A teď mi to vysvětlete!

Emil Potužník zahnul z asfaltové silnice na pěšinku vysypanou pískem. Záhon azalek, který lemoval cestu, jej pohladil svou fialovou krásou. Když odemykal kovovou branku, nadechl se omamné vůně oleandrů, co rostly podél prostranství s kašnou a lavičkami.

Emil Potužník měl svou práci rád. Zvláště takhle po ránu, kdy zahrada byla ojíněna rosou a z nízkých pavilonů se trousili první ranní ptáčci. „Dobré ráno, pane inženýre,“ pozdravil muže v pantoflích a pruhovaném županu. „Nazdar, Máry, prkna plavou!“ odvětil oslovený a malinko povyskočil. Na lavičce vedle japonského javoru seděla postarší dáma v pletené čepici a krmila holuby, přestože tam žádní nebyli. Kývla Emilovi na pozdrav, aniž by přestala rozhazovat kolem sebe drobečky z bábovky. Na dřevěné houpačce obroubené břečťanem se pohupoval muž v pepřovém saku a se zlatými brejličkami. Když jej Emil míjel, elegán zašveholil: „Narodil jsem se čtrnáctého, mám čtrnáct dětí, bydlím v čísle popisném čtrnáct a jsem dlužen za čtrnáct piv. A teď mi to vysvětlete!“ Emil se usmál a jako každé ráno rozpačitě rozhodil rukama.

Emil Potužník se za svou práci nestyděl. Zlí jazykové nazývali jeho pracoviště bzíkárnou, cvrčkárnou, kukačkárnou, nebo dokonce blbincem či raplhausem. On však svůj blázinec, kde vykonával funkci terapeuta, miloval. Tedy až do nedávné doby. Pokud pavilony obývali běžní pacienti, jaké potkal dnešní ráno v ústavní zahradě, bylo vše v pořádku. Neměli tu žádného Napoleona, jak se traduje ve vousatých anekdotách, ale jednoho Babiše a dva Jágry, dále pána, který dal na hasičském plese do tomboly svou manželku, fetišistu, jenž očichával sedadla bicyklů, dámu trpící fixní ideou, že bipolárka jsou dvě polárky, či instalatéra s mesiášskými sklony. To vše patřilo ke koloritu ústavu. 

Jenže během nouzového stavu se začal urgentní příjem psychiatrické kliniky plnit opravdovými podivíny. Nejprve přivezli češtinářku Vycpálkovou, které během on-line výuky přeskočilo a začala mluvit hlasem Hurvínka zesměšňujíc dílo lumírovců i ruchovců. Poté následoval tělocvikář Souhrada, jenž při přeskoku švédské bedny dopadl do várnice s dezinfekcí a v rozleptané teplákové soupravě strašil žáky přicházející na kroužek nohejbalu. Otřes prožil i matikář Kopejtko poté, co odučil osm hodin v roušce, načež vyběhl ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Odchytová služba jej dostihla až ve dvanáct kilometrů vzdálené obci, kde tančil před smíšeným zbožím pouze v trenýrkách zpívaje anarchistické písničky o volné lásce.

Sanitní vůz přivážel ze sboroven jednoho pedagoga za druhým a ústavní zahrada okresní kukačkárny se plnila vzdělanci. Terapeut Emil Potužník, zvyklý na ledacos, byl z těchto pacientů nešťastný. Většina z nich totiž trpěla vysvětlovací mánií, a tak se chodbami kliniky řinuly vodopády jejich učenosti a osvětářství. Zeměpisář Havlasa běhal za každým s globusem a ukazoval, v jakých částech Jižní Ameriky kvete kožedělný průmysl. Filozoficky založený fyzikář Bešta obtěžoval personál otázkou, zda má někdy cválající kůň všechny čtyři nohy nad zemí současně. Angličtinářka Crhová kousla do zadnice sanitáře, jenž si pletl nepravidelná slovesa.  

Ještě horší byly učitelky prvního stupně, které bez žáků sršely přebytečnou energií, a tak si ji vybíjely na ostatních marodech. Pacienty s depresí nutily tančit Kolo, kolo mlýnský a Ubožáčku, co je ti, schizofreniky řadily do dvojstupů a obsedantně kompulzivním pacientům tvrdily, že si zapomněli doma žákovskou knížku, kterou dozajista promáčí voda z kohoutku, co zapomněli zavřít. 

Obzvlášť nebezpečnou se ukázala být družinářka Štajdlová, jež si vyhlídla za oběť terapeuta Emila Potužníka. Nejprve ho nutila skákat žabáky, dělat holubičku a nosit pingpongový míček na lžíci, pak stříhali z krepového papíru fáborky, vybarvovali omalovánky a vyráběli bramborová tiskátka. Když se po setmění terapeut Potužník ohradil, že už musí jít domů za manželkou, zařvala na něj Štajdlová „Zklidni hormón!“, jak jen to družinářky umějí. 

Při noční bojovce se však nebohému terapeutovi přece jen podařilo uprchnout. Pod rouškou tmy prokličkoval stromořadím oleandrů a bleskurychle přešplhal přes zeď blázince. Daleko se však nedostal. Jeho tělo bylo ráno nalezeno v záhonu azalek před ústavní zahradou. Z mrtvolně bledých úst mu visel fáborek fialového krepového papíru…

Ervín Bedrníček