Slovo ručené tělem

Samozřejmě že i o Řezáčovi, rodáku z pražského Žižkova, platí, jak napsal Jan Neruda, „já ledačím jsem byl v tom božím světě / a čím jsem byl, tím jsem byl rád“ – jenže většina charakteristiky z toho hesla je druhotná, primární je: nakladatelský redaktor.

Tři tisícovky knih

Když přebíral Řezáč v roce 2005 Magnesii Literu za přínos české literatuře, zmínil, že je za svou dosavadní kariéru podepsaný pod zhruba třemi tisícovkami knih. V nejrůznějších nakladatelských podnicích byl aktivní dlouho, od pětačtyřicátého vlastně až do své smrti v roce 2009, ale i tak je to číslo závratné.

Začínal ve Svobodě u Jana Fromka, toho věrozvěsta prvorepublikové avantgardy, který dal světu legendární značku Odeon, jejíž logo vyrobil Karel Teige. Pokračoval chvíli v Rovnosti a Míru-Družstevní práci, než dostal ve třiapadesátém post, který ho natrvalo zapsal do dějin: post šéfredaktora nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, zkráceně SNKHLU, později SNKLU a ještě později, zhruba od půle šedesátých let, znovu Odeon. 

A teď pár názvů, které dneska najdete jeho zásluhou prakticky v každé slušnější domácí knihovně: čtyřicet let časopisu Světová literatura, pět set svazků edice Světová četba nebo čtyři desítky monografií v edici Umělecká fotografie, která uváděla od osmapadesátého v Československu mistry světové i domácí fotky. Když ho po osmašedesátém z progresivního odeonského postu vyštípali, zakotvil v ČTK-Pressfotu. Vydržel tu až do dvaaosmdesátého, kdy odešel do důchodu. 

Mimochodem: Manželkou Jana Řezáče byla Tamara Sýkorová (1926–2017), která do češtiny převedla nejen Tolstého Vojnu a mír, ale především dlouhou řadu knížek Reného Goscinnyho s „malým Mikulášem“ v hlavní roli.

Chodci zeleně

Jan Řezáč taky rád uváděl. Pokud psal, pak nadšené, „průvodcovské“ texty; žádnou odtažitou, zašmodrchanou pavědu, ale horkokrevná, básnivá vyznání – lidem, místům, událostem. Třeba francouzské bohémě devatenáctého století, třeba malíři Modiglianimu, spisovateli Poláčkovi, fotografu Sudkovi.

Jako hlavní téma měl odjakživa avantgardu, v první řadě tu surrealistickou, ale s nejrůznějšími přítoky po horizontále i vertikále. Za války psal básně o lásce a revoluci, spoluzaložil skupinu Chodci zeleně a definoval nový směr, takzvaný monstrualismus, podle nějž ty největší příšery, ty nejtěžší noční můry povstávají z těch nejobyčejnějších, nejvšednějších situací, rovnou ze skutečnosti. Založil taky samizdatovou edici Obluda, pro niž přeložil texty Franze Kafky nebo Tristana Tzary. 

A pak ta setkání a přátelství: s Teigem nebo Ottou Mizerou, zapomenutým postsurrealistou, který po válce zmizel ve Francii a zemřel tragicky ve dvaapadesátém v Paříži. Nebo s Nezvalem: „S Vítězslavem Nezvalem jsem se setkal prvně v pasáži Černá růže, někdy v roce 1942. Já mladý a nadšený surrealista jsem k němu přišel a povídám: ,Vy mě sice neznáte, ale to, co jste provedl v roce 1938 se Skupinou surrealistů, to byla hanebnost!‘ Nezval v baretu a s vlajícím šátkem kolem krku nervózně přešlapoval, kouřil a neustále opakoval: ,Tak fajn, tak fajn.‘“