Ediční porada Malého Oulehláčka

Ředitel ZŠ Oulehle René Kodejšek pln novoročního entuziasmu usoudil, že ke zlepšení image jeho školy by přispěl školní časopis. Před lety zde sice žáci vydávali xeroxový separát s názvem Malý Oulehláček, avšak doba mobilová a covidová odsunula takové podniky na smetiště dějin. S tím se však Kodejšek nehodlal smířit – už proto, že v konkurenční ZŠ Dolní Lhotice vycházely Školáčkovy noviny s barevnými obrázky, žákovskými perličkami a sudoku.

Ředitel svolal mimořádnou poradu, kde učitelskému sboru nastínil svůj záměr. A vyzval přítomné, aby přispěli nápady, čím tiskovinu naplnit, neboť jen na žácích to samo sebou nechat nejde. První se do brejnštórmingu, jak ředitel burzu nápadů znalecky nazval, přihlásil češtinář Kolman. Zneuznaný spisovatel nabídl, že by v časopise mohl vycházet na pokračování jeho román z pytláckého prostředí Srnčí pastorále, který odmítlo už dvanáct nakladatelů, takže by časopis získal exkluzivitu. Ředitel si nápad zapsal s poznámkou UPM (úplně poslední možnost).

Poté se do diskuse přihlásil důchodce Zapletal, který na škole vyučoval na půl úvazku ruštinu. „V každém školním časopise, na který si vzpomínám,“ pravil doyen sboru, „nechybělo okénko mladých mičurinců, rozhovor s partyzánem a dopisy od sovětských pionýrů.“ Po chvilce rozpačitého ticha, během něhož stařičký ruštinář usnul, si vzala slovo učitelka biologie Knapová. Nastínila, že by časopis měl plnit zejména funkci vzdělávací, a to ve formě opakování probrané látky. „V tuto chvíli bych se velmi přimlouvala za mechorosty, poněvadž se žákům děsně pletou,“ zakončila řeč bioložka. S tím ovšem ostře nesouhlasila fyzikářka Stehlíková řkouc, že Ohmův zákon je stokrát důležitější než mech, který ostatně roste i na dveřích od školní jídelny. Po těchto slovech se školník Durych nervózně zavrtěl na židli.

Do rozpravy se přihlásila tělocvikářka Padiásková, jež naopak navrhovala oddechovější náplň časopisu. Věrná předplatitelka magazínů Napsáno životem a Můj čas na kafíčko doslova řekla: „Chtělo by to trochu romantiky, kdo, s kým a proč, a taky kosmetickou poradnu, horoskopy a křížovky.“ „A recepty!“ dodala korpulentní chemikářka Nutilová přezdívaná žáky Nutela. „A módní policii!“ sykla výchovná poradkyně Juřincová šilhajíc na ožehlý plášť kolegyně Nutilové.

„Dejme slovo také mladé generaci,“ ukončil vzniknuvší rozmíšku ředitel Kodejšek a ukázal na učitelku informatiky Selixovou, která vedla na pedagogické fakultě blog Majdy z pajdy hledaj zajdy. Blazeovaná kráska, aniž by odvrátila zrak od svého iPhonu, opáčila, že dnešní děti nic nečtou a jsou jenom na Tikťoku, takže časák bude na tuty provar. Proti tomu se ohradila její vrstevnice, učitelka prvního stupně a zanícená ekoložka Vejdělková, jež stránkám školního časopisu nabídla svou edukativní pohádku o ježečkovi Dupinožkovi, který si poraní pacičku o vyhozenou konzervu frankfurtských párků – a když už si vzala slovo, apelovala na školníka Durycha, kdy už konečně na školním pozemku vybuduje slíbené žížaliště. Školník se ušklíbl, načež doporučil, aby školní časopis najal nějaké investigativní novináře, kteří vypátrají, kdo mu z kůlny na nářadí ukradl kolečko, vidle, rýč a vak na žížaly. 

Placená zóna

Ervín Bedrníček