Pípa v kabinetu

Syndrom vyhoření postihuje pracovníky jakýchkoliv profesí – kosmonauty i prostitutky. Pedagogové však k němu mohou být náchylnější. Jak se s tímto stavem vypořádávají vaši kolegové?

Syndromem vyhoření se dlouho nikdo nezabýval. Civilizace založené na křesťanství vždycky braly práci a osobní oběti s ní spojené jako úděl. Až v roce 1974 bylo cosi jako syndrom vyhoření popsáno u pracovníků pomáhajících profesí. Výraz sloužil k označení emočního vyčerpání. 


S ohněm v srdci

Současné zdravotnictví chápe burn-out syndrom jako stav chronického stresu, který vede nejen k emočnímu vyčerpání, ale i ke zhroucení fyzickému. Vyhoření vlastně brání výkonu profese, ale i fungování v osobním životě. 

Ve své diplomové práci na katedře andragogiky a personálního řízení FFUK z roku 2013 upozorňuje trefně Zuzana Papíková, že v názvu syndromu se nachází slovo vyhoření, které souvisí s ohněm. Předpokládá, že do výkonu určitých povolání se pouštíme s ohněm v srdci, se zápalem. 

Pro profesi učitele platí tento předpoklad dvojnásob. Povolání pedagoga vyžaduje dlouhou odbornou přípravu, dospělost charakteru, odolnost, rozhled, toleranci a morální pevnost. Je zde jasně nastaven cíl, totiž naučit. Dosažení cíle je však často bráněno byrokratickým systémem nebo žáky samotnými. Do takové práce se nepustí nikdo, kdo sám neplane

Placená zóna

Sabrina Karasová