Online archiv

Autor: Ervín Bedrníček

Morytát o nešťastném češtinářovi

Ervín Bedrníček, 8/2019
Češtinář Mojmír Bureš byl hrdý na svůj předmět, který právě s červenou propiskou v ruce hájil před mladistvými przniteli. Sešity žáků opravoval v kuchyni, kde jeho manželka Regina připravovala večeři.

Ztracené historky

Ervín Bedrníček, 6/2019
Přichází to vždy s koncem školního roku. Jmenuje se to pedagogická rada a je to strašné. Poté, co se proberou známky a poklesky žáků, seznamuje nás vedení školy s novými předpisy, oběžníky, směrnicemi a vyhláškami.

V naší škole straší

Ervín Bedrníček, 5/2019
Na naší škole se měl konat zápis do prvních tříd. Ředitel Kodejšek se vrátil ze školení ohledně organizace zápisu pobledlý a s třasem v kolenou. Při rauchpauze mu totiž ředitelští matadoři sdělili, že největší potížisti jsou rodiče odmítnutých prvňáčků. Nepřijetí svého potomka považují za těžkou urážku na cti, ne-li přímo za hrdelní zločin. Rozlíceni svým hněvem jsou pak jako mstitelé prorokova vousu schopni na školu poslat inspekci, OSPOD, policii a v ideálním případě i jednotku rychlého nasazení. Nejlepší je tedy přijmout každého a nemít žádný převis žáků.

Den otevřených dveří

Ervín Bedrníček, 4/2019
Z vyšších míst chodí do školy občas rozporuplné pokyny. Na jedné straně má být školní budova zabezpečena proti teroristickým útokům. Proto ředitel Kodejšek za vánoční prémie pro učitele nakoupil čipovací zámky, kamerový systém a ostnatý drát na plot školního pozemku. Na druhé straně se však má škola stát otevřenou demokratickou institucí, kde jsou vítáni rodiče jakož i široká veřejnost. Vyvrcholením tohoto trendu je pak den otevřených dveří. Tedy den, kdy může do školy navzdory kamerám i drátům vstoupit úplně kdokoli, včetně pěchotní kulometné brigády Islámského státu.

Pekelná třída

Ervín Bedrníček, 3/2019
Ta třída byla opravdu výživná. Poslední třídní učitel u ní vydržel pouhé dva měsíce a pak si zažádal o předčasný důchod, ač mu ještě nebylo ani dvaatřicet. I další pedagogové zde odmítali učit, a tak jednoho dne zástupce Juha vyřkl památnou větu: „V této třídě budeme muset vyučovat asi jen prostřednictvím dronu!“

Hipster za katedrou

Ervín Bedrníček, 2/2019
Hipster je zvláštní živočišný druh. Vyskytuje se v Karlíně, na Vinohradech, ve Vršovicích, v Holešovicích, na Letné a ještě v několika dalších západních metropolích. Historicky prvním hipsterem nebyl beatnik Jack Kerouac, jak se má všeobecně za to, ale Tóma Hluchoněmec z filmu Tajemství hradu v Karpatech, jehož tvář zdobil kapitální hipsterský plnovous a ještě k tomu jezdil na elektrické skládací koloběžce.

Avokávon Akire

Ervín Bedrníček, 1/2019

Škola pro raubíře

Ervín Bedrníček, 10/2018
Byl to sen. Živý sen. Zdál se mi po nekonečném dni, kdy zdivočelí žáci lezli ve třídě po zdech, o přestávce se mydlili a kradli si svačiny a při hodině drzými poznámkami narušovali můj výklad o příslovcích.

Noc s Amundsenem

Ervín Bedrníček, 9/2018
Život je plný paradoxů. Nikdy jsem netoužil po nebezpečném povolání. Nechtěl jsem dělat krotitele v cirkuse, misionáře u lidojedů ani být provazochodcem či toreadorem. A přece mě osud zavál na místo podobné lanu nataženému nad propastí či šapitó, kde musím každý den vkládat lvovi hlavu do chřtánu. Ano, tušíte správně, vyhrál jsem výběrové řízení a stal se ředitelem základní školy.

Prokletá židle

Ervín Bedrníček, 7/2018
Zástupce Oto Cicvárek mi v ředitelně přisunul koženkové křeslo a pravil: „Na týhle židli, Ervíne, každej zblbne!“

Drahokamy štěstí a jiné katastrofy

Ervín Bedrníček, 10/2017
Rozhodl jsem se, že se stanu lepším učitelem. Co učitelem – lepším člověkem! K tomuto účelu jsem zakoupil řadu publikací o sebekoučování, proaktivitě, prokrastinaci, time managementu a józe z edice Osobní rozvoj. Podobné brožurky poznáte podle velkých písmen na titulu a přemrštěné ceny. Škarohlíd by řekl, že autoři vám nechtějí ani tak otevřít mysl jako peněženku, ale jen bloud by vyzrazoval recepty na životní štěstí gratis.

LÉK NA PUBERTU

Ervín Bedrníček, 8/2017
Jaký to býval roztomilý chlapec. Vyráběl domečky pro mravence, lodičky pro slimáky a padáky pro ploštice. Do květináče zasadil fidorku a věřil, že mu vyroste čokoládový strom. Když šel poprvé na nákup pro mléko, chleba a deset vajíček, napsal si na lísteček: „Mléko, chleba, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko.“ Při líbacích scénách v televizi odvracel oči, tvrdil, že se ožení jedině s dědou Karlem, a slovy „Ach jo, zase mám v pindíku kosť!“ komentoval přírodní úkaz zvaný ranní erekce. Traduje se, že při jedné hře na doktora mu sousedovic dcerka ve školkovém věku nabídla, že se může dotknout její pipinky. „Já si teda šáhnu,“ odtušil prý tehdy, „ale jenom pexesem!“ Ještě větší šok přišel na prvním stupni základní školy, když nám vykládal o úvodní hodině rodinné výchovy: „Paní učitelka říkala, že děti vznikají tak, že se střapeček někam strčí, ale já už zapomněl kam.“ Jeli jsme tehdy autem a málem skončili v pangejtu. Dnes už má syn v těchto věcech poměrně jasno. Spíše než o ploštice či dědu Karla se zajímá o Lucinku Pusinku Haťaťaťá Kočenzí Prdelku, o Teeerezku, Káááčku, Lucíííska, Zuzíčka, Kikinku, Klári, Týnušku, Mejbínu, Marťulu, Ájuli, Jáju a další slečny z Facebooku, které na fotkách špulí pusu jako kačer Donald, vystrkují pupíky, posílají si návody typu Jak se vykousnout s klukem nebo píší na blogy manifesty jako: „Ahojík, lidičky! Mocinky vás zdravím z mýho blogísku a chtěla bysem vám semka písnout něco o stylu Muck off! Je to styl všech lidiczek :-), co mají mocinky rádi potuleníčko a muckování /muck! muck! muck!/, protože otlapkávání je prostě best a supeeeeeeer, jakože v poho.“ Tato intimní tajemství znám proto, že mi syn kdysi ve slabé chvilce potvrdil facebookové přátelství, čehož teď hořce lituje, ale kvůli kapesnému si nedovolí mě vymazat. Představte si to. Ještě nedávno si neuměl sám utřít zadek, zavázat tkaničky ani rozkrojit rohlík, a teď se na Facebooku přihlásil do skupiny „Líbací rychlokurz aneb Dokonalým mužem za pět minut“. Ten, který prožil dětství v jedněch teplákách, najednou tráví hodiny před zrcadlem s gelem a hřebínkem. Odmítá nosit dříve oblíbené slipy s krtečkem, mamince říká „madr“ a na tatínka promluví, jen když potřebuje dobít „krédo“, rozuměj kredit. Inu, puberta je tu. Co se týče té výřečnosti. Zachmuřenou mlčenlivostí rozhodně netrpí ve škole, jak jsme se dozvěděli na třídních schůzkách. Se spolužáky hovoří zásadně jen pubertální španělštinou: „Los úkolos v sešitos zapomnělos domos na botníkos, já hovados.“ Každý učitelčin výrok komentuje citoslovcem „ups“ (psáno „oops“), případně souslovím „Ouky douky mňouky pšouky“, což je strašné, a divím se, že ho ze školy ještě nevyrazili. A to není vše. Nedej bože, aby prý ve výkladu zazněl nějaký dvojsmysl jako vrh koulí, malý ptáček, sedlák Lízal, babička, co šukala po světnici, nebo nerudovská otázka Kam s ním? To se pak dostavuje nekontrolovatelný záchvat smíchu neboli totální výtlem, při němž se řehtající puberťák svalí pod lavici a v amoku tluče rovnátky o linoleum. V takové chvíli pak stačí podle učitelky říci jakékoli neutrální slovo, třeba prvosenka nebo plané neštovice, a záchvat smíchu pokračuje novou, ještě hrozivější vlnou, dokud milosrdný zvonek tuto zběsilou estrádu hormonů neukončí. Čas puberty je truchlivý pro učitele stejně jako pro rodiče. Z jednoho dítěte najednou máte dvě: jedno příjemné, vlídné a roztomilé, které si na pokojíček pověsí cedulku „Nerušit, rostu!“, a jedno protivné, drzé, uhrovaté, mutující, obrůstající vousy, jež se – obrazně řečeno – nafukovací pouťovou palicí nemotorně probourává do světa dospělých. A přitom prudí, prudí a prudí, abych použil jejich slovníku. Ptal jsem se tuhle v lékárně, jestli nemají na pubertu nějaký lék, neboť do babyboxu už se syn jaksi nevejde. Žádný prášek ani injekci mi však nedali. Jediným lékem, pravila paní magistra, je čas. Tak čekám, až toto těžké období přejde. A pozoruji z okna ploštice, kterak si vesele hopkají po trávě a po sobě. Už je nikdo nepouští z balkónu v krabičce od čaje na padáku vyrobeném z igelitového pytlíku. A tak se zdatně otlapkávají a mucíkují. Asi mají zrovna ploštičí pubertu. Asi je všechno, jak má být. A já se možná na Facebooku přihlásím do skupiny „Není hrozné, když ti pukne beďar – horší je, když ti pukne srdce.“