Chvála hraní

S psychoanalýzou je spojeno množství pojmů, které již v psychologii i obecném kulturním povědomí zdomácněly. Kdo by neslyšel o obranných mechanismech, vytěsnění, nevědomí, trojici já – nadjá – ono, přenosu či protipřenosu. Talentu a nadání, na které je tematicky zaměřeno toto číslo Psychologie dnes, se však psychoanalýza ve své teorii přímo nevěnuje. Ale není to tím, že by je nepovažovala za důležité – troufám si říci, že je to právě naopak. 

Dítě jako básník

Psychoanalytická teorie a praxe implicitně předpokládají, že to, co je v pozadí či součástí talentu a nadání, je vitalita a hravost; že talent a nadání jsou spjaty s prožíváním sebe sama jako aktivní a tvořivé bytosti. Různé terapeutické směry a školy mají svou teorii o člověku, zdraví a nemoci. Hypoteticky můžeme člověka jako abstraktum rozkládat na různé osobnostní prvky a jejich motivy, ale právě složitost a bohatství našich vztahů s druhými a se světem je to, co nás utváří a z čeho nelze být vyňat. 

Sigmund Freud je přesvědčen, že „nejmilejším a nejintenzivnějším zaměstnáním dítěte je hra. Snad smíme říci: každé hrající si dítě se chová jako básník, když si vytvoří vlastní svět“. Pro Freuda je hraní si spojeno s fantaziemi a přáními po uspokojení pudové slasti – tímto způsobem fantazie a hra napomáhají při vytváření toho, co Freud nazývá psychickým aparátem. Protikladem hry a hraní si není podle něj vážnost, ale skutečnost – jako dospívající se vzdáváme hry a slasti, kterou nám hra přináší, a obracíme se k fantaziím, dennímu snění, tvůrčí činnosti. Naše dětská zkušenost slasti z hraní se znovu probouzí v kontaktu s uměním, protože „básnictví je stejně jako denní sny pokračováním a náhražkou dětských her“. To, za co se u sebe stydíme, či to, co nás u ostatních v běžném životě popuzuje, u básníka přijímáme, neboť způsob estetického zpracování, který básník dokáže použít, uvolňuje napětí a rezonuje s naší vlastní původní zkušeností – nyní již bez výčitek a studu, ale s uznáním a potěšením.

Stojí za to žít?

Donald Winnicott navazuje na Freuda, rozšiřuje a prohlubuje psychoanalytické uvažování v této oblasti. Schopnost si hrát se vyvíjí v důvěrném, blízkém, láskyplném vztahu matky (pečující osoby) a dítěte. Prožívání sebe jako tvořivé bytosti, „tvůrčí apercepce“, říká Winnicott, dává subjektu pocit, že „život stojí za to, aby ho žil“. Oproti tomu vnější svět, realita, respektive to, co Freud nazval skutečností, je spojena s přizpůsobením se a podřízením, zobjektivněním sebe sama a v důsledku toho s pocitem marnosti, že „život nestojí za to, aby ho člověk žil“. Winnicott vyzdvihuje opomíjený prvek „prostředí“ a nezastupitelnost jedinečné souhry mezi matkou a dítětem. Matka je nejen objektem uspokojení, ale i prostředím a základnou dětského života a vývoje. Právě zde se podle Winnicotta vytváří podhoubí pro další vývoj,  kdy „jednotlivci buď žijí tvůrčím způsobem a mají pocit, že život stojí za to, aby ho žili, anebo nejsou schopni žít tvořivě a o hodnotě života pochybují“. Zdroje tvořivosti nikdy nemůže uspokojivě vysvětlit dědičnost nebo uvažování o druhém jako izolované entitě, ani ji nelze měřit uměleckým výtvorem – je univerzální potencialitou, otevřenou možností.

Vitalita a zóna možného

Dostatečně ověřenou zkušeností (nejen) psychoterapeutů je, že objektivní realitu si zároveň subjektivně utváříme (a to samo je jistou formou kreativity) na základě svých minulých zkušeností, vlastních omezení a přání, vědomých i neuvědomovaných. Mezi intrapsychickým světem a prostředím neexistuje ostrý předěl, ale jakási polopropustná membrána, zóna možného, potenciální prostor mezi subjektivním a objektivním, vnitřním a vnějším; svět přechodových jevů, dynamického pole, z kterého může kreativita vyvěrat. I proto je tvořivost univerzálním znakem živosti, neboť ji nelze nikdy zcela zničit. A proto se může i kdesi v nitru vnějškově přizpůsobeného a podřízeného člověka odehrávat jeho – a rovněž jemu – skrytý život, odpovídající Winnicottovým pojmům pravého a falešného self. A to, co platí na úrovni jednotlivce, nalézáme i na úrovni celku: i v totalitní společnosti vždy objevujeme její underground či disent.

Z této linie psychoanalytického myšlení vycházejí současní italští psychoanalytici Antonino Ferro a Giuseppe Civitarese: jsou přesvědčeni, že „úkol psychoanalýzy je mnohem širší než vyřešit psychický konflikt, odstranit symptomy, rozšířit schopnost sebereflexe a iniciativy, souvisí s podporou prožitku vitality“. Podle nich vitalita uspořádává a tvaruje naši zkušenost, je znakem tvořivosti i jejím prožitkem, překračuje hranice vztahu. Základem pro takovou podporu živosti v analýze je skutečné a otevřené naslouchání, zvědavost, ochota zříci se mechanických apriori, být připraven hrát si se slovy a významy, jazykem i obrazy, se sny a interpretacemi. Zdůrazňují také význam takzvaných nesaturovaných, nedokonalých interpretací – analytik není tím „chytřejším“ a „šikovnějším“ v páru –, které umožňují pacientovi aktivně se zapojit a tvůrčím způsobem spoluvytvářet narativní výklady vlastního života i dění „zde a nyní“.