Vysoké nadání dětstvím nekončí

Zmínil jste se o tom, že terminologie kolem tématu nadání stále není ukotvená. Proč to tak je?

Zaprvé jde o téma malého procenta populace a zadruhé není typicky spojené s žádným velkým utrpením ani duševní chorobou. V psychologii je poměrně běžné, že pozitivní charakteristiky odlišné od průměru nejsou dostatečně prozkoumané.

Jak tedy chápat termín nadání nebo vysoký intelekt?

Nadání je obecný pojem používaný pro jakoukoli kompetenci nebo oblast lidské činnosti. Talent chápeme jako specifičtější slovo pro konkrétní aktivitu. V praxi mám rád sousloví nadaný dospělý, které se často vyskytuje také v angličtině (gifted adult). Používám i termín intelektové nadání, které znamená vlastně totéž, tedy nadání úžeji chápané – nikoli třeba umělecké nebo sportovní. Ale je to zase nepřesné, protože nadání ve zmíněném slova smyslu nezahrnuje jen intelektové schopnosti, ale i mnohé další vlastnosti.

Nadaný člověk je buď rozpoznaný už jako dítě, nebo se sám identifikuje později jako dospělý. Dřív se moc nemluvilo o tom, že nadání s dětstvím nekončí, ale že z dítěte vyroste nadaný dospělý – a že i ten má svá specifika. Téma nadaných dospělých se u nás propaguje teprve poslední dobou.

Pokud nedostanu zprávu o tom, že jsem vysoce nadaný, v dětství – jak to o sobě tedy můžu zjistit v dospělosti?

Buď se člověk začne sám zajímat o seberozvoj a psychologii a zkoumá, zda jeho specifické projevy nesouvisí třeba s ADHD nebo jinými potížemi – až narazí na téma zvýšené inteligence a pozná se v něm. Anebo ho nasměruje někdo z okolí – bývají to partneři, rodinní příslušníci nebo kolegové v práci. Skvělé by bylo, kdyby kolegyně a kolegové terapeuti, psychologové a psychiatři tuto problematiku znali a byli schopni objevit, že s potížemi konkrétního jednotlivce může souviset objevené nebo i neobjevené vysoké nadání.

Jeden klient mi nedávno vyprávěl, jak řešil, jestli má, nebo nemá ADHD. Jeho psycholog řekl, že kvůli jeho velmi vysoké inteligenci je obtížné toto jednoznačně diagnostikovat. Běžné testy ADHD jsou totiž standardizované na běžnou populaci. A to byl velmi dobrý postřeh, který mohl klientovi pomoct.

Umím si to představit. Mám kamarádku, která má ADHD a k tomu vysoké IQ, diagnózu ale dostala až v dospělosti, protože její intelekt velmi dlouho zvládal projevy ADHD kompenzovat.

Přesně tak. Ale může to být i naopak. Někdy projev nadání – to, že vás něco hodně zajímá, hodně vtáhne – může navenek vypadat jako roztržitost nebo hyperfokus, což jsou projevy typické pro ADHD.

Profesně se často zabývám hledáním povolání a kariérním poradenstvím. Typicky se v této oblasti potkávám s multinadanými a multitalentovanými lidmi, které zajímá a baví mnoho věcí najednou. Tam může nepoučený kariérní poradce nadělat spoustu škody, pokud vede klienta k tomu, aby si vybral jen jednu pracovní oblast. Jen málo nadaných dospělých bude šťastných, pokud si vyberou pouze jeden zájem.

Už se ví, jak vlastně souvisí nadání nebo vysoký intelekt s fenoménem vysoké citlivosti?

Vysoká citlivost, stejně jako nadání nebo inteligence, je hypotetický konstrukt, něco, čím vysvětlujeme určité projevy nebo prožívání člověka. Co ale skutečně znamená nadání neurologicky a co ho způsobuje, nikdo neví. 

Inteligence je široký koncept, stejně jako zvýšená citlivost. Tyto pojmy jsou užitečné, pokud určité skupině lidí v něčem pomáhají. Pokud se koncept nebo diagnóza ve společnosti příliš rozšíří a je přehnaně „trendy“, stává se neužitečnou, protože se jí začne nálepkovat mnoho lidí. To se stalo třeba s prokrastinací a může se to stát i s vysokou citlivostí.

Nicméně víme, že intelektově nadaný člověk mívá častěji také zvýšenou senzitivitu. Jsou ovšem i lidé, kteří jsou vysoce kognitivně inteligentní, ale citlivost nijak zvlášť zvýšenou nemají. Možná je tedy intelektové nadání průnik vysoké inteligence a vysoké citlivosti, možná jde o různé kategorie. Jak přesně spolu všechny tyto koncepty souvisí, zřejmě zůstane ještě dlouho neodhalené.

Co vaši klienti, kteří spadají do kategorie nadaných dospělých, typicky zažívali jako děti, v čem bývá největší potíž?

Už jako dítě si nadaný dospělý uvědomuje, že je jiný než ostatní. Někteří rodiče se nadání zaleknou, bojí se říct dítěti, že je „chytřejší“ než ostatní, aby ho nevedli k pýše, rozmazlenosti a pocitu výlučnosti. Chtějí, aby si hrálo v kolektivu s kamarády, a tak se snaží si projevy intelektu vysvětlovat třeba špatnou pozorností nebo „zlobením“ dítěte. 

Takže se rodiče snaží svého potomka – v dobrém – začlenit a zprůměrovat. A co když je to naopak, tedy když si rodiče do dítěte promítají své ambice a chtějí z něj mít premianta?

To se může stát, ale pokud děláte výjimečného tvora z někoho, kdo výjimečný opravdu je, škodit mu to až tolik nebude. Spíš se setkávám s opakem – příliš ambiciózní rodiče se snaží vidět vysoké nadání v „normálním“ dítěti, i když toto dítě výlučné z hlediska inteligence není. A tím dítě trpí. Dospělí ho tlačí někam, kam dítě nechce, na co nemá. Vysoce nadané dítě se nikam tlačit moc nedá – bývá dosti autonomní. Rodiče v něm často chtějí rozvíjet hlavně sociální dovednosti, které pro něj můžou být komplikovanější než řešení logických úloh.

Jaké projevy se tedy s vysokým nadáním obecně pojí? Co takový člověk obvykle prožívá jinak?

Mezi základní charakteristiky intelektového nadání patří schopnost analytického a komplexního myšlení, zvídavost, bohatá fantazie a, jak už bylo řečeno, také zvýšená smyslová a emoční citlivost. Konkrétní projevy jsou ale velmi rozmanité. Lidi multipotenciální zajímá mnoho věcí a často je neuspokojí možnosti, které jsou v běžné společnosti standardem. Nezapadají a mnohdy hledají vinu u sebe. Na terapii přicházejí s tématem negativního sebepojetí.

Nadaní dospělí nezřídka nenacházejí uspokojení v tradičních pracovních rolích, které jsou uzpůsobeny běžné populaci. Často se jim to stává mezi dvacítkou a třicítkou na juniorních pozicích v prvních zaměstnáních. Přijdou na pozici, která jim navenek odpovídá, ale práce je za pár dní přestane bavit. Přicházejí ke mně a hledají vinu u sebe. Jak to, že mě práce neuspokojuje? Propadají se do úzkostí nebo různých závislostí – a obviňují se za tuto svou slabost. Ta ale není hlavním pramenem problému. Tím je jejich odlišnost v podobě vysokého intelektu a někdy odlišných sociálních preferencí nebo morálních standardů. Řešení pak spočívá v hlubším sebepoznání a ve volbě jiného životního stylu.

Společnost své členy podprahově nutí k tomu, aby zapadli a odpovídali normám. Jaké vyrovnávací mechanismy si výjimečně nadaný člověk v tomto prostředí vyvine, aby se mu žilo dobře?

Protože je inteligentní, většinou pozná, že nemá moc smysl obviňovat okolí nebo dobu, ale přece jen může hodně zapracovat sám na sobě. Snaží se sám sebe neustále zlepšovat. Často je to ale tak, že se nesebeidentifikovaný nadaný dospělý zaměří na své slabiny, které se pokouší měnit, ale míjí tak podstatu toho, proč se mu ve vztazích nebo v práci nedaří. A tím je nevhodná volba životního stylu, sociálního prostředí nebo práce, které neodpovídají jeho nadání. Pohádku o ošklivém káčátku známe všichni. Oni ji ale zažívají.

Co může nadanému dospělému pomoci v seberealizaci – a možná i v boji se sebekritikou?

Důležitý je první krok, který obvykle docela rychle přeskočíme: sebeidentifikace a znalost toho, co to vlastně znamená, že jsem nadaný. Tuto fázi perfektně zachycuje kniha Mary-Elaine Jacobsen The Gifted Adult (Nadaný dospělý), v níž najdeme podrobný popis faktorů nadání a dalších souvislostí. 

Znalost a sebeznalost je klíčová. Uvedu to na příkladu. Kdysi jsme dělali průzkum reakcí na katastrofální povodně a zvládání posttraumatické stresové poruchy. Zjistili jsme, že nejefektivnější faktor, jak PTSD zvládnout, je edukace. Pochopit, že to, co se mi teď děje v hlavě, neznamená, že se zblázním a začínám mít schizofrenii – ale že je to normální reakce mozku na nenormální událost. Úzkostné projevy se sníží a je to důležitý posun k akceptaci. 

Analogicky je to s nadáním. Pokud pochopím jeho projevy, lépe sám sebe přijmu a uleví se mi. To je první krok k dobré seberealizaci.

Druhá oblast je sociální. Ideální je najít ve svém okolí komunitu nadaných jedinců, případně jednoho dva lidi, kteří jsou mi podobní. To je další obrovská pomoc. Pro intelektově nadaného platí v seberealizaci vlastně stejná pravidla a metody jako pro běžného člověka. Ten nadaný musí jen mnohem víc respektovat svou osobnost. Aby byl šťastný, musí často následovat více talentů zároveň. Funkční životní strategie musí nadaný člověk rozvíjet důsledněji a možná po celý život. 

Trpí nadaní lidé silnějšími sklony k perfekcionismu? A pokud ano, proč?

Vysvětlení je celá řada. Je mi blízký názor, že v dětství se nedostali do výchovného prostředí, které by jim nastavovalo dostatečně vysokou laťku, výzvy, které by mohli překonávat. „Běžné“ děti se ve standardním školním prostředí učí, že musí vložit hodně úsilí do toho, aby se jim povedlo splnit cíl, a dělají u toho chyby. Tak získají růstový mindset. Zjišťují, že úspěch je důsledkem jejich úsilí a učení. Nadanému dítěti naopak všechno jde samo. Jeho mindset říká, že úspěch pro něj vzniká automaticky, je to projev jeho osobnosti, má ho už v sobě. Dítě má samé jedničky a nemusí se učit. Když se mu něco nepodaří, má pocit, že vnitřně selhalo. A že to nemůže změnit.

Perfekcionista se vyznačuje tím, že úspěchu nedosahuje pomaličku, po malých krocích, růstem. Ale chce mít všechno hned dokonalé. To mu způsobuje úzkost. Jako dospělý se pak může zkusit postupně naučit přemýšlet v jiném, růstovém mindsetu.

Když ten člověk v práci zažije třeba i drobný neúspěch, získává pocit, že na tak významnou pozici nepatří a není dost dobrý? Jak zvládnout takzvaný imposter syndrom?

Imposter syndrom je podle mě opět nabobtnalý koncept. Pokud se teď tisíce lidí na sociálních sítích hlásí k imposter syndromu, devalvují ty, kteří jím skutečně zásadním způsobem trpí. A to je škoda. 

Chybí nám dnes velké teorie, jako dřív bývala ta psychoanalytická – čehož nelituji, jen to konstatuji. A tak se lidé sebepoznávají pomocí právě populárních malých konceptů – FOMO (fear of missing out), vyhoření, prokrastinace, imposter syndrom. Jenže je to jen popis situace, která typicky vychází z prožitků, které má občas každý. Odborně bychom řekli, že je to popis symptomatický, kterému chybí odlišení míry nebo vážnosti symptomů i jejich opravdové rozmanité příčiny. Každý je někdy líný, každému se občas nechce pracovat, každý si někdy připadá neúspěšný v práci. Může se někdy obávat, že není tak kompetentní, jak si okolí myslí. Ale jen u někoho toto přejde do skutečných dlouhodobých potíží. 

S klientem, který za mnou s tímto problémem přijde, nezačínám u symptomu a nenabízím mu pět kroků, jak ho vyřešit. Povídáme si o jeho životě a tak zjišťujeme, co se mu děje. Někdy odhalíme, že to, co klient nazývá imposter syndrom, se mu objevuje pouze v konkrétní životní oblasti, a v jiné ne. Ptáme se, proč to tak je. Vycházím z humanistické psychologie a chci vidět celého člověka, nevměstnávat ho příliš do kategorií a diagnóz. Přijdeme pak na to, že jeho problémy souvisí s mnoha dalšími věcmi, s jeho očekáváním, komunikací... Spíš než symptomy a syndromy mi připadá užitečné prozkoumávat celý systém klientova života a jeho jedinečnou cestu. 

Jakým přidruženým psychickým obtížím nadaní dospělí nejčastěji čelí? 

Neznám aktuální data, zabývám se spíš rozvojem. Ale je zřejmé, že nadaní dospělí mají blízko k úzkostnému okruhu neurotických poruch. Pokud například neznám zvýšenou citlivost, která se s nadáním mnohdy pojí, můžu si ji vysvětlovat jako neurózu. Vysoká citlivost se zintenzivňuje v různých situacích – třeba jsem citlivější, když jsem vyčerpaný. Není to neurotická citlivost, ale začíná mě obtěžovat – a můžu si to vysvětlit jako úzkost, můžu se vystrašit tím, že si sebediagnostikuji úzkostnou poruchu a tím posílím úzkostný okruh a rozvinu si sekundární strach. A dostanu se do bludného kruhu.

Pokud jsem nadaná, baví mě spousta věcí a hodně toho dělám „hlavou“, musím si dopřávat kvalitní kognitivní odpočinek. Jak by měl vypadat?

Metody psychohygieny se u nadaných neliší od těch běžných, měli bychom je ale provádět častěji a důsledněji. U formule 1 měníte pneumatiky daleko častěji než u obyčejného auta, protože se rychleji opotřebí. Přemýšlení nadaného člověka pohlcuje, baví ho, dokáže řešit pracovní problém i celou cestu domů, kdy už by mohl odpočívat. A to ho unaví. Mozek o to důsledněji potřebuje odpočinek, aby se „nepřehřál“. I tady funguje všechno, co jiným lidem: mindfulness, meditace, dostatek spánku, pohybu a zdravého jídla. Ale musí toho být výrazně více. Nadaný dospělý by u sebe měl uplatňovat důsledněji pravidla psychohygieny, ale i time managementu, hranic a podobně. 

To je hodně těžké!

Jde o to, vytvořit si návyk. A uvědomit si dobře svou motivaci. Když vydržím u pravidelné psychohygieny, uvidím, že z toho budu mít velký zisk. Důležité je pochopit, že neintelektové činnosti nemusejí být ani pro intelektově nadaného člověka nuda. Mozek nadaného jedince pro něj může i během meditace fungovat velmi zajímavě. Když nadaný „vypne přemýšlení“, nedostane se do žádné hloupé a nudné prázdnoty, ale díky zvýšené percepční senzitivitě ho i vnitřní dění může hluboce naplňovat a bude vnímat jemné nuance toho, co se děje. To přináší mnohé benefity v dalších oblastech života.

Setkal jste se někdy v životě s géniem?

Jak definujeme génia? Pro mě je to člověk, který své výrazné nadání – nejen intelektové – přetvořil do absolutně výjimečných výsledků. Géniem byl bezesporu Albert Einstein, ale i Mozart. Víme ovšem, jak byl Mozart intelektově nadaný? Neoplýval pouze úzkou hudební inteligencí?

Ovšem člověk s vysokou inteligencí, který ji v žádný výjimečný praktický výsledek přetvořit nedokázal, pro mě géniem v tomto smyslu slova není. S géniem jsem se osobně podle této přísné definice ještě nesetkal. Génia nechápu jako psychologickou kategorii – je to ten, koho tak označí jeho kultura a kdo tuto kulturu zásadně promění.

Co by mohlo pomoci terapeutům a terapeutkám při práci s nadanými dospělými?

Je dobré nastudovat si základní charakteristiky, abychom mohli nadání rozpoznat a umět se do člověka lépe vcítit. I když nebudu jeho prožívání plně rozumět a nepochopím šíři jeho přemýšlení, nemusí to vadit, pokud budeme společně v bezpečném vztahu a zaměříme se na sebeakceptaci.

V momentě, kdy začnu jako psycholog nebo terapeut dávat rady v tématu motivace, musím být u nadaných opatrný. Motivaci může mít nadaný dospělý velmi odlišnou od běžné populace. To, co uspokojuje nenadaného člověka, nemusí uspokojovat člověka s vysokým nadáním a naopak. Klíčová musí v terapeutické práci zůstat podpora sebeakceptace, sebezkoumání i přijímání často obtížných životních změn, které z těchto zjištění vyplynou.

Rozhovor vedla Jitka Holasová.

Dalibor Špok 

poskytuje poradenství a workshopy v oblasti osobní změny, hledání vlastního povolání, pracovní a životní spokojenosti a seberealizace. Zabývá se poradenstvím pro intelektově nadané dospělé a rozvojem talentu. Jako publicista se zajímá o propojení psychologie a změn v oblasti práce a zaměstnání, nových technologií, sociálních sítí, médií, politiky a společnosti – s důsledky, které přinášejí pro naši každodennost a současnou postfaktickou dobu.