě vlastně nic nenapadá. „A tímhle posuvným okénkem tady ve stěně na ně můžeme z chaty střílet. Když budeme mít štěstí, připlují kry s medvědy už na podzim.“ Manžel vesele vykládá dál a mezitím starostlivě pobíhá po chatě jako hospodyňka, která chce, aby se u ní návštěva během pobytu cítila co nejlépe. 

 Lovci duší s Radkinem Honzákem











Musím se téměř násilím ovládat, abych nedala najevo svou hrůzu a zděšení ze všeho toho nového, co se na mě řítí. Nechápu myšlení svého manžela, který očividně úplně zapomněl, na jaký životní styl jsou zvyklé evropské dámy. Považuje zřejmě za naprostou samozřejmost, že budu v téhle ubohé chatě ve společnosti šelem spokojená. Způsob, jímž se rozhodl mě uvést do života v divočině, rozhodně není nijak ohleduplný. 



Placená zóna

Matyáš Zrno