Z piedestalu do každodennosti

Příliš otevřené nebo intenzivní přemýšlení o smyslu života nám může připadat jako nepatřičná, nešťastná, nechtěná zábava. Zkrátka komedie. Nic, o co bychom se měli pokoušet. Pár vyvolených o tom může hloubat v bezpečí akademických kateder, pár šťastlivců možná dokonce smysl života nalezne. Napadá nás, že smysluplné životy jsou pro mimořádné lidi: světce, umělce, učence, vědce, lékaře, aktivisty, vůdce..., ale nikoli pro nás. Nesouhlasím!

Cesta pro každého

Musím přiznat, že směšně mi zní spíš představa smyslu života jako něčeho stojícího na piedestalu, něčeho nedosažitelného. Smysl života je přece pro každého! Smysl nemusíme nutně hledat v latině. Můžeme jej nalézt v programátorském kódu, v malebnosti krajiny, v teple domácího krbu. Podíval jsem se na knihy týkající se našeho tématu vydané v uplynulých letech a zde jsou překlady názvů některých z nich: Peníze a smysl života; Nic a smysl života: Ultimátní smysl skrze nic a reflexivitu; Pokaždé, když naleznu smysl života, tak se změní; Síla smyslu: Vytvoření života, na kterém záleží; Význam a melancholie: Život ve věku zmatku; Tanec se životem: Buddhistické vhledy k nalezení smyslu a radosti tváří v tvář utrpení. Názvy uvádím proto, že poukazují na zdroje významu, ale i na některé překážky. Pomáhat nám každopádně může třeba láska, rodina, práce, přátelství, kultura, politika, příroda či filozofie – a od významu nás může naopak vzdalovat vyčerpání, nekonečnost hledání, neutuchající obětavost, nedostatečné sebeporozumění, provinční uzavřenost a nevědomost.