Švejkův rok

V roce 1921 nic nenasvědčovalo tomu, že se rodí jeden z nejgeniálnějších světových románů. Kolportéři nabízeli Švejka po lokálech a do neprodaných výtisků balili hostinští buřty a syrečky. Ani na jeho autora, divokého bohéma a humoristu, by nikdo z jeho generace nevsadil, že právě on udělá díru do světa. A přece se tak stalo. Zatímco jména vojenských a politických potentátů Rakouska-Uherska upadla dávno v zapomnění, jména postav z Haškova románu znají skoro všichni. A jak říká publicista Václav Fronk: „Nejživější souvislostí, týkající se císaře Františka Josefa I., je dnes pravděpodobně osud jeho obrazu z Palivcovy hospody.“ 

Ale neměl to Švejk zrovna lehké. Ve 30. letech se ocitl na hromadě knih, jež nacisté pálili jakožto zvrhlé umění, které je třeba vymýtit. V 50. letech se ho komunistická propaganda zas snažila ohnout ve svůj prospěch. Obálku románu povinně zdobila slova Julia Fučíka o tom, jak Švejk „demonstruje rozklad buržoazní třídy“. Ani dnes nemá dobrý voják na růžích ustláno. Počínaje franšízou Švejk restaurantů, kde nabízejí mimo jiné švejkburgery, až třeba po mluvčího současného prezidenta, který se Švejkem ohání, když obhajuje vulgární mluvu svého chlebodárce. 

A to nemluvíme o velmi častém nepochopení a zploštění celého velkolepého díla, jež je redukováno na mylnou představu o legračním tlachalovi popíjejícím pivo, bafajícím z fajfky a rozšafně hlásajícím „To chce klid!“, což Švejk ostatně nikdy nepronesl. Je velkým úkolem školy, aby Haškův fenomenální román zasadila do správných souvislostí a zároveň umožnila nové generaci, aby si knihu přečetla po svém. Když už máme to výročí… 

A jen tak mimochodem. Neměli bychom zapomínat, že jednou z nejodpornějších postav Haškova románu je poručík Dub, v civilu gymnaziální profesor. Tento směšný, zlý a pokrytecký karatel, jenž si své mindráky léčí na podřízených, si od Švejka vysloužil přízvisko „poloprďoch“, neboť ani nadávku „prďoch“ si nezasloužil. Budiž nám to mementem.