Nestává se často, že by se respondenti naší ankety jednoznačně shodli. A už vůbec není běžné, že bych ani s jedním nesouhlasil. Spor se vede o to, zda existuje studijní typ dítěte, anebo je to jen mýtus. Nejde samozřejmě o vrozené dispozice, jako je IQ či talent, tam je různorodost darů přírody přirozená. Na mysli mám něco jiného.

Neznám příliš dětí, které by bavil přísudek jmenný se sponou či kvadratické rovnice. Zato znám ve svém okolí dvě mladé slečny, obě vysokého intelektu. Jedna prospívá s vyznamenáním na soukromé škole, kde navíc pobírá prospěchové stipendium, neboť její matka-samoživitelka si nemůže dovolit platit školné. Druhá se pokoušela dostat na víceleté gymnázium, ale protože ji nic nenutilo připravovat se na zkoušky, neuspěla. Přijímačky jí její movitý tatínek prostě nemohl koupit jako všechno jiné do té doby. Je tedy první dívka studijní typ a druhá ne? Anebo je klíč v motivaci?

Nesouhlasím ve všem ani s Robertem Čapkem, vzdělávacím guru poslední doby, s nímž přinášíme skvělé interview. Sdílím sice jeho názor na pedagogické fakulty či víceletá gymnázia, ale jeho představy o ideální škole se sice krásně poslouchají, ale ve třídě s třiceti dětmi těžko realizují. Utopii totiž vždy něco pokazí. Vynikající třídu skosí puberta a učitelský sbor angína, takže je ředitel rád, když mu občanskou výchovu odsupluje školník. Ideál neideál. Anebo se vžijte do mysli děcka ve střídavé péči v době rotační výuky. To je rádo, že ráno trefí do správných dveří, natož aby se staralo o autonomii svého vzdělávání. A že o kvalitě školy nejlépe vypovídají její žáci? Podívejte se na naše maturanty, kteří bombardovali premiéra, aby jim zrušil maturitu. A právě ti by už měli mít plnou odpovědnost za své studium, v čemž se zas mírně rozcházím s Veronikou Válkovou.

Ale to je v pořádku. Názory se mají tříbit, a to nejlépe v dialogu. Od toho tu náš časopis je. Proto jsme i onehdy otiskli názor rodiče na frontální výuku, který Robert Čapek v rozhovoru pranýřuje a jenž ve mně vyvolal zasutou vzpomínku. Kdysi jsem učil na jedné vesnické škole dějepis. Žáci mě přivítali s tím, že je nebaví zabývat se něčím, co už bylo. A tak jsem jim začal – sprostě frontálně – vyprávět, jak se před třiceti lety na parcele vedle školy oběsil jeden nešťastný kluk kvůli špatnému vysvědčení. Poslouchali, ani nedutali a pak uznali, že i minulost může být zajímavá. A že žádné vysvědčení nestojí za takové trápení.

Jan Nejedlý