Duše demokracie

„Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí v Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství. A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi od vedle.“ Tak se vyjádřil James Hillman v knize Máme za sebou sto let psychoterapie, a svět je čím dál horší. Slova zakladatele archetypové psychologie napsaná před více než dvaceti lety mohou znít radikálně až úzkostně. Zvláště pokud se zrovna nás týká životní výzva nesnadného a dlouholetého soužití s nejbližším sousedem. Ano, Hillman má pověst radikála a buřiče, ale vezmeme-li ta slova vážně v kontextu dnešního dění a jeho vlivu na duševní zdraví, určitě nepřeháněl. Ta věta dráždí zejména proto, že odhaluje, jako celá Hillmanova kniha, ze které citát pochází, propastnou křehkost podoby světa, na kterém je naše stávající civilizace založena. Duševní zdraví se stává tématem výsostným, ale stále víceméně tématem zejména pro ambulance, terapeutické místnosti, experty a samozřejmě také ty, jimž je pomoc určena – chtělo by se napsat klienty, i když se mi do prstů ještě dere slovo pacienti, zaryté za nehty kolektivní setrvačnosti. Když se podíváme do Cílů udržitelného rozvoje, stanovených OSN, téma duševního zdraví se nám tam nějak ztrácí. Dalo by se říci, že v „soutěži“ s chudobou, hladem nebo mírem jde opravdu až o téma druhotné. Nicméně ani když si pročteme cíl třetí, „zdraví a kvalitní život“, duševní zdraví se neobjevuje. To nemá být nějaká laciná kritika OSN nebo lobbing za více peněz do zdravotnictví. Snažím se jen z určitého pohledu zvýraznit to, o čem píše Hillman zejména v Nové vizi psychologie, svém nejvýznamnějším díle. Duše jako předmět, respektive subjekt našeho zdraví má v dnešním světě poněkud nejisté místo. 

Duše se hlásí o slovo

Ale pokračujme z té lepší stránky. Pokud jsme z nejrůznějších důvodů vyprázdnili prostor, který fenomén duše potřebuje, vydezinfikovali jsme svět od tohoto nevědeckého a neuchopitelného slova, ještě to neznamená, že se sama duše neumí hlásit o slovo. Havlova „blbá nálada“ byl její hlas – hlas kolektivní duše, která se trápí. Byl to hlas té její části, která nějak hluboce ví, že demokracie není jen uměle vytvořenou společenskou dohodou, kterou z důvodů nefunkčnosti budeme muset odložit. Prohlubují-li se dnes obavy a nejistota z toho, zda demokracie jako hodnota stále platí, je to znovu tentýž hlas duše. Každý z nás potřebuje vědět, že náš hlas má ve světě místo, že je slyšen a jaksi započítán, lépe řečeno je s ním veden dialog. A ve skutečném dialogu, jak psal C. G. Jung, jsou proměněny strany obě, případně všechny.