Chvála pedagogického umění

Našeho „učitele národů“ milujeme. Letos uplynulo 430 let od jeho narození. Není to sice příliš kulaté výročí, ale i tak skýtá jistou příležitost k reflexi, a to nejen pedagogické. Proč je vlastně Jan Amos Komenský stále ceněn? Čím nás oslovuje? Proč ho připomínat? Pro jeho teologizující metafyziku? Nebo všenápravné utopismy? Synkritické analogie?


Namísto chvalozpěvů vynášejících Komenského modernost, aktuálnost či pokrokovost chci v tomto zamyšlení postupovat jiným způsobem. Má provokativní teze zní: Komenský není a nikdy nebyl moderním myslitelem. Ani jeho pedagogika nesnese přívlastek „moderní“ nebo „vědecká“. Ovšem v kontextu krize moderního paradigmatu nemusí být tato jeho „vlastnost“ vnímána jako slabina, ale naopak jako jeho největší přednost, která stojí za promýšlení i po staletích. 


Člověk, svět, Písmo

Když se Komenský roku 1642 rozcházel v diplomaticko-akademickém nesouhlasu s René Descartem, šlo o epochální rozchod s mainstreamem filozofického myšlení, které zachvátilo západní svět na několik staletí. „… u mne jen část, čeho u tebe celek,“ uzavřel prý Descartes rozpravu s Komenským o věrohodných zdrojích poznání. Jeho metodická pochybnost byla pro Komenského nemyslitelná. Distancovala člověka od světa jako nedělitelného celku, navíc redukovala lidské poznání pouze na rozum. Proč takový redukcionismus, když jsou člověku dány i další zdroje poznání, polemizuje Komenský. Konkrétně jmenuje tři „knihy“, v nichž člověk smí číst, aby se dozvěděl vše potřebné k dobrému životu: kosmos (svět), mikrokosmos (člověk) a zjevení (Písmo). 

Každá kniha vypráví o tomtéž po svém, vzájemně se doplňují. Podstatná je zde myšlenka celistvé harmonie, kterou Komenský nechápe jako nahodilý přídavek k povaze jsoucna, ale jako „transcendentální atribut, bez něhož nic jsoucího nemůže být“ (Palouš, 1992). 

Placená zóna

Jan Hábl